jerry12

80%. Už Nolanův debut je podobně působivý, jako jeho budoucí dílo, a ačkoli rozhodně není bez chyb a relativní nezkušenost je tu znát, a to jak z hlediska stylu, tak ve scénáři, zachovává si tu ponurost a nevyzpytatelnost, na něž jsme u Nolanovy tvorby zvyklí, a možná i díky černobílému tónu a neznámým, trochu zvláštním hereckým typům vytváří místy až lynchovskou neočekávatelnost, která do Following přidává napětí a atmosféru vyvolávající craving po vývoji příběhu a jeho rozuzlení. Oproti dalším Nolanovým filmům je to dílo pochopitelně amatérštější, jednodušší a lacinější, avšak přímo úměrně tomu také svobodnější a troufám si tvrdit, že také nejlepší co do debutů všech špičkových tvůrců posledních dvou tří dekád. A jak nejsem zastáncem takto silně doityourself snímků (ač třeba Robert Rodriguez je světlá výjimka), Nolan tady zastal zároveň v podstatě šest nebo sedm těch vůbec nejdůležitějších řemesel včetně kamery a střihu a dokázal, že jeho talent se nevztahuje pouze na tvorbu příběhu nebo organizaci štábu a natáčení, ale sahá daleko za tvůrčí funkce i napříč hluboce technickými obory, jejichž kvalita, aspoň na to, že tenkrát šlo prakticky o začátečníka, bere dech (kamera je působivá, ač kompozičně strohá a nedokonalá). Vůbec se nedivím, že si tímto snímkem Nolan získal důvěru Hollywoodu v jeho budoucí projekty. Lepší čtyři, skvělý zážitek s rozvážnou stopáží.

90%. Ty tři hodiny utečou jako voda. Není divu, když dějově je Scarface sice poměrně mělký, ale je od úvodní až do poslední scény vyplněn fascinujícím charakterem Tonyho Montany, sérií špičkových akčních scén, ze kterých jednomu zůstává rozum stát, a brilantní atmosférou, která vás donutí hltat každou vteřinu a Tonymu prostě fandit, ať postřílí všechny, ať jsou vinni, nebo nikoliv. Kombinace silné spolupráce De Palmy s Alonzem (zvlášť jsem slintal z předramatizovaného zoomu na výraz Tonyho, kdykoliv se někdo přiblížil k jeho sestře), akční, na nic si nehrající formy bez sebemenšího sentimentu a geniálního životního výkonu Al Pacina, jehož dokonale simulovaný kubánský přízvuk jsem poslouchal s otevřenými ústy, dělá ze Scarface libovou gangsterku, která patří mezi desítku toho nejlepšího, co v tomto žánru v rámci Hollywoodu vzniklo. A jestli mělo něco mému tvrzení přidat korunku, pak jednoznačně legendární závěrečná scéna, pro kterou smekám pomyslný klobouk jak před Stoneovým záměrem, tak opět před donebevolajícím výkonem Al Pacina. I'm Tony, Tony Montana! You fuck with me? You fuckin' with the best!

80%. Říkám to pořád, že málokdo umí budovat tak silně dusivou atmosféru, jako tvůrci béčkových filmů. Harmonovi se to ve Stopařovi povedlo skoro srovnatelně dobře, jako to dokázal Carpenter v Halloweenu. Vážně jen skoro srovnatelně...

75%. Gone Girl je dílo vyvolávající řadu ambivalentních postojů, dílo, které stojí na tenké hranici mezi absolutní špičkou svého žánru a totálním propadákem (v návaznosti na očekávání, nikoli globálně). Tím určitě neříkám, že by film patřil k absolutní špičce nebo byl propadákem, pouze poukazuji na fakt, že mnoho jeho aspektů sahá za možnosti objektivního posouzení po prvním promítání, protože ani na okamžik nepřestává manipulovat nejen chtě s divákovou myslí, ale také nechtě s jeho rozhodováním, je-li Gone Girl excelentní žánrovou psychologickou kriminálkou, atmosférou totálně zdrcující, nebo spíše jen oddychovou tragikomickou parodií, která však ani nechce být něčím víc. Ne snad, že by to nebyl film dostatečně vážný a po fincherovsku působivý, to bezpochyby je a dává nám to znát prakticky už od samého začátku. Stále se však peru s pocitem, že mu chybí realističtější kresba událostí a to především co do chování postav, kterým v některých situacích prostě a jednoduše úplně chybí motivace odpovídající daným událostem, pročež se rozpadá i děj jako takový. Reakcím některých postav (především těch hlavních) na zásadní zvraty v příběhu často chybí autenticita a jsou buď velmi přehnané, nebo naopak až příliš letargické, což ve mně evokuje nesofistikovanost postav a jejich nedůvěryhodnou provázanost, tedy aspoň s ohledem na to, že jde o film autora, který si na postavách zakládá (pochopitelně teď nemyslím Flynnovou, ale Finchera). Netvrdím, že bych byl vyloženě zklamaný, Fincher umí skrze obrazy geniální atmosféru a zde opět dokazuje své nesporné kvality, které se odráží v režijní dokonalosti co do kompozice, práce s herci a scénou, volby hudebního podkresu, prostě tak, jak jeho práce známe z minulosti. Co má však trochu děravý kabát, je scenáristická práce Flynnové, která se zdá být občas trochu odfláknutá - ať už je to vlivem toho, že šlo o její scenáristický debut, nebo toho, že nějakých 600 stran z knihy bylo třeba smrsknout do 145 minut filmu, nebo možná obojího, je třeba říct, že scénář má mezery, které už Gone Girl nikdo neodpáře. Fincher však i přesto, jak u něj bývá zvykem, dokázal vytvořit dokonale ostrou psychologickou hru, která stojí na velmi netypické vyprávěcí metodě založené na manipulaci příběhem, který říká pravdu asi stejně často, jako mystifikuje, čímž vzniká dojem hry nejen s vyprávěním samotným, ale i přímo s divákem, který se tak cítí téměř jako součást příběhu. Podobně, jako v Seven, avšak troufám si tvrdit ještě intenzivněji a především cyničtěji, což geniálně podtrhuje styl humoru, který by za normálních okolností atmosféru filmu možná kazil; ne tak u Finchera, ale to je potřeba vidět, abyste pochopili. Co se hereckých výkonů týče, Neil Patrick Harris byl podle mého krokem vedle, ne proto, že by si s rolí nedokázal poradit, on si víceméně poradil, ale je to zkrátka herec až příliš fixovaný na svou minulou seriálovou roli a jeho přítomnost tady tak spíše ubírá na vážnosti příběhu, zvlášť pro ty, kteří jsou na něj z HIMYM zvyklí. Nějaký zásadní problém to však není a dá se to odpustit. Naopak Rosamund Pike je zatím má žhavá kandidátka na Oscara, protože to, co předvedla, bylo rovné absolutní špičce toho, co je v Hollywoodu aktuálně možné vidět, a to před Gone Girl bývala celkem nevýrazná herečka; to se však nyní s největší pravděpodobností změní a upřímně se na to těším. Ostatní představitele nemá smysl zmiňovat, Fincher je jedním z nejdůkladnějších tvůrců současnosti co do precizního výběru herců, takže snad jen pochválit skvělého Tylera Perryho nebo Casey Wilsonovou. No a nakonec musím zmínit také závěr filmu, který byl oproti předchozím několika dějstvím a zásadním zvratům trochu suchý a chyběla mu nějaká stylovější katarze odpovídající té dusivé atmosféře, která celý snímek provázela, nehledě na znovu mírně rušivou demotivaci hlavních postav v návaznosti na jejich činy v závěru filmu. Knihu od Flynnové jsem nečetl, a upřímně, ani se k tomu nechystám, protože to, co z Gone Girl dělá neskutečně silnou a podmanivou podívanou, je samozřejmě Fincher, jež dokázal sice originální vypravěčský styl, ale jinak poměrně neoriginální příběh proměnit ve výjimečné dílo i přes jeho nedostatky, kterých je víc, než bych čekal a doufal, ale naštěstí jsou ještě stále odpustitelné. Gone Girl je film překombinovaný a místy nedomyšlený co do chování a jednání postav, leč narativně neobvyklý a dokonale natočený nestárnoucím géniem, který znovu nezklamal. Za scénář a naraci jako takovou tři, za Finchera jak jinak než pět. EDIT: Domníval jsem se, že druhá projekce mi pomůže přesvědčit se o svém názoru, a tak se také stalo - napodruhé jsem si film nezamiloval, jak se mi to občas stává, pouze se mi potvrdila má slova o na Fincherův vkus velmi neobvykle slabé sofistikovanosti postav (v kontextu pravidel o chování archetypálních charakterů) a zajímavého a dramaticky originálního, nicméně za mě stále nelogického a neautentického závěru. Nemohu si pomoct, ale film, který bych jinak třeba tak kriticky nehodnotil, mi na Finchera připadá spíše průměrný.

90%. Silná psychologická bitva, která se odehrává nikoli v příběhu samotném, ale převážně v myslích a svědomí Kramera a Kramerové, přičemž Kramer se pere s nevyváženým poměrem priorit a bezděčně tak postupně zavdává Kramerové příčinu k propuknutí stavu, jež u ní dočasně kopíruje symptomy krize středního věku s fatálními důsledky pro rodinné vztahy. Tak trochu jiný rozvod, psychologičtější, kde ani manžel není žádným násilníkem nebo alkoholikem, a ani matka není feťačkou, která by zanedbávala výchovu. Zkrátka se dva lidé, kteří se tolik milovali, museli zbavit jeden druhého, aby jejich život a vztah k dítěli dostál svého. Smutný a dojemný příběh plný čisté lásky (především z otcova pohledu), excelentní a nepochopitelně autentické herecké výkony (podle mě absolutní vrchol kariér obou představitelů), výjimečně silná a poučná katarze, která sklouzává od běžného partnerského melodramatického boje mezi dobrem (bezedná láska obou rodičů k synovi) a zlem (Kramerova posedlost prací/hledání sebe sama Kramerové) k otevřenému symbolickému příběhu dvou myslí, který je stejně tak decentní, jako zásadně klíčový pro všechny zúčastněné. A zároveň Kramer vs. Kramer jemně emotivní formou boří předsudky o tom, že matka je automaticky lepším rodičem. Zde je to Kramer, kdo se i navzdory svému hendikepu (náročná a zodpovědná práce) maximálně propojuje se svou rodičovskou rolí, nejen na úrovni povinnosti, ale i na citové úrovni, která však u soudu zůstává zapomenuta. Kramerova sentimentalita je tu pak interpretována v každé scéně tím, že i v těch nejtěžších situacích si dokáže zachovat důvtip a chladnou hlavu. Ukázka perfekcionismu a přirozenosti po všech stránkách. Skvělý zážitek, vrchol postklasického Hollywoodu v plné kráse.

75%. Originální ptákovina, kterou musel vymyslet jen opravdový blázen, ale funguje to a to je hlavní. Co scéna, to výbuch smíchu, i tam, kde to možná nebylo záměrem, což je spojeno především s absurditou příběhu, který však není absurdní ve špatném smyslu, spíše naopak, vtipně a decentně. Styl humoru trochu srovnatelný s A Night at the Roxbury, jen o trochu méně crazy. Oddychovka pro každého.

85%. Jestli nějaký film dokonale vystihuje definici žánru "fantasy", pak je to právě Nekonečný příběh, nejlepší filmové zpracování a geniální pocta tomuto žánru, na jehož hodnotách a ideálech řada z nás (včetně mě) vyrostla.

35%. Film podobně senilního charakteru, jako je jeho hlavní hrdina. Při počátečním rozjezdu jsem se těšil na čilé dobrodružství, které se však nekonalo, ba naopak se po chvilce proměnilo v multižánrovou nudu, která se rozjížděla prakticky až do poslední minuty filmu. Poslední půlhodinu této nudnější, studenější a pomalejší kopie Forresta Gumpa už jsem vyloženě protrpěl. Chybí energie, chybí dramatické momenty, které jsou nahrazeny takovým zvláštním žánrovým komediálně-dramatickým paskvilem, chybí specifický styl, který by příběh oživil, chybí jakákoliv propracovanost postav, které jsou navíc charakterově dost mělké a motivace jim buď úplně chybí, a nebo moc nedává smysl. Prostě to nemá hloubku. Slušně natočený, ale velmi špatně strukturovaný koncept se v současném stále se rozšiřujícím trendu celosvětové distribuce severských filmů dal očekávat, jen jsem nemyslel, že to bude zrovna Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. A že by na mě film působil nějakým pozitivním nebo náladu zlepšujícím dojmem, jak tady mnozí tvrdí, se taky říct nedá. Dvě hvězdičky s odřenýma ušima a to jen pro respekt vůči Jonassonovi.

60%. Lynchovský debut v podání supertalentovaného režiséra, který má vše, co by měl tříminutový film splňovat, ale katarze mi jaksi unikla...

60%. Určitě je to zajímavý a unikátní formát dokumentu, jež je radost sledovat, ať je téma jakékoliv; vydržet u něčeho 14 let (nebo i déle v případě jiných dokumentů) je opravdu obdivuhodné. Z čeho mám ale nedobrý pocit, je chybějící katarze, resp. nulová motivace vyvolat v divácích odpor k drogám a k zvolenému způsobu života. On pochopitelně stav hlavní hrdinky odrazuje už sám o sobě, ale jako velký odpůrce veškerých drog bych uvítal vyšší míru protidrogové agitace; místo toho vidíme příběh, který je sice ukázkově odstrašující, ale na druhou stranu plný nebezpečného cravingu a beze snahy tu nutnou katarzi vyvolat. Ono to asi jinak nejde, protože autenticita projektu si žádá určitou dávku objektivity, která by agitací byla skoro narušená, ale jaký pak má dokument význam?