V bílém městě

Další z Tannerových hrdinů v zemi nikoho. Zde je nezařazenost do společnosti naznačena již povoláním hlavní postavy. Námořník pokládá za svou jedinou vlast moře. Dočasný mylný pocit, že by snad Lisabon mohl být skutečným domovem, se ztrácí s postupným poznáním, že vazba na domov nesouvisí s lokalitou, nýbrž s oním černým diamantem, který nalezl. Ve vlastním světě žijící Bruno Ganz je tím (ve filmu zmíněným) axolotlem, dospělým dítětem, jež se pohybuje pouze ve snech. Stejnětak ze samotného snímku sálá lehkost a snovost, kterým se Tanner poddal natolik, že trochu upozadil zaujetí nějakého postoje. Tímto filmem se snad ve všech možných aspektech (více než) inspiroval Wim Wenders při tvorbě Lisabonského příběhu. (22.10.2012)

Máme tu vlastně dva axolotli, jednoho podmíněného druhým a oba dohromady tvoří dvě stránky jednoho skvělého filmu. Bruno Ganz jako dezertér od svých námořnických povinností, jako emigrant své pravé vlasti se snaží zakotvit v nové zemi. Na moři je jen malinká komnata a nekonečnost vně ní, na souši to snad bude opačně. Láska je taky nekonečná a navíc, "ženské tělo je tak široké". Avšak axolotl, "rušící svou tichou lhostejností čas a prostor", jej ruší jak na moři (zde je to nutnost, proto se dá mluvit o nemoci z povolání, kterou si náš hrdina nutně přenesl i na souš), tak na souši (axolotl mexický je obojživelník...). A láska potřebuje čas i prostor. Druhým axolotlem jsou filmové záběry točené Ganzem, které jsou svou melancholickou tichou krásou nejen odrazem svého stvořitele, ale i skvělým prostředníkem mezi jednotou formy a obsahu, které v tomto filmu Tanner docílil. (19.10.2014)

Všichni mí oblíbení dávají pětku, není důvod se odlišit. Lisabon, bílé město, v němž se výdycky najde něco z neklidu Fernanda Pessoy, patří v poslední době mezi nejčastější filmové lokace. Své si zde užije i lodní strojník a lodní desertér Paul. Ten zde prožívá tichou dovolenou omezenou na psaní dopisů, milostným vztahem k pokojské Róze a filmováním ve filmu. Takové lidi si dobrodružství vyhledá samo. Kdyby nešell do herny hrát karambol s peněženkou v zadní kapse, stalo by se něco jiného. Axalotl dovede žít "na moři i na souši", je to ale skutečně takový život, který si Paul představuje? (10.09.2019)

Kde je počátek té druhé vlny nové vlny? Té, která se vyhnula baroku a reklamě, ale zrevidovala nenápadně šedesátkovou civilnost a kořenila ji osmdesátkovou citovostí? Začíná to Rohmerem a Rivettem? Anebo se to otvírá až s Akerman a Wendersem? Cinema verité tu je zjevný počátek, ale pokračuje už v jiné době a ve stylizaci a usvědčuje tím i svůj počátek ze stylizace (ta ale už zestárla a musela se vystřídat). Intimita Godardů a Truffautů z šedesátek je oproti otevřenosti téhle druhé nové vlny cudná a trochu plochá. Tanner nechává Ganze s Madrugou až pornograficky odhalené, a přesto to není vykřičené, je to jen velmi křehké a reálně lidské – cinema verité. A to není jen v zobrazování sexu. Možná je to v zachycování náhodného, v zachycené reálného, v zachycení průběhu času. Podobně sral Rüdiger Vogler v Im Lauf der Zeit. A není to jen v obscenitách, viděl jsem totéž ve scénách „zrychleného“ vztahu v rámci tance v Toute une nuit, v tápání děje v Merry-go-round... Možná je to v existování před kamerou: tak trapně plakala Marie Rivière v La femme de l'aviateur. Je to nový pohled, jiné prožití reálu. Je romantické po vzoru The Cure anebo civilistní po vzoru The Smith. Je to ještě mnohem popkulturnější a v téhle době to ještě znamená i demokratičtější – servírka a technik z lodi vidí realitu tak, aby byli pro film zajímaví. Možná v tom hraje roli i schopnost točit za málo peněz, chuť mluvit spíš za sebe než vydělat filmem anebo s ním měnit svět, neochota ke schématu. Nevím. Nešly mi moc pod nos zfilmované dopisy. To zestárlo. Potřeboval to kvůli pohybu v naraci. Byla v tom překrásná hudba (ne trubka, ale saxík se synťákem. A skvělá durová poloha improvizací se sólujícím kontrabasem); úžasná je "amatérská kamera", to je asi nejsilnější věc celku - retrospektivy pomocí jiného obrazu a oživující na konci realitu i bez kamery. Po týdnu zvyšuji na pět, ten styl, ta atmosféra, ty obrazy města a světla mi z hlavy nemizí. (06.05.2022)

Takový wendersovsko-jarmuschovský film, na jehož nostalgickou až melancholickou náladu je potřeba se naladit hned od začátku, a navíc mít rád cestování a města a bary a lidi a trošičku i jazz. Dokonce se zde objeví trocha mystiky (hodiny, které jdou pozpátku, ale má to svůj význam). Bavilo mě hrdinovo putování uličkami portugalského města, seznamování se s lidmi, jak nerozuměl vtípkům, jak se hloupě zapletl a jak nakonec přišel o něco víc než peněženku, ale objevil nakonec kouzlo vlaku... Jo, trochu je o tom, že až když o něco člověk přijde, zjistí, jak mu to chybí. Líbí se mi jeho závěrečný telegram, kde srovnává moře a ženy, paměť se zapomněním. Zatím dám opatrné čtyři a pustím si to ještě někdy v klidu, v temnotě osamělé noci, protože to bude působit asi ze všeho nejvíc. (09.04.2022)