Čarodějův učeň

Promrzlý, hladový sirotek nachází útočiště ve starém mlýně, netuší, že zdejší mistr není jen mlynářský. Postupem času se vyučí řemeslu, vlastně oběma řemeslům, poznává sílu přátelství i hlubokého citu a střet s mistrem o duši a srdce se kvapem blíží... V dětských střevíčcích jsem tento kus vnímala jako horor a nedodívala do konce. Dnes to beru jako pohádku pro dospělé, drsnou a krvavou. (26.05.2019)

Ani po letech se kouzlo nevytratilo. Poetická pohádka, která je současně ponurým až depresivním horrorem funguje v obou rovinách na výbornou. Chytré, dokonale vystavěné a vyprávěné, zemanovsky hravé a přitom mrazivě děsivé. Zásluhu na tom mají nejen šibenice, krev vytékající pode dveřmi, stále se obnovující rakev nebo hrob, který si učni musí sami vykopat, ale také Luděk Munzar jako vypravěč a Jaroslav Moučka, jehož hlasem mluví Čaroděj. Jeden z nejlepších českých animáků. (11.01.2015)

Asi prvá rozprávka na úrovni Mijazakiho, akú som zatiaľ mimo neho videl. A hneď z našich končín. Čo sa deja týka, niečo ako Faustov údel, ale z existenčných dôvodov. Nakoniec sa logicky ozvú city a prestanú stačiť kúzla. Obyčajný človek totiž zatúži po obyčajných ľudských zázrakoch. Fakt pekné. Toto som si hovoril počas filmu asi každých 5 minút. (30.01.2014)

Legendární převyprávění literárně vícekrát pojednaného lužickosrbského cyklu o jakési obdobě našeho Ječmínka nebo jiného srovnatelného hrdiny nepostrádá kouzlo starých pohádek prvních syrových sběrů první poloviny devatenáctého století (mezi pohádkami bratří Grimmů např. najdeme jednu s incestním happyendem). Režisér, výtvarník i oba herečtí vypravěči svými přístupy zůstali předloze věrni a ještě ji dále domysleli a dotvořili. Výsledkem je dílo více české než lužické a jeden z klasických vrcholů českého animovaného filmu, v té době oprávněně soupeřícího v míře kvality i pojetí a toho, čemu se dnes módně ne zcela přesně říká "filozofie" této svébytné části hrané kinematografie, s uměním americkým nebo západoevropským. A současně jeden z absolutních vrcholů našeho umění nejen dramatického vůbec. (26.08.2007)

Mnoha českých filmařů možná nemá v Hollywoodu tak známé jméno, jistě se ovšem najdou i výjimky. Jednou z nich může být i Karel Zeman. Skrze jeho práci s vizuálními efekty a animací je Zeman s dnešním odstupem vnímán jako český George Méliès, svou tvorbou inspiroval Tima Burtona, Stevena Spielberga nebo Wese Andersona, jeho tvorbě je věnováno Muzeum Karla Zemana umístěné na Malé straně v Praze, svojí prácí se stop-motion animací a praktickými kritiky je dodnes vnímán jako legenda. Za jeho nejznámější díla je poté vnímána Cesta do pravěku, Vynález zkázy nebo Baron Prášil, výrazným filmem v kariéře Zemana je ovšem i Čarodějův učeň. Zemanův pokus o adaptaci novely Otfrieda Preußlera a jeho příběhu o Krabatovi (která je založena na mnohem starší pověsti) je směsicí pohádky a hororu, dvou zdánlivě neslučitelných žánrů, kdy při jeho tvorbě byla využita nejstarší animační technika s názvem plošková animace. Výsledkem je další výrazně stylizovaná práce, kterou mohl Zeman ne poprvé a téměř naposledy (následující snímek Pohádka o Honzíkovi a Mařence byl jeho posledním) opět vytřít zrak.  Spíše než pohádkou je Čarodějův učeň horor, pravidelně dokáže nadělit husinu a dokázat, že tento animovaný film možná ideálnější servírovat krapet odrostlejším divákům, není snadné zbavit se pocitu, že jde dost možná o animák, který je ideálnější pouze pro dospělé diváky. Jestli měl nějaký konkrétní projekt Karla Zemana inspirovat Tima Burtona, bylo by snadné uvěřit, že to byl právě Čarodějův učeň.  Občasná sázka na černý humor, démoni, krev i děsivá zvířata. 72 minut dlouhá podívaná nikdy neztratí zápal, přitom všem zůstává depresivní nádech, který by se jako pohádka před dobrou nocí jednoduše neosvědčil. Nepůsobí Zemanův cit ke stylizaci, kdy i v animované formě zvládá předkládat poutavé vizuální výjevy, očividná snaha o vyšperkovanost. Luděk Munzar zvládá roli Krabata/vypravěče, Jaroslav Moučka nahání hlasem děsivého Čaroděje mráz, v součtu jen možná zamrzí, že se pořád příběh vydává pořád krapet cestou pohádky a má to vliv na vývoj zápletky i momenty, kdy by pohádka už při tak výrazných výjevech mohla zajít ještě o ždibec dál.  Atmosféře zvládá přispívat i hudba Františka Belfína, příběh je jen možná krapet urychlený, kdy se v tomto případě jeví další příznak pohádky, která musí být kratší, aby byla divácky vděčnější. Hybridnost mezi pohádkou a hororem je tak možná u Čarodějova učně drobnou překážkou, přesto jde o další výrazný Zemanův zářez. Ne nutně jeho nejlepší film, přesto pořád jeden z nejvýraznějších českých filmů všech dob. Jeho mezinárodní uznání je dalším důkazem navíc. A především je Čarodějův učeň dalším důkazem, že se nevyplatí soudit dle příjmení. Dekádu trpět prolhanou a chlastem nasáklou hromadu hnoje na Pražském hradě je sice obtížné, Karel ovšem Zemanům i po letech vrací hrdost.... (28.02.2023)