Tri oriešky pre Popolušku

Tahle snaha o téměř doslovný remake je za mě dost k smíchu nebo možná spíš až k pláči. Ono je to totiž ve finále i přes mnohdy totožné dialogy dost jiné a určitě ne lepší. Přes zimní kulisy to má úplně jinou atmosféru a i díky ne moc sympatickým hercům je to takové "studené". Původně jsem to ani nechtěl vidět a asi jsem se tohoto předsevzetí měl držet. (22.12.2023)

Tak to bychom měli.  Naše, vpravdě národní "Tři oříšky pro Popelku" (1973) mají dívčí půvab a nevinnost, ale i milé rošťáctví a vzdor Libuše Šafránkové, vtip, svěžest, fantazii, nadhled a kreativitu by mohly rozdávat a jejich hudební složka je nezapomenutelná. "Tři přání pro Popelku" vedle nich působí dosti chudě a trochu ponuře. Berou se strašlivě vážně, neumějí vykřesat tu správnou pohádkovou jiskru, která by je oživila a která by mě s nimi smířila. Tam, kde opisují, jsou jednoznačně horší ... a řídké okamžiky, v nichž volí vlastní cestu, neumějí prodat - pokaždé je z nějakého záhadného důvodu dokonale zazdí. Dokonce ani v tricích nevynikají, navzdory téměř neomezeným možnostem digitálního věku. Pravda, pyšní se pěknou polární září, ale bez té se docela dobře obejdu. Nepřesvědčivé 2,5* (05.01.2023)

Krásná severská pohádka, která se odrazila od Vorlíčkova česko-německého kýče a nahradila ho přímočarou linkou o moderní dívce, jenž se ani po setkání s princem nemusela hned nutně zamilovat a posléze provdat. Podobně skvělé poselství nabízí taky Princezna a Švadlenka (2004). Všechny ty proklínané zdejší odlišnosti, jako je obsazení černocha nebo jeden letmý gay polibek, jsou zde zařazeny jen tak mimochodem a kdyby z nich malicherná česká média neudělala téma, tak by si jich ani nikdo nevšiml. (15.09.2022)

Naštěstí to není jen shot-for-shot předělávka Vorlíčkovy Popelky, tvůrci si všimli jejích zjevných slabin a snažili se z nich poučit. Postavy kromě účelu mají i určitou míru hloubky, kterou jim žánr dovolí: nevlastní sestra Dora tu oproti verzi z roku 1973 není jen záporák, ale spíš mladá naivní dívka manipulovaná svou matkou; princ se odmítá oženit, nejen protože chce být i nadále neřízeným floutkem, ale také protože žádnou z nevěst nezná a nic k ní necítí; princ s Popelkou mají více interakcí než v originále, jejich zalíbení jeden v druhém je daleko uvěřitelnější. Některé dějové nedomyšlenosti z Tří oříšků zde konečně dávají smysl: Popelka nemá závoj, aby prince zlobila svou hádankou, a neutíká z plesu jen tak z plezíru, ale závoj má ze strachu, že bude na plese rozpoznána macechou, a utíká právě ve chvíli, kdy se její obavy začnou naplňovat. Tohle vše je nutno přičíst tvůrcům k dobru a Tři přání pro Popelku tak nejsou úplně zbytečným remakem. Co však oproti české verzi chybí, je jakákoli osobitost. Chybí Svobodova hudba, chybí humor, chybí výraznější herecká akce a není to nijak vizuálně zajímavé. 5/10 (20.01.2022)

Popelka s Libuškou se u nás i v části Evropy stala vánoční klasikou. Na severu nevyjímaje, nicméně v Norsku se pokusili přesvědčit sebe i Čechy, že remake klasiky je prostě dobrý nápad. Zlé to rozhodně není, zbytečné asi ano. Jednoduše pásový produkt se skřípající logikou. Takže ve výsledku je to o čekání na kauzu polibku dvou mužských postav či ujišťování se, zda divák mezi vesničany skutečně zahlédl Asiatku či černošku. Škoda přihlouplého humoru, ke kterému se tvůrci uchylují: chlap močí před Popelkou, Dora zápasí s větry, zženštilý stylista, psí hovno… Holt tak jsme si to zkusili, zjistili, že jiskru to nemá, a můžeme se v klidu vrátit k tomu, co k tuzemským Vánocům neodmyslitelně patří. Tři dietní hvězdy ale dám. Jo a být princem, vybral bych si Doru. Ingrid Giæver je prostě hezčí… (06.01.2023)