Andreas

Amerika bez make-upu, s lidmi prožívajícími svůj americký sen. Venkov, kde kluci kočky topí a slušné holky se mazlí jen s růžovými zajíčky.

Tea Lindeburg navrátila současné Evropě druh filmu, jenž byl na tomto světadílu dlouho považován za vyhynulý. Film nepostrádající duši...

První ranní cigareta je zapálena téměř současně se zamáčknutím budíku. Neexistují pauzy na kouření, pouze pauzy od kouření, velice poctivě vyplněné lemtáním piva, případně pokašláváním. Mohutný knír nestačí osychat od pěny a to jej ještě večer čeká kbelík nakládaných sleďů. Chtěl jsem se vyhnout nechutnému počeštěnému slovu matesů, ale tady to fakt sedí, úplně jsem viděl Čtvrtníčka, jak je losoval, když pro ně hoši hrabali. Samozřejmě se jedná o chlapy nedodržující etiketu při močení a pedikúře, kterým byste na první dobrou jako ženský idol tipovali tu holku z Wildwechsel, z masa a kostí, krve a mléka, Evu Mattes. Čímž se přemosťuji k celkové filmové příbuznosti s Fassbinderem. Zejména v dlouhé a vskutku geniální hospodské pasáži. Guido Henderickx tomu tu kameru, náladu a porozumění prostě dává. A ty zombie tam, to zase bylo úplně jako z Lynche, když rozjedou In Dreams v Modrém sametu. Několik hodin ze života znavených lidí, kteří mají všechny dny stejné a během každého prostřídají veškeré emoce. Dopolední nepřátelství vystřídá večerní přátelství stvrzené soudržností proti Valonům. Jako se v ústech pod knírem každý den střídá cigareta s lahví piva a v ústech bez kníru vlámština s francouzštinou a rtěnkou, střídají se i pocity spokojenosti s nespokojeností a touhou utéci. Touhou utéci do minulosti, do méně unaveného mládí, kterou mladá žena cítí do chvíle, kdy se neujistí, že jednomu za těch pár rozdaných a druhému za těch pár schytaných ran, ještě stojí. Střídá se i natěšení s nervozitou z nadcházejícího jarmarku. No dobrá, to bude přece jenom trochu ozvláštněný den, ačkoli rok co rok stejný. I příští rok budou hrdinové z Verbrande brug volit místní miss, scházet se ve vraku, snít na záchodcích a především se tak roztomile trousit z hospody domů, pouze tady si možná prohodí role - kdo popadne tyč, kdo se bude motat a kdo kopat do plechovek, ovšem manželčino provinile loajální šourání se měnit nebude. Netflixu patří dík, že vedle Rolanda Verhaverta v rámci belgické sekce a kouzla nechtěného vyhrabal takový film. Až takhle mastný film.

Musím se přiklonit k pěti, jednak za naprosto bezelstný projev Rity - představitelky dívky, které se neřeklo, jak to v životě chodí, jednak za vykreslení nálady a zákonitostí jedné jeruzalémské čtvrti, kde se to nádhernými barevnými látkami jen hemží.

V neotřelých venkovských prostředích si nejdříve vychutnáme pozvolný zrod lásky hlavní dvojice, do něhož nakráčí asi jako tajfun ta třetí, navzdory své síle osobnosti i atraktivitě zrazená skoromanželka, které muž nechal na bedrech vše - včetně přivázaného dítěte, což ji umožňuje mít obě ruce volné, když si nenechává věci líbit. Čang si dal opravdu záležet a obyčejný příběh lásky, nevěry a lidského ponížení natočil s takovým skillem, citem a energií, že vytvořil vrcholné dílo fóliákového, krejčovského i korejského filmu.

O Šípkové Růžence, rozkročené mezi křehkostí a perverzí. Tak autentická, tak intenzivní, že mohla být vzorem toho typu filmu, respektive ryzím zdrojem toho typu zážitku, pro který se užívají především umělé spotřebitelské náhražky - od laciných odstínů po ty luxusní značky Noé. Jenže to vydrží jen do poloviny, pak se film z ničeho nic stane naprosto bezradným. Dokonce začne otravovat i s nějakým dějem. To myslím v nadsázce, pohádky mají děj od začátku, tady se však stočil jinam a hlavně najednou zůstal sám, bez atmosféry, sensuality, spontánních scén, souznění obrazu se zvuky od vedle a záběrů končících v lednici. Jakoby to v té půlce přestalo bavit hlavně tvůrce. Dopředu jsem o filmu nic nevěděl, což bych i doporučoval. Byl jsem nadšen, byl jsem zklamán, to už jsem se pro tu intenzitu prožitku naučil mít i docela rád, ale je to vážně škoda, takhle budu muset i nadále dávat za vhodný příklad Šípkové Růženky softový Modrý samet. A příště nelíbat.

Východní koridor, chodba k dobytí Moskvy, k Vítězství. Těžce se překonává, těžce se drží překonaná část, všude běloruské močály, lesy a místo klasické armády podzemní odboj a partyzáni. Film začíná vyznáním německé frustrace, že v tomto boji jdou stranou rytířství i Ženevské konvence. Výstižné i pro film, idealizování a konvenčnost jdou stranou. Frustrovaná byla vedle Keitela i sovětská cenzura, špatné bylo vše, takže by ani nemělo smysl něco stříhat, což filmu defacto zachránilo původní podobu. Zůstala i scéna připomínající nejvíce zamlčované válečné tabu - židovský holocaust na území SSSR. Navíc za válkou schovaný Koridor kmitající v atmosféře nedůvěry, zrad a intrik musel tepat i do paranoie celé Stalinovy éry. Partizánská tématika posloužila jako maskování a do Minsku uklizený Vinogradov asi nebyl úplně na očích, film vznikl, po čase byl zakázán. Na což určitě spoléhal někdo z tvůrců Dne sedmého, osmé noci, komu se poštěstilo Koridor vidět, aby mohl scénu v sýpce, taktéž s jedním odhaleným, vydávat za svůj nápad. Tato věc se nevymyká jen tuctovým sovětským blábolům z Velké vlastenecké, ale svým způsobem působí nekonvenčně i proti oslavovaným výjimkám typu Ivanovo dětství, Jeřábi táhnou. Jde dál, za hranici, do vyššího patra, zatímco třeba Tarkovského debut je svázán jakýmisi zákony poetismu, sem tam obsahuje krásné obrazy, jasně, ale proti tomuhle stejně působí jako studentské cvičení, byť 4 roky v šedesátkách jsou hodně. Ze řetězu utržené Jdi a dívej se, skvělé, ale zase náraz z druhé strany, jak moc explicitní to pro svou funkčnost musí být. Možná by se mírně nabízel Chrustaljov, jenže i ten je brutální tím, že je brutální, kdežto Východní koridor je brutální, naturalistický elegantními prostředky, náznaky, nápady, kameramanskou suverenitou. Brilantně využívá šerosvit, záběry nejsou deformovány, a přesto působí stejně stísněně jak v němých německých filmech. Nemá limity, ani neexhibuje, je vlastním universem. Jedná se o promyšlené, na tempu nepolevující, soudržné dílo, kde však je snad jakákoli scéna fascinující i sama o sobě, esteticky i obsahovou nápaditostí (obilný kostel, židovská noc, umění ve vězení). Válka tu není nazírána jako ze západu přicházející moloch v německých uniformách, ale spíše mor, co si nevybírá. Neplatí nic, vždy záleží. Někdy je v lágru řád a pro někoho jistota, buď ještě rád, neutíkej na svobodu, kde budeš podezřívat každého a každý bude podezřívat tebe. Východní koridor je navíc naprosto smyslný film a stejně jako s krutostí toho dosahuje implicitně, s citem, skrze náznaky a symboly. Trochu si tedy vypomáhá tím, že někde vyhrabali hromadu pěkných hereček. A působivost dobrých věcí se spojením krutosti a smyslnosti nesčítá, nýbrž násobí, jak nejlépe vidno na scéně pogromu. Film takto vychvaluji opravdu nerad, jelikož je tak dobrý, že by se na něj neměl skoro nikdo dívat.

Polopravda zní lépe. Indický Gian Maria Volonté (český Volonté je Petr Čepek), případně indický Charles Bronson, Om Puri exceluje v roli poctivého policisty Ánanta snažícího se všechny zadržené seřezat dříve, než je jeho zkorumpovaní nadřízení stihnou propustit. Šťastnějším zadrženým se může dostat seřezání za střízliva, méně šťastným se dostane seřezání v opilosti, což je běžný stav hlavního hrdiny, který se však někdy místo ze zvyku opije ze vzteku, třeba když nedostane očekávanou medaili, no a to už v cele čekají zadržení, kteří určitě museli v minulém životě provést něco fakt strašného. Přese všechno se k Ánantovi snaží chovat sympatie krásná holčina v podání Smity Patil, vzpomněl jsem si na Každý den odvahu, a to Brejchová fakt není česká Smita, kdybych se vrátil k těm často připitomělým přirovnáním. Takové to "co chceš, kam se to furt rveš", když už se na motorce ve slunečních brýlích a uniformě proháníš po bombajských silnicích jako král, tak si to pak zbytečně nekaž. Jenže, Taxikář a pornokino, takový je život. A ten Ánantův je přespříliš determinovám jeho despotickým otcem, z jehož vlivu(rozkazů) se alespoň teď v dospělosti snaží Ánant vymanit a hlavně se mu usilovně avšak marně snaží nepodobat. Otce Oma Puriho tu ztvárňuje jeho skutečný otec Amriš Puri. Samozřejmě že ne, jen shoda jmen dvou předních indických herců, kteří sem zapadají do svých typických rolí. Navíc spolu hráli mnohokrát, ať už v zásadních indických filmech, nebo určitě i bollywoodských škvárech, než stačili svou reputaci pohřbít účastí v produktech těch nejpokleslejších západních kýčařů (Láska na kari, Indiana Jones a Chrám zkázy). Ještě jedné postavě Ánant cítí, že by se neměl podobat, respektive nenásledovat stejný osud, což však na rozdíl od vztahu k otci nepramení z opovržení, nýbrž z racionality, jelikož z řad policie vyloučený opilec Mike Lobo působí jako odstrašující příklad ztroskotance, navíc s ním Ánant minimálně soucítí, pokud v tom není i jakýsi obdiv. Vedlejší roli Loba si zahrál Nasíruddin Šáh, takže s Omem Purim stejná dvojka jako ve starším Nihalaniho filmu Aakrosh, kde hraje i Amriš Puri a také se tam vyloženě mihne Smita Patil. Ardh Satya na Aakrosh dějově nenavazuje, přesto oba snímky pro dost souvislostí a možností porovnání řadím k sobě kromě toho, že se v obou případech jedná o režijně naprosto suverénní, nadupané drsné filmy, které působí spíše jako evropské nebo z Hollywoodu 70. let. Nihalani překvapil, dokázal maximum. Natočit film se Smitou Patil, který nestojí na Smitě Patil.

Rozporuplné dojmy po zhlédnutí. Barevně jeden z nejkrásnějších filmů, třeba i ten nejkrásnější, vezmu-li to logikou - kdo vyhrává v červené, vyhrává všechny barvy. A to na vítězství v opojnosti rudou útočí chilli papričkami za slunečního svitu, proti vší té konkurenci nočních red light filmů. Jenže to trochu sráží scénář s neduhy typického hollywoodského westernu, k tomu ti afektovaní herci, že jsem místy pochyboval, zda se ještě dívám na paralelní kinematografii. Ale to byla má blbost, že jsem na těch Sedm statečných(byť tedy s několika směšně působícími scénami - pro Evropana?) nepřistoupil. Teď si hledám screeny k indickému filmu a musel jsem začít tady, při proklikávání mě to nutí zpětně zvýšit na pět, třebaže vím, že by mě v tom vyprávění těch pár věcí iritovalo dál. Na plný počet to není, ale chci ho dát. Smitu Patil jsem si už oblíbil na maximum, 3+1 mi také připadá více než 2+2, je v tom víc talentu, v něčem zářit, v něčem hořet, než docela dobrá komplexnost. A když přijdete s takovou obrazovou originalitou a celkovou nápaditostí, když zkrátka vyhrajete v červené, tak si tam nějakou tu směšněji působící scénu mějte. Rudá tu není jen v množství papriček a s nimi ladících ženách v sárí, prochází filmem jako symbol, zejména prolité krve samozřejmě, ostatně i koření zde slouží jako symbol. Vzdoru, úkrytu a zbraně proti vetřelcům - patriarchátu, kolonialismu. Což mi připomíná, že bych konečně mohl prozradit jedno tajemství světové kinematografie. Pro opomíjení indického paralelního filmu(a to nemluvím o superignorantech, co si zaměňují Bollywood s veškerým filmem, navíc v jakémkoli jazyku a jakékoli zemi této multizemě, a ještě mají po zhlédnutí Milionáře z chatrče pocit, že viděli něco indického) netušíte, že základním tématem mnohých z nejlepších indických filmů je postavení žen, jejich vykořisťování a zneužívání nastavením indické společnosti. Tady se Mirch Masala oproti obvyklému zobrazení skrze nelehké a smířlivě přijímané osudy odlišuje tím, že se ženská komunita postaví hrdě na odpor, což se i nabízelo její početností. Paralelní indická kinematografie je tedy tou nejvíce feministickou, opravdu, zcela přirozeně a skrze dobré filmy, jenže tím samozřejmě nikdy nepřeřve připitomělé západní agitky, točené na sílu, na kvóty, na zakázku. To se pochopitelně netýká jen filmu. Smůla no.

Výtah s hrdinou sjíždí do podsvětí, odysea začíná. Jedna archetypální postava střídá druhou, všechny sledují vlastní zájmy, ať už pomáhají, nebo konečný návrat výtahem na světlo oddalují. Tohle rámování, věnování filmu Filmu, užívání jednotlivých interiérů jako izolovaných světů a pražských exteriérů jako mýtických míst, napovídá symbolickou podívanou, hru. Zafranović vám tu pustí Pád Itálie a pošle vás do Dalmácie. Najdete si tu cokoli, z řeckých bájí, toho Orfea sestupujícího již s pokrokem díky elektřině, lásku Elektřinu a nebo je ten Bartoška jenom Alenka v říši divů, Lemuel Gulliver? Kecám, ale i kouzla nechtěného tu fungují. Pochopitelně ne s přístupem, že je to celé přitažené za vlasy, jelikož vaši známí by se takhle nechovali, a to ani v 90. letech. Je zábavné to sledovat, navíc s odstupem doby, kdy většinu herců máte zařazených úplně někde jinde. Ale dá se jít i do minulosti, Bartoška a Zedníček spolu, synové starého Karamazova, zcela se neshodli na existenci boha, nesmrtelnosti i ďábla a po letech Zedníček jako takový hodný, všude přítomný Mefisto bratříčka odrazuje, aby se upsal pomstě, aby musel znát pravdu. A to někteří herci ještě prskali na natáčení, na režiséra, jakoby tušili, co je čeká. Že jeden pozoruhodný film bude hyzdit výčet jejich účinkování v nekonečných seriálech, televizních estrádách a nových českých filmech úrovně těch seriálů. Naopak u České televize nepřekvapí, že se zalekla skutečnosti, že vyprodukovala zajímavou, nekonvenční věc a tudíž, aby nemátla a neohrožovala své diváky, ji uklidila do trezoru. Má je pomsta je tak blokována déle než třeba filmy z konce 60. let, jež si musely počkat až na 90. léta. Mimochodem ty ČT po roce 1990 také víceméně nevysílala, dokud s tím nezačal CS Film a nebyly dostupné na dvd v každé trafice za pár korun. Stejně tak bych nečekal dobré hodnocení takto odvážného a neortodoxního filmu zde na csfd, byť průměr pod 2 hvězdičky je opravdu tvrdý náraz do diváků těch hřejivých, přímočarých filmů téže doby, co tu okupují přední místa žebříčků. Ano, po suverénních dvou třetinách, kdy začne být otázkou ona pomsta, sem tam něco zaskřípe, pár vět je trochu na sílu, ale to se ztratí. Zmíněným kontextem a neutuchající nápaditostí film baví, atmosférou a příběhem je tajemný, tísnivý, hezky paranoidní a zvrácený. Z toho nejznámějšího takové skromné českochorvatské Eyes Wide Shut, ke konci Lost Highway a protijed na umělou Nevinnost apod.