jerry12

90%. Mike Cahill během posledních let filmařsky dospěl. Od Another Earth urazil obrovský kus cesty, co se především stylistického pojetí jeho tvorby týče. Srovnání se zmíněným filmem se tu přímo nabízí, jelikož se jedná o stejně laděné obecně filozofické téma. Co do hlubokomyslného intelektuálního objevování nových realit a řemeslně kreativního úhlu zpracování sci-fi prvků, zdá se být Cahill výhledově obrovsky jedinečným talentem a I Origins je toho exaktním důkazem. Dostal se totiž od sice zajímavého a originálně realizovaného, nicméně v jednotlivostech stále ještě často ploše interpretovaného Another Earth až k velmi přímočaré práci s vyprávěním, pestrému zbarvování charakterů a adrenalinovým mysteriózním prvkům, které v I Origins hrají hlavní roli a jejichž atmosféra funguje na jedničku, a na tak výraznou vyzrálost mu stačily tři roky a jeden jediný snímek. Tatáž chvála platí o citlivém rozhodnutí Cahilla oproti Another Earth tentokrát nevzít do vlastních rukou kameru a žezlo pásky předat Markusovi Fordererovi, od nějž jsem dříve zatím nic neviděl a po I Origins doufám, že tento snímek nebyl zdaleka poslední, protože i tady se vedle Cahilla rýsuje potenciální budoucí hrdina řemesla. Zatímco práce režiséra i technické zpracování obecně je tu z hlediska kreativity více než sympatické, je nutno neopomenout také již zlehka nakousnutý scénář, který v návaznosti na velmi originální námět s citlivými zvraty a decentním, přesto však silně a hluboce působícím závěrem, vyvyšuje, alespoň v mých očích, I Origins mezi vůbec nejlepší snímky roku a možná i posledních několika let. Moje nadšení pak rozhodně nesnižuje ani velmi povedený výkon obecně nepříliš oblíbeného Michaela Pitta a pro mě velmi překvapivě i skvělá Brit Marling, která mě v Another Earth vůbec nezaujala, spíše naopak, ba zde si reputaci napravila tím nejlepším možným způsobem. Po Interstellar největší zážitek roku.

60%. První hodinu vnitřně silného, ovšem nepříliš povedeně interpretovaného dvouhvězdičkového příběhu vystřídala po nečekaném zmrtvýchvstání hodina velmi zajímavá, živá, přínosná a čtyřhvězdičková. Škoda, že takový nebyl od začátku.

90%. Nechápu a už asi nikdy nepochopím, jak taková malá ryba, kterou Adam Sandler v dnešní hollywoodské konkurenci je, mohla předvést tak působivý, dechberoucí a oscarový výkon; nicméně stalo se. Reign Over Me stojí za to vidět už jen proto, že boří zažitá dogmata o "špatných" hercích, ale především proto, že je opravdu výjimečně krásný a citlivý.

85%. Excelentní konstrukce rozkladu rodinných, společenských i individuálních vztahů po emocionálně silně traumatické události, která se vyprávěním nesnaží být ničím víc, než obyčejnou povídkou o obyčejných lidech, avšak v jádru působivého scénáře skrývá silný psychologický rozbor tabuizovaných vzorců, o kterých se nikdy nemluví, natož aby se prožívaly; a ono to funguje. Empatie čiší ze všech stran, ze všech scén i postav, perfektní výkony zde podávají herci v čele se skvělým Donaldem Sutherlandem, kterého jsem potud z nepochopitelných důvodů spíše přehlížel; myslím, že po Ordinary People měřítka upravím. Kontextové vnímání rozmanitých vzorců chování tří hlavních postav, jejich motivace a proměny vzájemných pocitů, zavánějící zdánlivým pocitem nutnosti držet se stereotypních paradigmat, do sebe zapadají, jako by jejich vývoj psal sám život; zoufalství navazující na minulé události a gradace iluzorního pocitu viny na vás jako diváka dopadá jako rosa na trávník; překvapivost některých momentů, stejně jako reakce postav na ně berou dech. Aby také ne, Alvin Sargent své nesporné scenáristické kvality prokázal už sedm let zpátky v Paper Moon a zde, ve vrcholné formě, předal "zelenáči" Robertu Redfordovi žezlo, které se zdálo býti obrovským soustem, leč ten jej zvládl s talentem sobě vlastním a vznikl z toho pro mě osobně zatím jeden z nejlepších režisérských debutů vůbec a zásadní snímek s překvapivě osvobozujícím závěrem, jehož psychologické dopady by měly být otevřeny všem. Špičková záležitost.

50%. Jsem srdcem Pražák, ovšem šišinkou zatvrzelý Newyorčan. Možná i proto na dokumenty o "mém" městě nahlížím o poznání kritičtěji. Kamera na cestách je přínosná série a o New Yorku se tu toho dozvíte mnoho, ovšem až na pár výjimek nic, co by každý průměrně vzdělaný člověk nevěděl. Atmosféru New Yorku nenadýcháte, pouze přijímáte fakta, která jsou sice zajímavá, ale dočtete se je v kdejakém článku. Cestopisů je mraky a mraky a aby nepůsobily stereotypně a nudně, musí být okořeněny originalitou a důvtipem; to tomuto dokumentu bohužel chybí. Pro toho, kdo o New Yorku neví nic, určitě přínosné, ovšem pro toho, kdo New York miluje a základní informace o něm zná, je to víceméně ztracených 53 minut.

20%. Sedláček by se měl držet toho, co umí, a sice tradičních dokumentů. Toto dokudrama bohužel nabízí o mnoho méně, než slibovalo. Nepochopitelně postrádá řadu historických náležitostí, má závažné obsahové mezery a hraje si na něco, čím nemůže být. Kromě toho se z řemeslného hlediska nezapře dokumentární duše autora; záběry jsou nepůsobivé, laciné, v rámci tvorby atmosféry vůbec nefungují, něco jako osu nebo zásady o přechodech mezi velikostmi záběrů tady režisér očividně vůbec neřešil a pokud jde o herecké výkony, snaha o napodobeninu vzhledu, mluvy a charakterů reálných osob je sice zajímavá, nicméně spíše jako komická satira, než vážná záležitost, kterou se České století snaží být. A co do scénáře, tam platí víc než kde jinde, co už tu bylo v komentářích řečeno, a sice že "dialogy šustí papírem". A to opravdu víc, než by bylo zdrávo. Chápu, že se záměrně využilo 25.výročí od revoluce a emocí, které toto výročí v lidech z generace X vzbuzuje, ale nedopadlo to dost dobře na to, aby se to mohlo v rámci české kultury stát kultovním. Ale České lvy bezpochyby posbírá, to by tomu pak chyběla ironie...

40%. Synopse slibuje velmi zajímavý příběh odpovídající koncepci, kterou vyloženě můžu. Cestování v čase, alternativní reality, sice komediálně laděné, což není zrovna můj šálek, ale zato s vánoční tématikou, a to už je. V praxi se mi však dostalo relativně prázdné snůšky rádoby poučných dialogů, občas nucených situací a sem tam možná i relativně slušného vtipu. Vánoční atmosféru však Otec rodiny postrádá, děj je dopředu předvídatelný prakticky od první scény, ničím nepřekvapí a závěr je... no, hollywoodský. Nevím, proč jsem čekal víc, ale co vím jistě je, že už si ho znovu nepustím. Výjimku v jinak pusté, navenek sice pozitivně působící, ve skutečnosti však mělké slátanině, tvoří neskutečně roztomilá a geniální Makenzie Vega. Kvůli ní to snad stojí za to vidět...

90%. Nádherná moderní autorská feel-good komedie o hledání sebe sama. Jon Favreau je neskutečně komplexní talent a Chef, třebaže nenabízí žádnou extra hlubokou myšlenku, je přirozenější, sebevědomější a jistější v tom, co chce, než leckteré oscarové drama. Není o jídle, ani o vaření, a zároveň není ani žádným rodinným melodramatem. Je to jen skromný, komorní film plný pohody, entuziasmu a vnitřní satisfakce, která je v podání Jona Favreaua velmi autentická a silně nakažlivá. Kdyby měl existovat vzor definující, jaké by komedie dneška měly být, pak právě takové.

100%. Kdykoliv některý z pro mě významných a zásadních tvůrců připravuje nové dílo, obvykle se na něj těším několik měsíců dopředu. Nejinak tomu bylo u tohoto snímku, kde jsem nedokázal odolat emocím a předem se připravil na zážitek, který pak často vzhledem k vysokému očekávání nepřichází, nebo alespoň ne v takové míře. Ale ať hledám jak hledám, nemohu se dopátrat filmu, který by tak opojným způsobem má očekávání předčil. Chris Nolan sdílí první příčku nejvýznamnějších tvůrců poslední dekády a kdo měl možnost, stejně jako já, vidět v poměrně krátkém časovém horizontu nejprve jeho debut Following a posléze Interstellar, musí žasnout nad tím, jak se proměnila režisérova práce s vyprávěním, s charaktery, se štábem, z velmi slušného, na téměř perfektní. Interstellar, ač je mnohými přirovnáván ke spielbergovskému sentimentu nebo kubrickovské vážnosti, je vysoce originálním dílem, protože proplétá několik různých tvůrčích stylů a propojuje několik zapadajících složek do jednoho celku - ať je to precizní práce s vesmírným prostorem, stylová interpretace kvantové fyziky, fascinující hudba, Matthew McConaughey v dalším životním výkonu nebo důkladná scenáristická aplikace vyváženě formující částečně dramatickou, částečně humornou a částečně hollywoodsky, ale jemně dojemnou složku... a co na tom, že se nechal inspirovat? Interstellar rozhodně nechce být Spielbergem nebo Kubrickem, nechce být vlastně ničím - je sám sebou, jako kombinace stylů, které v minulosti fungovaly, fungují a fungovat vždy budou. Holistický celek tohoto snímku simuluje mistrovské umělecké dílo, kterým se Interstellar může stát - nezavděčí se všem a určitě ho všichni neocení, ale kdo ano, bude nadšen a unesen, tak, jako já. Společně s Cloud Atlas nejsilnější zážitek, co pamatuji. Vítej Nolane mezi smetánku Olivera Stonea, Martina Scorseseho, Davida Lynche nebo Roberta Zemeckise, a sice mezi tvůrce, jejichž filmům jsem dal 100% (Interstellaru jako celkem 11.filmu v pořadí). Slovy Kateřiny Papstové: "Světelné roky před hypernudnou Gravitací". Více zde.

75%. Nemohu si pomoct, Arthur je Bůh.