Oppenheimer

Představte si, že někdo posadí do jedné místnosti bandu páprdů z židobolševické kliky a nechá je tři hodiny naprosto povrchně, bez jakékoliv invence či přidané hodnoty a s impotentním dramaturgem v zádech suše recitovat nijak objevná historicko politická fuckta, přičemž rádoby „e-pičnost“ takového počínání demonstruje brutálně přeřvanou hudbou, která vám u té prudy schválně nedovolí usnout. Už vám dřevění prdel, co? K tomu egomaniakální amatérský honič nad wykydpedickou fyzikou a sám sebou prostě postaví kameru a zmáčkne „Nahrávat“. A ne ledajakou kameru, nýbrž jakože speciálně vyvinutý  a draze potuněný sedmdesátimilimetrový IMAX!!!, což pak velkohubě vyřvává ve všech propagacích, až jeden čeká minimálně nějaké to pompézní grilování Džaponců! No ani hovno, a výše zmíněné by mělo naprosto stejně nekrotizující efekt i na mobilu a v camripu. Totální chrchel do xichtů diváckých očekávání a naprosto ubíjející, strojová tříhodinová manýristická otrava s jedním docela efektním patnáctiminutovým jaderným testem, a to ke všemu tomu obrůstání mechem navíc za cenu vášnivé felace luxusní eskortní služby v Černý pátek. Otrava, odhalující pouze dva překvapivé fuckty, smutně překvapivé, a sice, že má Floránc Pjúková hnusné kozy a Emilka už vůbec není ani trochu jedlá. Ale je to přeci NOLAN, tak musíme pětkovat jako lobotomové, aby si o nás gayfriendi na instáčích náhodou nemysleli, že jsme nějací divní, že ano. Samozřejmě Cyprián dokonalý a Bobík Turbokonzerva jakbysmet, každičký detail vypiplaný tak, že nejeden kompulzivní historik u toho dozajista několikrát vyhoní, sedmdesátimilimetrový 4K obraz krystalicky čistý a pohlcující, ale co na tom, když v téhle qalitě čumíte na hrboly v omítce, které můžete akorát tak nudou počítat, dokud vám nevypoví prdel, nebo přes ten řev náhodou milosrdně nezalomíte. Tak s tímhle jdi taky do tenetího interstelaru, Kryštofe! Prskám z toho jak geiger v Nagasaki. (23.07.2023)

Tak i přes své předchozí předsevzetí jsem se nakonec i letos vypravil do Boskovic i když tentokrát zcela inkognito. Můj cíl pravda nebyl tenhle film to byla spíše symbolická překážka kterou je třeba překonat před tím co mě opravdu zajímá (sorry mnou nepochopený mistře Nolane) no a po pravdě první půlhodinu to pro mě byl takřka neřešitelný úkol. Film skáče z jedné časové a dějové linie do druhé a ty diváku poraď si. Jo ty jsi tuhle část historie nestudoval? Jo tak to máš smůlu vysvětlovat ti nic nebudu takže prvních třicet minut jsem si říkal na co jsem to proboha zase vlezl, ale aspoň od části kdy už jde o sestrojení atomovky jako takové jsem se v tom začal aspoň trochu chytat a film má svůj pevný cíl za kterým kráčí přičemž ten samotný pokusný výbuch kdy nikdo nevěděl jak to vlastně celé dopadne je určitě vrcholem filmu. Bez toho dovětku už bych se obešel a pravda je, že i ta typicky Nolanovská snaha o wow efekt z celého filmu u mě nefunguje a tenhle režisér svůj styl evidentně nemění a já mu to nežeru. No za svých mladších let bych to odjebal asi jako verbal, ale nějak jsem vyměknul. No co už nadělám.50% (05.08.2023)

Přátelé, kamarádi, jméno režiséra a scenáristy Christophera Nolana neznamená, že tomu automaticky lupnu pět hvězd!! Už předtím se Nolan párkrát nalokal, tady už se solidně topí. Prostě sám sebe nedokáže krotit. Obávám se, že moc dobře nespí, protože hlava mu pořád jede, skáčou z něj desítky myšlenek, novátorských prvků a nápadů, ale zároveň se to celé bije s nabubřelostí a nekontrolovaně egomanským stylem „podívejte, co všechno ještě svedu!“ Vyprávění je sice dynamické, ale první bezmála hodinu jsem docela trpěl, protože se melou odtažitá historická fakta a ubíjející fyzické postupy. Nejde ovšem o obsah, ten zase nějak komplikovaný není, jde o množství a intenzitu mluvících hlav. Navíc to místy absolutně nevyznívá přirozeně. O tom, že je to znovu chladné jak psí čumák, nemluvě. Nicméně se postupně dostáváme do rozervaného nitra jedné z klíčových postav 20. století, která spolu s předními vědeckými mozky pracuje na sestrojení masivní zbraně. A vlastně platí to, co jsem psal na začátku – souboj mužských eg. I Nolanovi zřejmě definitivně ruplo v hlavě a vzal si do ní, že je prostě génius. Po herecké, audiovizuální a řemeslné stránce je to samozřejmě „událost“, i pokládání si (včetně etické stránky) četných otázek je fajn, ale holt v posledních letech nejsem fanda nafoukance Nolana. (25.09.2023)

Mistr Nolan si vybral slabší chvilku. Jasně, po audiovizuální, herecké a řemeslné stránce je to strašná pecka, která letos nemá příliš konkurence. Po stránce příběhu jsem se však s Oppenheimerem minul, jelikož se tomu nejnosnějšímu tématu (dopad zavraždění statisíců japonských civilistů na vědce z Los Alamos) skoro nevěnuje a raději se rochní v nekonečném vyslýchacím kličkování. V jádru to tedy je chladná oscarová biografie v mocném nolanovském hávu (tři hodiny dialogových scén se brilantně míchají ve stylu prvních 40 minut Batman začíná), ve které příliš nezaujme armáda postav a není v ní čím budovat opravdové napětí. Hlavní tahákem je spíš tradiční žasnutí nad tím, jak je Nolan působivý realizátor a schopný narativní experimentátor, ale obávám se, že jakmile Oppenheimer sleze z IMAXového plátna, bude se mu u diváků dařit o poznání hůř. (20.07.2023)

Extatické reakce vyšponovaly očekávání na maximum, projekce je však poněkud zchladila. Ano, lepší podívanou pro velké plátno letos nejspíš neuvidíme, ale pořád je to „jenom“ Nolanův film – tedy ohromující podívaná burcující všechny smysly a s jistým místem mezi nejlepšími snímky roku. Jenže také dílo se vzdáleným, nečitelným hrdinou, k němuž se těžko hledá cesta, a především s neodbytným pocitem, že výsledek líp vypadá a zní, než nakolik se svým poselstvím či vypointováním dokáže zarýt pod kůži. Je dechberoucí, jak strhujícím způsobem se Nolanovi daří prodat v jádru standardní biografii. Vypráví nelineárně, v několika časových rovinách, s občasným zahrnutím vizí a dalších zcizujících prvků – přesto však hlavně díky zvukovým můstkům neztrácí přehlednost a diváckou pozornost na obrovité ploše tří hodin. Stylistické volby stojí za důslednou analýzu, stejně jako Nolanova práce s burcováním diváckých emocí i v momentech, kdy si prostě jen povídá pár kravaťáků. Po skončení tohohle maratonu smyslových vjemů se však vkrádá otázka, co si z toho odnést? Nejspíš to bude třeba zjistit na další projekci – a ideálně zase v IMAXu. (20.07.2023)