jerry12

60%. Atraktivní padesátá léta, atraktivní Řím, atraktivní Audrey Hepburn. Ovšem že by mě ztvárnění vzdorující princezny toužící po normálním životě - pokládajíc si otázku, co vlastně je a není normální - nějak zvlášť nadchlo, se říct nedá. Ani hlavní představitelka, ani Gregory Peck nejsou z těch, jejichž herecké schopnosti bych obdivoval. Ne, že by nebyli dobrými herci, ale zkrátka nejsou po dramatické stránce natolik výrazní, aby mi utkvěli v paměti (odmyslím-li donebevolající vizuální krásu Audrey Hepburn). A přitom právě na tom by měl snímek podobného ražení stát - na přesvědčivosti. Prázdniny v Římě mě bavily, ale autentičností nepřesvědčily. Podobně jako Cesta do Ameriky, která sice obsahuje více komediálních a méně patetických prvků, než Roman Holiday, ale svým způsobem je to film nanejvýš zábavný, ovšem nikoli přínosný. Zdejší vysoké hodnocení naprosto chápu, protože kdybych se na to měl dívat z opačné strany a účelově kritizovat, slavnému filmu slavného Wylera nic nechybí. Nesoulad mezi mým hodnocením a téměř nebetyčným hodnocením tu na ČSFD tkví v tom, že v mých očích mu také lidově řečeno ani nic nepřebývá a kromě nádherné Audrey nepřináší žádnou přidanou hodnotu, která by mě donutila sahat po vyšších číslech. Přitom v 50.letech už byla hollywoodská tvorba na úrovni, které by mohly Prázdniny v Římě snadno dosáhnout. Nedosáhly, a tak pro mě zůstanou navždy jen slušnou, zábavnou a milou romantickou komedií bez haló efektu, jejíž kvality (kromě na tu dobu zručné režie, na níž jsme ovšem u Wylera zvyklí, takže nepřekvapila) jsou tvořeny pouze jedním jediným faktorem a tím je estetická krása Audrey Hepburn.

40%. Originální námět a skvělá Maggie Gyllenhaal. Ostatní bohužel pokulhává na hranici mezi dobrým a špatným, od kamenného Ferella, přes nevyužitý a roztahaný scénář, až po plytký patetický a také jasně předvídatelný závěr. Škoda, šlo z toho vytěžit víc.

75%. Joel Edgerton by zasloužil Oscara za nejlépe zrežírovaného sebe sama. The Gift stojí na konceptuálně vcelku tradičním pojetí, kterým tak nedokáže příliš překvapovat v rámci dílčích peripetií, jež jsou do jisté chvíle přinejmenším čitelné, pokud ne přímo předvídatelné. O zaujetí tu však rozhoduje primárně faktor atmosféry, kterou tvoří téměř hororové prvky, nikoli však vymačkané do extrémů, jak to u moderních hororů bývá často zvykem, a zároveň podložené ryzí žánrovou definicí jako moderního thrilleru. Kombinací zdánlivě funkčních postav, které paralelně s odhalující minulostí odhalují i své druhé Já, a strukturálně gradujícího napětí v podobě vzrůstající paranoii prakticky u všech zúčastněných, se daří držet diváka v očekávání po dobu celého průběhu, což je základním prvkem kvalitního thrilleru. Záležitosti přinejmenším velmi podobné této jsme v minulosti viděli v různých variacích mnohokrát, nicméně The Gift se od nich odlišuje právě zmíněnou atmosférou, která není lepší, ovšem je velice specifická. Úzkostlivé, chvílemi záměrně prázdné genius loci, o kterém vlastně nevíte, co si myslet, rozpoutává kolektivní schizofrenii a oboustranný psychologický teror (který podporuje výtečná kamera svými účelově rozpadanými záběry a geniální hudební podkres), a v tomto téměř situačním thrilleru (děj se odehrává prakticky z drtivé většiny jen v jednom domě a sem tam je proložen scénou z kanceláře nebo jiného domu) to zkrátka funguje. Jason Bateman navíc velmi mile překvapil a jak bylo řečeno, Joel Edgerton se umí esteticky vyparádit do zjevu "psychopata na první pohled", navíc se mu výborně podařilo sama sebe stylizovat do podoby záporáka a ještě při tom zvládnout slušné režijní řemeslo. To je obdivuhodné. SPOILER: Zpočátku jsem si nebyl jist dostatečnou kvalitou závěru, ze kterého vlastně nakonec vzešly důsledky narace absolutně nepřiměřené dramatickému průběhu celého filmu, navíc vlastně nejhorší událost, která se ve filmu stala, bylo napadení Simonovy oslavy jeho profesním konkurentem, a tudíž v tom nejděsivějším prvku, jež se ve filmu objevil, ani nehrál roli ústřední záporák, což je trochu škoda. Nakonec jsem však usoudil - možná trochu odevzdaně - že je vlastně dobře, že jsme nebyli svědky nějakého vyvražďování nebo násilí (až na tu "možná" znásilněnou Robyn), protože to asi každý očekával. Místo toho jsme byli svědky převážně psychologické karmy, která, jak se ukázalo, může a umí být i daleko horší. Jestli The Gift přinesl nějakou katarzi - a jako že přinesl - pak tu, zlé činy mohou člověka dohnat i po letech, kdy už má dojem, že je to za ním. Temná minulost se může kdykoliv vrátit, a to i s úroky. Velmi pěkný film.

65%. Jake Gyllenhaal je neskutečný kanón. Od Donnieho Darka uběhla dekáda a půl a za tu dobu ani jednou neselhal. Southpaw je filmem scenáristicky velmi slabým, až smutně slabým na Gyllenhaalovy poměry, napsaný šablonovitě dle známých a předvídatelných konceptů, neopírá se tedy o absolutně žádný narativní aspekt, kterým by překvapil, upozornil na sebe, zaujal. Ovšem ve chvíli, kdy se konstruktivně téměř laciné role ujme herec formátu Jakea Gyllenhaala, stává se z něj najednou dynamický snímek, který je radost sledovat. Právě Gyllenhaal je tady tím velkým dílem skládačky, která zapříčinila, že i ze slabého scénáře se dá vytěžit zábavná podívaná. Navíc v doprovodu dalších skvělých hereckých výkonů, především Foresta Whitakera, ale i Rachel McAdams, která v poslední době přijímá i nabídky na vážnější nekomediální role a prokazuje svoje nesporné herecké kvality. Kupodivu slušný zde byl i Curtis Jackson a pochopitelně omamující hudební podkres nebožtíka Jamese Hornera, kterému tento snímek - ač z něj kult nikdy nebude a pravděpodobně na něj pár hodin od projekce nesvědomitě zapomenete - vzdává poctu. Southpaw se snaží o určitou moderní renesanci boxerských legend dřívější doby, což se mu sice po tvůrčí stránce nedaří, ovšem Gyllenhaal film pozvedává na vyšší úroveň. Za snímek samotný a to, že vůbec (a celkem zbytečně) vznikl, mám chuť udělit ponižující dvě až tři hvězdičky, ovšem Gyllenhaal si jich zaslouží minimálně pět, takže zůstanu optimističtější a výsledné skóre je - slabší čtyři. A to už jen proto, že nezapomenutelný pro mě tento snímek nakonec zůstane, právě díky hlavnímu hrdinovi, jehož výkon splňuje pravý opak dříve použitého pojmu "zbytečný". Herecký zážitek.

75%. Chytrá investigativní žurnalistická kriminálka, přesně jak to mám rád. Chyběl tomu jen takový ten boom v podobě totálního přikování ke gauči. Velmi nadprůměrné, ale nikoli výjimečné. A kdybych musel pokračovat, ještě bych se nespokojil se závěrem, který byl v kontextu uplynulých dvou hodin až příliš chladný a suchý. To ale odpustitelné jest. Příjemná hra na kočku a myš.

90%. Absolutní špička svého žánru a jeden z nejvíce nedoceněných filmů v historii kinematografie.

30%. 7 Days in Hell je bezpochyby zajímavým konceptem dokumentárně-filmové tvorby, kdy se vytvoří fiktivní "skutečný" příběh a na jeho téma se natočí skutečný "fiktivní" dokument. Je plný humorných scének, gagů, hlášek a dialogů, které však míří na velmi, velmi, velmi specifickou cílovou skupinu a určitě nejsou pro každého. Pokud se vám líbí záměrně absurdní, vykonstruovaný, sofistikovaný a účelově stupidní humor Sacha Baron Cohena, budete se s největší pravděpodobností trhat smíchy i u 7 Days in Hell. Je-li vám však vlastní chytrý, nenásilný a decentně absurdní, ale ovladatelný a elegantní humor např. typu Richarda Curtise, pak vám tento snímek může klidně uniknout.

90%. Narativně nevýrazný snímek, jehož neuvěřitelná síla tkví v projevu hlavního hrdiny, v jeho schopnosti působit na svoje okolí, pozitivně měnit a ovlivňovat lidi, události a tím tvořit ze světa lepší místo pro život. Po příběhové stránce nenabízí Good Morning Vietnam žádný velký zážitek, a vsadím se, že při snaze o jeho převyprávění kamarádovi by se po pár větách začal nudit, intenzivní emoce ve vás však bezpečně vyvolá geniální Robin Williams, ze kterého vždycky vyzařovala jakási magická duševní čistota a v tomto filmu to, vzhledem ke kontextu příběhu, platí dvojnásob. Williams v nejlepších letech a životní formě tu předvádí koncert, kde ostatní herci i příběh samotný jsou tak trochu předkapelou, jež plní určitou úlohu, ale bez hlavní kapely by postrádala význam. Ne snad, že by příběh nebyl zábavný a nepřinášel žádnou katarzi, ale táhne to právě Williams a charakter postavy (kde musel výrazně zapracovat i Markowitz), která na vlně nepříjemných až tragických událostí přináší uvolnění a špetku svobody do duší nasazených vojáků; na frontě bych si asi nedokázal představit lepší "povyražení". Navíc je z filmu i navzdory žánrového zařazení cítit silné asijské genius loci, což z něj dělá jistý kulturní paskvil a utvrzuje tu atmosféru společensko-ideologické války, i více a významněji, než té partyzánské. Good Morning Vietnam je přímočarý, staromódně humorný, narativně ucelený snímek, který těží především z kvalit hlavní postavy a herce, ale ani příběhem a zpracováním nestrádá, náladu stabilně udržuje na pozitivní vlně a daří se mu válku převést v humor, což je možná vůbec jedno z nejsložitějších témat k audiovizuálnímu zpracování; Levinsonovi se to podařilo a nutno říct, že i s obsahem nutícím k zamyšlení (ač bez Williamse by se to jen těžko podařilo). Zvlášť speciální morální sebereflexi přináší patrně nejsilnější scéna z celého filmu - bombardování a výpady amerických vojáků s What a Wonderful World od Louise Armstronga na pozadí - to přesně geniálně odhaluje charakter hlavní postavy, jejíž náhled na válku, jíž je sám součástí, je dobově (a pro mnohé nepochopitelně) velmi vyzrálý a odvážný. Kéž by Robin Williams mohl mít před sebou ještě desítky skvělých rolí, ale i tak jsem přesvědčen, že překonat sama sebe z Good Morning Vietnam by dokázal už jen velmi těžko. Film se silnými ambicemi stát se pro mnohé oblíbeným a srdečním, především pro jeho vnitřní čistotu a pozitivní ladění.

90%. Paul Newman zhmotnil až děsivě jednoduchou volnomyšlenkářskou ideu do téměř fyzických rozměrů. Nejlidštější z nejlidštějších tzv. "osvobozujících" filmů, o třicet let starší, než jeho často srovnávaný nástupce Vykoupení z věznice Shawshank, ale přece naprosto stejně silný a pro lidskou mysl možná ještě účinnější a přirozenější. S kvalitou audiovizuálního záznamu udělaly tři dekády hodně, ovšem s myšlenkou ani nepohnuly, tu naopak zahušťuje atmosféra doby, která navíc občanům postkomunistických států symbolicky připomíná dobu nejhlubší totality a nesvobody; o to flexibilnější pak emoce Frajera Luka jsou, tím spíš, když hlavní katarzí filmu je právě získaná svoboda (a to především ta duchovní, nikoli materiální, a o to právě jde). Vedle zmiňovaného Shawshanku a Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem patrně nejsilnější a nejlidštější osvobozující film.

70%. První dvě třetiny jsou prakticky nepřetržitou zábavou, kdy jsem se chvílemi musel hlídat, abych se při pojídání brambůrků neudusil. Po scenáristické stránce geniální britská parodie, která svým typickým suchým humorem vyrovnává ostatní již kultovní ostrovní komedie. Do odhalení někdy na přelomu druhé a třetí třetiny jsem byl přesvědčen o plném hodnocení, pak už to šlo z kopce, a to především proto, že třetí třetina je prakticky pouze o střílení a akci v ulicích, která nemá žádný cíl ani směr. A kdyby byla aspoň choreograficky úchvatná, dalo by se to vydržet, ale bohužel poslední půlhodinka bez šťávy a (asi nechtěně) parodujíc zombie filmy podkopala tu striktně humornou první polovinu a donutila mě jít s hodnocením na horší čtyři. Přitom ten přídomek "horší" velice nerad používám, zvlášť, když jsem ještě dvacet minut před skončením uvažoval mezi pěti a čtyřmi. Ale bohužel, ten nekonečný akční závěr, ač byla vzhledem k průběhu filmu určitá střílečka nezbytná, byl až příliš zdlouhavý na to, že jej šlo využít prakticky třikrát kratším a tím i efektivnějším způsobem a tu zbylou stopáž vyplnit dalším nabitým humorem, kterého jsme byli svědky v předchozí hodině, hodině a půl. Odmyslím-li si však zmiňovaný závěr, je Hot Fuzz špičkovou typicky britskou komedií, se kterou věřím, že by si Hollywood neporadil zdaleka tak brilantním způsobem. Až si budu příště Hot Fuzz pouštět - a jako že si ho brzy znovu pustím - akorát jej vypnu o půl hodiny dříve, toť vše.