jerry12

80%. Špičková především technická práce, která si neklade za cíl zaujmout dějem - ten je totiž druhořadý a tím pádem ani nijak zvlášť sofistikovaný - ale primárně šokuje brilantní puntičkářskou technickou interpretací. Perfektní práce se světlem, kamera úrovně Johna Tolla a ač bych uvítal větší množství záběrů na okolní rekvizity na úkor častého záběru na kouřícího muže, v rámci té práce se světlem a kamerou se dá leccos odpustit a musím říct, že jsem hltal každý byť naprosto obyčejný švenk. Jako mainstreamový divák bych se možná nudil, jako dlouholetý nezávislý filmař jsem nadšen, že se konečně po dlouhé době v amatérských kruzích objevila excelentní práce. O střihu, hudbě a zvuku nemusím mluvit, aniž bych se neopakoval. Citlivé, decentní. Tvůrci neměli tendenci přehrávat, ať už přehnaně kreativní kamerou (což může být i na škodu), nebo voiceoverem. Možná by mi k charakteristickému hlasu voiceoveru seděla spíše nespisovná mluva, ale to už je skutečně jen detail. Kdyby nepokulhávala ta narace, která určitě šla ještě rozvinout (otázka je, zda na to byl v rámci vysokoškolského cvičení čas), šel bych do plných. Takhle je to mezi čtyřmi a pěti. Skvělé dílo na hranici profesionality se silnou atmosférou, kterou dnešní amatéři prostě tvořit neumí. Těším se na další práce autorů.

30%. Taková tragédie, jakou jsem čekal a jaká by odpovídala místnímu odpadu, to zase není. Slova mnohokrát ve zdejších komentářích zmíněná však sedí dokonale: Fifty Shades of Grey je nudná romantika s nevyužitým potenciálem charakterů, jejich často nelogickým a příliš účelovým jednáním a rádoby originálně interpretovanou erotickou vsuvkou, která však rozhodně nedostačuje k tomu, aby se jakkoliv změnil náhled na film jako celek. Rozporuplnost v hodnocení je zcela logická, vždyť u všech zaujatých (převážně mužských) odpůrců červené knihovny bylo hodnocení už předem předurčené k odpadu, u nadržených puberťaček poznávajících svojí sexualitu nebo u žen s nedostatečnou fyzickou minulostí naopak k pěti hvězdičkám. A myslím, že z filmu může být skutečně nadšený jen ten, kdo nemá odvahu nebo možnost oživit si těmi specifickými praktikami svůj vlastní sexuální život a tento nedostatek si tak kompenzuje alespoň formou divácké představivosti, na základě níž má pak tendenci silně zabarvovat výsledné hodnocení filmu. Vzhledem k popularitě předlohy a časté satiře navazující na její adaptaci je celkem logické, že pozornost vůči filmu balancuje mezi oběma znepřátelenými komunitami, ovšem troufám si tvrdit, že pravda je tak někde na půli cesty. Fifty Shades of Grey je (pro každého muže a vyzrálou dospělou ženu) filmařsky celkem slušně natočená prezentace nezábavného, kýčovitého a celkem nelogického příběhu podložená nezvyklým erotickým podtextem, který se snaží z filmu (lépe řečeno z knihy) udělat něco neobyčejného a unikátního. To se však ani Jamesové, ani Marcelovi nepodařilo, protože je to snímek konceptem i narativním schématem přesně odpovídající tomu, co už jsme v rámci červené knihovny milionkrát v minulosti viděli, a trocha sadistické erotiky navíc to opravdu nemůže zachránit. Je však třeba říct, že jsou tu i daleko horší, nudnější a nelogičtější filmy, a to dokonce i se znatelně lepším hodnocením, a tak dvě hvězdičky mi v tomto kontextu připadají nejoptimálnější.

80%. Špičková sofistikovaná komediální kriminálka s řádnou dávkou trávy, heroinu a rajského plynu, která vzdáleně připomíná zmodernizovanou do noiru laděnou detektivku z dob postklasického Hollywoodu, místy se opírajíc (asi nechtěně) o legendární Chinatown (charaktery i vývojem), a ať už čerpá atmosféru z čehokoliv, je jí tam tolik, že by se dala od začátku až do konce sekat mačetou. Paul Thomas Anderson válí, Phoenix a ostatní jakbysmet. Inherent Vice nesmíte brát moc vážně, protože je místy až agresivně absurdní, tak, jak je u Andersona typické (třeba u Boogie Nights nebo Magnolia); jedině když na něj budete koukat s nadhledem vás semele jako sarkastická satira ve vážnějším obleku, která byla tvořena s notnou dávkou očividného entuziasmu, znovu, jako je u Andersona zvykem. Že pak lze i jemnější narativní nedostatky odpustit. Hodně lepší čtyři.

75%. Velice originální, velice nevšední, velice allenovské. Wilson a McAdamsová byli skvělou volbou, hravá práce s dialogy a scénářem je na Nobelovku a pojetí městské atmosféry, jak jsme u Allena zvyklí z New Yorku, se podařilo perfektně i tady; (nejen) noční Paříž je skutečně pastvou pro oči. Příjemná oddychovka.

60%. Až beatlesácky kultovní seriál... kterému jsem, bohužel nebo bohudík, nikdy nepřišel na chuť. Zkoušel jsem to, přemáhal jsem se, chodil jsem na elektrošoky. Nezabralo. Lituji.

90%. PŘED EDITEM: Souhlasím s tou částí místní komunity, která by ráda předcházela hodnocení seriálů po jednom nebo dvou dílech. Seriál, resp. jedna jeho řada, je holistický celek, a hodnotit jej po dvou dílech je skoro jako by někdo chtěl hodnotit film po deseti minutách úvodu, což by si, už jen pro úctu k audiovizuálnímu umění, troufl jen málokdo. Ale formality nechme stranou. Saul vtrhl na televizní obrazovky ve velkém, přesně tak, jak se čekalo. Není náhodou, že první dva díly oceňují především fanoušci Breaking Bad, zatímco ostatní zůstávají vlažnější. Ani jedno není na škodu, přece jenom máme za sebou pětinu série, a tak těžko odhadovat, s čím nás seriálový génius Gilligan ještě překvapí. Nicméně už nyní lze říct, že znovu vsadil na stejnou kartu, a sice důraz na postupný důkladný vývoj postav a empirickou degeneraci charakterů. Tím, jak Better Call Saul začal, tvůrci jasně naznačují, jakým směrem se bude ubírat - prioritizováním postav (především Saula, jehož vývoj bude pravděpodobně směřovat k tomu, jak ho známe z Breaking Bad, a i proto je v tomto spin-offu znatelně slabší, ubožejší a daleko méně sebevědomý) a posunutím děje až na sekundární kolej. To neznamená, že by ta metanarace nezačínala patřičně po gilliganovsku dynamicky a napínavě, ale soustředění na Saula a jeho pomalu se rýsující partu dostává spád už v pilotním dílu a zavdává příčinu předpokládat, že Gilliganovi ani zdaleka nedošly nápady, a to ani ty dějové, ani charakterové a ani režijně kreativní (úvodní B/W úsek byl naprosto bezchybný a jsem rád, že nás stejně jako v Breaking Bad zásobuje obsáhlou sadou podhledů, nadhledů a přeostřování). A Saul Goodman alias Jimmy McGill alias Bob Odenkirk je stále úplně stejně geniální, jak ho známe z Breaking Bad, jen o dost nudnější a jednotvárnější, což však značí jen to dobré, a sice, že se máme na co těšit. Jsem zatím nadšen, ovšem nechci to zakřiknout, a tak beru všechno zpátky. EDIT: Po předposledním díle první série jedu do plných. Better Call Saul má všechno, co měl jeho předchůdce, jen mu chybí trochu víc akce, to ale snadno dohání Saulovo (resp. Bobovo) neuvěřitelné charisma a důvtipnost, geniální provázanost charakterů a postupná, decentní, ale výrazná gradace příběhu, která mě nutí netrpělivě očekávat velké finále a další sérii. Je pravda, že Better Call Saul je příběhově slabší, ale o to víc je parádní z hlediska práce s postavami. Breaking Bad se Saulovi zatím překonat nepodařilo, ale skvěle mu sekunduje. Lépe spin-off Breaking Bad vypadat nemohl.

80%. The Judge balancuje na hranici mezi konzervativně laděným právnickým dramatem a rodinným sentimentálním melodramatem, a to různou měrou prakticky po celé dvě a půl hodiny. Chvíli odkládá do pozadí soudní systém a stává se až zbytečně snaživou továrnou na kýčovité emoce, jindy se zase soustředí na ústřední soudní případ, více času i energie však věnuje spíše té rodinné zápletce, což je trochu škoda. Pět hvězdiček nedávám proto, že by The Judge byl dokonalý, a vlastně ani proto, že by byl jakýmkoliv způsobem působivý. Z fleku bych vyjmenoval pět, deset ve všech směrech lepších a úchvatnějších právnických dramat. Ovšem nemohu dát nižší hodnocení filmu, který jsem z nějakého důvodu žral od začátku až do konce a ta relativně (a asi i zbytečně) dlouhá stopáž mi utekla jako seriálová dvacetiminutovka. Navíc trojice Duvall, Downey jr. a Thornton válela obdivuhodným způsobem a líbil se mi ten emocionální chlad, který postavy provázel (pravda, občas nahrazován nesmyslnými vztahovými klišé). The Judge není typ filmu, který lze označit za bez diskuzí špičkový, ale je takovým, jež se může pro mnohé stát velmi oblíbeným. A i to někdy k plnému hodnocení stačí.

65%. Narativně neoriginální, řemeslně jednoduché, ale emocionálně silné. Julianne Moore je v nejlepších letech a Richard Glatzer inspiruje tím, jak střízlivě se ke své nemoci staví a jak ji projektuje do atmosféry filmu. Still Alice je nad věcí a to snímek posouvá o úroveň dál. Dobrá práce.

40%. Wild se tváří jako silný a hluboký výpravný příběh osudu. Snaží se vyvolat v divákovi pocity lítosti a probudit svědomí, pokoušejíc se být něčím víc. Kromě skvělé Reese Witherspoon tu však chybí naprosto všechno - inteligentní scénář (vyprávěcí styl je zmatený a ztrácí se tak trochu sám v sobě), zajímavá kamera (statické záběry točené z ruky nejsou na této úrovni zrovna košer), působivé scenérie (oproti jinému si Wild asi nebral inspiraci z o třídu lepšího Waltera Mittyho, kterého nápadně připomíná, jen se snaží být o dost pesimističtější a vážnější), motivace hlavní postavy (málo sofistikovaná a zmatkující), odpovídající atmosféra (kterou bývá podobné téma přímo vyživováno). Plánuji druhou projekci, abych se přesvědčil, že jsem jen nebyl v nějakém zvláštním rozpoložení, ale opravdu jediné, co bylo na Wild ke koukální, byla Reese, která v průběhu své dosavafní kariéry definitivně dospěla. Ale to filmu oscarových ambicí nemůže stačit. A nominace pro Lauru Dern? To jako vážně?

90%. Po druhé projekci zvedám do plných. Nightcrawler je kriminálka, která má všechno - je chytrá, emotivní, šokující, poučná, realistická a encyklopedicky zahraná; navíc diaponuje precizní a sofistikovanou gradací, díky které má každá scéna nezastupitelné místo a neexistuje tu tak prakticky žádná zbytečná vata.