Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Akčný
  • Horor
  • Dokumentárny

Recenzie (303)

plagát

Mestečko Twin Peaks - Pilot (1990) (epizóda) 

60%. Kdyby autorem tohoto pilotu nebyl David Lynch, možná bych od toho neočekával tolik, kolik jsem očekával, a možná bych byl i v hodnocení shovívavější. Ale Lynche znám, znám ho dobře a čekal jsem daleko víc, než jsem dostal. Možná mu křivdím, ale u mě (jako obrovského Lynchova obdivovatele) tento pilot nesplnil ani zdaleka záměr, ke kterému jsou pilotní filmy určeny, a sice vyvolat pocit bažení po dalších dílech, pocit chtíče okamžitě vidět pokračování. Nemůžu si pomoct, ale mně přišel Twin Peaks bez šťávy, možná i trochu laciný a na Lynche až příliš jednoduchý.

plagát

Čas prebudenia (1990) 

90%. Úžasný, čistý a nádherný upřímně dojemný film, ve které exceluje především brilantní De Niro, neméně i Williams a jeden z nejkrásnějších skutečných příběhů jak kinematografie, tak skutečného života, který kdy osud napsal. Neuvěřitelná směsice úctyhodně fungujících faktorů, které do sebe zapadají jako puzzle skládající krásné panorama s čistě modrou oblohou. Ženská přirozená sentimentalita v podání Penny Marshall je cítit na každém snímku, česká stopa Miroslava Ondříčka samozřejmě nezklamala.

plagát

Kocka (1997) 

75%. Smíchejte Lynche s Matrixem, přidejte špetku vektorového prostoru, znovu promíchejte a máte Kostku - šílenost, která exceluje ve snaze přivést diváka do blázince. Věc, kterou jsem se - na rozdíl od Lynchových filmů - nikdy nesnažil pochopit, protože věřím, že pochopit nelze, lze jen prostě přijmout taková, jaká je.

plagát

Hra (1997) 

90%. Neuvěřitelně uvěřitelná atmosféra, která vytváří ohromný psychologický tlak na divákovo vnímání. Vyžadovaný cíl, a sice aby divák absolutně netušil, která bije, splnil Fincher myslím dokonale. Od začátku brilantní paranoidní hra nejen s hlavním hrdinou, ale především s divákem, pročež je Fincher právem považován za aktuálního mistra napětí - umí si s divákovými emocemi pohrávat a přehazovat si je z ruky do ruky jako horký brambor. Jen těžko si dokážu představit úzkostlivějšího hráče, než jakým je Michael Douglas. Jsem fascinován.

plagát

Osvietenie (1980) 

90%. Používá-li se pro atmosféru v Hitchcockových filmech pojem "hitchcockovská atmosféra", pak by se stejně tak měl používat pojem "kubrickovská atmosféra", která je jiná, než hitchcockovská, ale úplně stejně specifická a úplně stejně dechberoucí.

plagát

Comeback (2008) (seriál) 

10%. Trapný seriál jakoby soutěžící o to, kolik gagů z historie amerických sitcomů okopíruje. Nefunguje to, není v tom ta správná chemie.

plagát

Hyde Park (2010) (relácia) 

85%. Naprosto geniální formát využívající společnost k přímé organizaci jednotlivých dílů naprosto přirozeným a jednoduchým způsobem.

plagát

Na plovárně (1998) (relácia) 

85%. Trochu "nudnější" (lepší výraz asi je "nezábavné") pojetí talk-show, na které nejsme z českého mainstreamového prostředí zvyklí, ale o to výjimečnější a zajímavější informace se na Plovárně dozvídáme a portfolio Ebenových hostů je po patnácti letech více než obdivuhodné.

plagát

J.F.K. (1991) 

100%. Jedna z nejvýznamnějších událostí amerických dějin, která se stala nesmrtelnou především díky záhadné nejistotě, kterou v lidech vyvolala řada dosud nezodpovězených, závažných otázek. Oliver Stone je specialista na citlivá témata americké historie, jeho zapálenost pro každé specifické téma je vyloženě cítit z vážnosti a citlivosti, jež do svých filmů vkládá, a zrovna JFK by se měl stát povinně promítaným snímkem na hodinách historie v rámci (nejen) amerického vzdělávání. Proč? Případ atentátu na JFK je jedním z nejrozsáhlejších a nejautentičtějších (bohužel nepřímých) důkazů paradoxu autorit, toho skutečného a reálného principu fungování amerických tajných složek, zároveň je však také dokonalým prostředkem k vyvolání potřebné skepse v mladých lidech, jejichž nesmyslná oddanost systému na základě nepodložených příčin často bere dech. Osobně se divím, že jsme se takového filmu vůbec dočkali a že se neobjevil někdo výš, v jehož zájmu by bylo zavřít jej do trezoru nebo ho silně cenzurovat, jako se to dělalo za totalitních časů v Evropě. Ta konspirační perspektiva, na níž JFK stojí, nezachází do extrémních vzorů, jako tomu je u řady jiných konspiračních teorií, ale drží se nezpochybnitelných (a mnohdy děsivých) fakt, jejichž význam bohužel veřejnosti často uniká. Oliver Stone si s problémem přístupnosti amerického lidu k případu JFK poradil brilantně, a to především díky tomu, že se sám případem dlouhá léta zabývá. Garrisonova teorie je jednou z nejpravděpodobnějších teorií atentátu a jestli byla z těch stovek teorií některá, jíž bylo potřeba zformovat do hollywoodského nekonvenčního trháku pro širokou veřejnost, pak to byla právě tato. Narativní struktura vychází ze skutečných událostí, Stone se drží reálií, avšak zároveň je dynamicky podtrhuje aktivitou v rámci toho, co diváci od filmu vyžadují, působivě vykresluje všechny okolnosti, pečlivě a citlivě poukazuje na nejdůležitější dílky teorie a ty méně důležité pro jejich nedostatečnou prokazatelnost nebo zbytečnost v rámci příběhu jako celku vynechává, tudíž má divák pocit, že sleduje neustále se rozvíjející, napínavou a deduktivní detektivku, jejíž princip však vychází z kontextu skutečných událostí. Kevin Costner je dokonale precizní ve své roli, stejně jako byl Jim Garrison při svém celoživotním boji, na jehož konci měla být historická autorita odhalující jeden z nejrozsáhlejších zločinů v dějinách Spojených států amerických. Stone (stejně jako Garrison) se vůbec nezabývá tím, nakolik je materiál vůči veřejnosti morální nebo vhodný vzhledem k oficiální teorii, prostě se dívá až fanatickým způsobem kupředu a v těch, kteří o pravosti oficiální teorie dosud nepochybovali, vyvolává obrovsky silnou katarzi, na jejímž základě snad i ten nejnaivnější a nejdůvěřivější člověk přehodnotí své životní postoje. Jim Garrison jako archetyp Hrdiny prokázal svou pravdu aspoň zčásti, jelikož v opačném případě by se sám stal obětí toho komplexního spiknutí. To Oliver Stone a Kevin Costner si neporadili jen zčásti, ale naprosto obdivuhodným způsobem, jež dělá z JFK jedno z nejúchvatnějších, nejpotřebnějších a nejrealističtějších, ale zároveň také jedno z nejproblematičtějších a nejkontroverznějších (především pro americký lid, vládu a CIA) kinematografických děl historie. Stylem i formou naprosto, naprosto, naprosto fascinující dílo, jehož přímým cílem je - a splňuje jej dokonale - inspirovat a důrazně připomínat, že ne vše je takové, jaké se na první pohled zdá.

plagát

Pán prsteňov: Návrat kráľa (2003) 

90%. Patrně jediný film, kterému dávám nejvyšší hodnocení a sám vlastně ani nevím proč. Fantasy tohoto typu nemusím, knihy o Frodovi jsem nečetl, Návrat krále je však audiovizuálně natolik geniální, že mě nutí všechny subjektivní pocity zapomenout. Stylisticky naprosto, ale naprosto dokonalé.