Šedá zóna

Některá témata jsou natolik závažná, že by měla fungovat i při průměrném zpracování. Mít navíc k dispozici Steva Buscemiho, Harveye Keitela a řadu dalších známých a kvalitních herců a nenatočit silný biják, to už zavání velkým selháním. Přesto si nevybavím film z prostředí koncentráku, který by na mě působil tak jalově. Takový Brynych nebyl žádné režisérské eso, ale jeho Transport z ráje, ač se neopíral o silný dramatický děj a z produkčního hlediska byl skromný, dokázal působivým reportážním způsobem zachytit všední život lágru a odjezd transportu tak, že Šedou zónu zřetelně překonává. V Nelsonově snímku mám dojem nepochopení pravidel fungování světa za ostnatým drátem. Dialog velitele lágru s vězněm, který mu oponuje, je jak z jiné planety. Srovnávání motivu přežití plynové komory z mrazivě působivého Saulova syna s podobnou scénou v Šedé zóně mi vyznívá až rouhačsky. Šedá zóna neumí prodat filmové charaktery, vypravěčsky je toporná a rychle zapomenutelná. Celkový dojem: 45 %. (21.10.2018)

Tak tohle me celkem zklamalo, velice silne tema a pritom takova nuda. Ve filmu se skoro nic nedeje, bud nekdo s nekym neco resi (navic spousta dialogu na nic nenavazuje a nebo nikam dej neposouva) nebo vidime nejakou drsnou scenu a navic film nema zacatek ani poradnej konec. Vse zacne vrzenim do filmu, kdy jsem netusil kdo je kdo a co se deje a konci to tim, ze se vlasne nic moc nestalo a spaluje se dal. Je to hodne depresivni to jo a nektery sceny jsou fakt hodne drsny, ale je to proste nudny. Herci jsou v pohode, skoda ze Buscemi nedostal vic prostoru, protoze byl dobrej, Keitel byl skvelej a prijemne prekvapil Arquette. Nude taky pomohla absence hudby, z tech 100 minut co film ma hraje hudba tak 10 minut a jinak jsou jen slyset dunive zvuky a vykriky, pusobive to je, ale vseho moc skodi. Kulisy jsou hodne levne, takze to cele pusobi trosku dokumentarnim dojmem. Proste film na zajimave tema, ale po obsahove strance naprosto prazdny. (28.09.2005)

Čekal jsem, že mi to zaleze pod kůži a vyvolá to ve mě silnější emoce, protože to si podobné téma žádá, ale nestalo se tomu tak. Byly tu sice dvě scény, u kterých zamrazilo a to byl vůz naložený popelem spálených, v němž si netečně hověli členové komanda a pak zejména "koncert" vězňů, při němž postupovala fronta do plynových komor, ale to bylo trošku málo. Děj je takový nijáký a nedotažená mi přijde hlavně druhá linie příběhu z ženského tábora, které je věnován až příliš malý prostor. Naopak je tu spousta místa pro často zbytečné dialogy, které škodí. Hercky to taky žádná sláva nebyla. Až na Arquetta to byli herci nevýrazní a zejména od Keitela jsem čekal víc. Steve Buscemi nedostal prakticky žádný prostor a na tom poskytnutém svojí roli nemohl nijak rozvinout. Další z filmů, který promrhal svůj potenciál. Slabších 50%. (23.04.2009)

Z takového tematu se rozhodně dalo vytřískat víc..a já se na ty dramata chlapů u pecí tolik těšila. Ve finále se mi to zdálo jaksi nedomrlé, neosobní a příliš chladné, bez toho, že by vám osud a jednání postav náležitě rval vnitřnosti. Snahu o vykreslení událostí kolem povstání vězňů ze sonderkommanda bez zbytečného patosu chválím, ale kurva tohle zpracování mě prostě absolutně nedostalo!..jednu hvězdu přidávám čistě za skutečný příběh a moji slabost pro Osvětim, jinak slabé dvě. (22.03.2012)

Někdy se podaří natočit opravdu silný film, takže když si ho po dvaceti letech zopakujete, zjistíte, že na vás zapůsobil stejným nebo silnějším dojmem než před lety. Šedá zóna je pro mě právě takovým snímkem. Jde vlastně o pohled do zákulisí hrůzné továrny na smrt, který mě nenechává klidným. Točí se záležitosti, u nichž člověk zrelaxuje, vypne a užije si nenáročný , zábavný děj a já je mám rád. Pak jsou tu filmy, které diváka donutí přemýšlet i o věcech, nad nimiž by ve vlastním zájmu radši nepřemýšlel, a ty mám ještě radši. Nejzásadnější otázkou by byla asi tato: "Jak bych se zachoval já?" Před devíti lety bych si musel odpovědět, že bez přímé zkušenosti nevím. Dnes už to vím přesně, vím proč a ze stejného důvodu už znám i odpověď na svou další tehdejší otázku. Nikdy jsem nechápal, jak mohlo tak malé množství vojáků (a psů) navést na smrt takové množství lidí, aniž by se někdo postavil na odpor. Dnes je mi odpověď jasná. Ty lidi zabila naděje. Někteří nevěřili, že jdou na smrt, jiní to tušili, další to i věděli, ale pokud zbývala alespoň nepatrná jiskřička naděje, pak bylo těžké být tím prvním, kdo vykročí proti ozbrojencům. Teprve když věznitelé sebrali lidem veškerou naději, zjistili, že nad nimi ztratili moc. Kdo nemůže doufat, už nic neriskuje, protože nemá, co by ztratil. Tento snímek to ukázal v pravém světle a já jsem rád, že byl natočen. A i když vím, že nebyl pětihvězdičkový, já mu ten pátý kousek přidám. / Poučení: Po roce 1989 se v naší republice začali rodit ve velkém počtu potenciální odbojáři a hrdinové-teoretici. Poznáš je podle vět typu: "Já bych v takové situaci nikdy...", "Nechápu, jak to mohl/mohla/mohli udělat, já bych..., "Za žádnou cenu bych nepromluvil, i kdyby mě mučili." (26.08.2022)