Šimon na púšti

Oproti Viridianě poměrně zjednodušené, nicméně to vynahrazuje Claudio Brook coby bratr Šimon, který náboženského fanatika ztělesnil mnohem dokonaleji. Což ale není nějaká výtka k Silvii Piňal, která zde ve víceroli dítěte, anděla a ďábla byla neméně skvělá. Když už jsem u té lepší stravitelnosti, vůbec to není na překážku, jelikož věty typu "Smrt Kristovi" se dokonale vyrovná nejsilnějším okamžikům z Viridiany. Ač se vždy snažím satiru spíše vstřebat a rozjímat nad ní, než abych se smál, zdejší závěr mě skutečně zaskočil. P.S. Alegorie trpaslíků mi lehce připomínala Jodorowského Svatou horu. (08.06.2010)

Napriek tomu, že mi problémy inštitucionalizovaného náboženstva môžu byť ukradnuté, od nudy ma zachránila krátka stopáž filmu. Chápem síce, že pre Bunuela bolo vysporiadanie sa s náboženskou otázkou významnou témou, ale videl som iné jeho filmy, v ktorých bola poňatá komplexnejšie, než v tomto poloanekdotickom satiricky ladenom príbehu. (24.08.2012)

Buñuelova kritika náboženství není nikdy, tím méně v případě Simón del desierto, povrchním a jednoznačným odmítnutím. Je spíš angažovaným zamýšlením se, angažovaným sice z (oragnizovanému) náboženství spíše nepřátelských pozic, ale zamýšlením problematickým a problematizujícím. Kritizuje sice asketický ideál odchodu ze světa, zároveň ale i prosté bytí ve světě (po zázraku kdy jsou mu navráceny ruce, první na co je dotyčný šťastlivec použije je pohlavkování svých dětí), nemluvě o závěrečném kontrastu ke kapitalistické současnosti. Nakonec, zvlášť ve světle toho, jakým způsobem je pojat právě závěr filmu, nemyslím si, že by katolík měl důvod být z filmu nějak zvlášť naštvaný. (11.12.2007)

Většina Buńuelova díla je zasvěcena intelektuálnímu boji proti institualizovanému náboženství a tato satira patří mezi výstavní kousky jeho filmografie. I když to není tak docela přesné, protože tohle by se dalo říct téměř o každém jeho filmu... K natočení tohoto snímku byl Buńuel evidentně inspirován životním příběhem historické postavy mnicha Šimona Stylity (389-459), který strávil neuvěřitelných 37 let na osmnáctimetrovém (původně třímetrovém) sloupu poblíž Antiochie. Už na svou dobu byl ve svém asketismu více než extrémní a právě pro přehnaný asketismus byl dokonce tento mnich vypuzen z kláštera, ve kterém jistý čas přebýval. Buńuel si ani nemusel moc vymýšlet... Nejlepší satira je taková, která pouze zobrazuje směšnost v celé své nahotě - pokrytecké, povýšenecké a ve svém důsledku sobecké jednání - pošetilé až absudrní jednání - mnicha, který je dáván za vzor cnosti - to je podstata Buńuelovy výpovědi... Absurdita celého příběhu je pak dovršena šokujícím závěrem, který celý film posouvá do oblasti nadreálné frašky. (11.09.2006)

(LFŠ 2022) V Šimonovi na poušti se střetávají mnohé náboženské výjevy a symboly s notnou dávkou ironie a s tím spojeným humorem. Chvílemi se mi zdálo, jako bych sledoval film od Pasoliniho. Jednotlivé scény se Satanem a pokušením mě fakt bavily - byly nápadité a humorně obscénní. Největší bizár se však dostavuje (respektive přilétá) se závěrečným časovým skokem. P. S. Zajímalo by mě, co měl Buñuel na tom kopání do zvířat (viz toto a např. Zlatý věk)? (30.07.2022)