jerry12

65%. Po pilotním dílu zatím zajímavá podívaná, která staví na stereotypní naraci (typické hororové téma č. 1: strašidelný dům, okolo nějž se víceméně točí celý příběh rozvětvený do dílčích subtémat; divné a mrtvé děti jako jistota určité formy děsu a hrůzy, protože u dětí takové charaktery působí hororovějším dojmem, než u dospělých; lekačky kam se podíváš), nicméně zatím neotřele a zábavně zpracovaná. Dlouho jsem se zdráhal pustit se do toho, protože nejsem zrovna fandou moderních hororů, ale zatím si nestěžuji; uvidíme dál.

85%. Herecký koncert, kde všichni herci (a potažmo postavy) stojí v pozadí pouhých dvou naprosto působivých článků - Hugha Jackmana a Jakea Gyllenhaala. Prisoners nikoho jiného ani nepotřebuje, protože tito dva géniové se postarají o všechno - o akci, o napětí, o atmosféru i o to, že se nenudíte ani v momentech, bez kterých by se příběh obešel a film tak mohl být o dobrou půlhodinku kratší. Ale proč, když si ho užíváte i v těch pomalejších, sušších momentech, které fungují jako klid před bouří? A ta vždycky přijde. Kanadští režiséři jsou většinou velmi specifičtí, ale jestli mi Villeneuve někoho setsakramentsky připomíná, pak je to - ano, tušíte správně - David Fincher. Podobné uchopení tvorby zcela jedinečné atmosféry, důkladná práce se symbolikou, zásadní, fascinující peripetie střídané s klidnými, "zbytečnějšími" scénami plnícími nikoli zbytečnou funkci atmosferické výplně a gradace napětí, konzistentní schéma vyprávění (vše, co se děje, má svou příčinu i důsledek, funguje stoprocentní kauzalita). V tom všem má Fincher rozhodně vážného konkurenta, Villeneuve mě nesmírně překvapil. Stylisticky i esteticky skutečně působivý snímek, asi nejlepší žánrová kriminálka od Zodiaca (ano, Gyllenhaalovy kvality jsou v kriminálkách prostě bezprecedentní).

85%. Špičková kriminálka, která vás tím spíš mile překvapí, když se zpočátku trochu necháte zmást zdejší klasifikací, protože Wait Until Dark rozhodně není hororem v tom žánrovém slova smyslu, a musím říct - ještě že tak. Precizní konverzačka s prvky mrazivého thrilleru, se skvělou Audrey Hepburn v nejlepších letech, která skutečně umí hrát i vážné a velmi těžko uchopitelné role (existuje vůbec něco těžšího, než uvěřitelně a přirozeně zahrát slepce?), narativně velmi důkladně gradovaný prostor pro napětí, odpovídající atmosféra, chvílemi klidná a bezpečná, náhle tísnivá a nejistá. Náladová hra, která díky nevidomosti hlavní postavy otevírá prostor pro originalitu a nekonvenčnost, jež pak fantasticky graduje v posledních dvaceti minutách, kdy se i divák začíná topit ve vlastní slepotě díky velmi specifickým "záběrům" (černočerná tma; ta zde ale nepřekáží, naopak atmosféru podtrhuje). Frederick Knott si s propojením mezi příběhem a slepotou hlavní postavy očividně důkladně pohrál, díky čemuž - a ještě díky hudbě vždy skvělého Manciniho - jsme si mohli užít geniální, napínavou a neobyčejnou podívanou, výborně uchopenou jak režisérem, tak představiteli. Kéž bych mohl někdy vidět naživo původní divadelní hru. Jeden z nejlepších snímků postklasického Hollywoodu.

50%. Neskutečná kravina, ale místy celkem vtipná a především - ano, jsem teď silně zaujatý - je to film o lidech, kteří milují tenis. Jako jsem já.

100%. Neuvěřitelný příběh, kterého jsem - a jsem na to neskutečně hrdý - mohl být svědkem. Sportovní zázrak století.

80%. Základním kamenem Maximálního limitu je přes moje překvapení humor. Úplně klidně si ho umím představit bez dramatické zápletky, se kterou jsem problém neměl, ale byla naprosto předvídatelná a až příliš vzorová - velký talent, kterého si všimnou, vypracuje se v legendu, následuje hluboký pád a nakonec všechno skončí dobře. Nic nového, navíc dosti specifické téma - komu sportovní sázení nic neříká, pravděpodobně ho Maximální limit nezaujme. Jste-li však vášnivým sázkařem, bude se vám líbit, protože je převážně zábavný, po herecké stránce velice kvalitní (hodně se vyzdvihuje výkon Al Pacina, který byl opravdu parádní, ale ani McConaughey nezaostával) a rozhodně ani na vteřinu nenudí, ať je kýčovitý jakkoliv. Johny Anthony a Walter Abrams jsou vážně geniální dvojka. Maximální limit se v mnohém podobá novějšímu Vlkovi z Wall Street - je to konverzačka, která stojí na humorných scénách, kopíruje určité zažité narativní dogma, není nijak originální nebo převratný, ale má tu schopnost, že vás prostě dostane svou uvolněností a povrchností. Jestli bych se bez něčeho obešel, pak to byla dobře hrající, ale pro příběh naprosto zbytečná Rene Russo a vůbec celý tenhle milostný trojúhelník. A když už to muselo být, pak by to tu lépe sedělo interpretované spíše satiricky, jako je tomu třeba ve zmiňovaném Vlkovi z Wall Street. Jinak jsem byl ale spokojen, tento film si prostě buď oblíbíte, nebo jej zařadíte mezi ostatní průměrné snímky, které vám v paměti dlouho nezůstanou. Já si ho oblíbil, i přesto, že zdaleka není dokonalý.

90%. Paul Greengrass je samozvaným mistrem na autentické audiovizuální studie skutečných událostí, a zvlášť na ty, kde hlavní roli hraje únos. United 93 vlastně ve své podstatě není žádnou filmovou revolucí, ale něčím oproti průměru vyniká v obrovské míře, a sice autentičností, která naprosto bere dech. Doslova. Greengrass to prostě umí, příklad za všechny je scéna, kdy druhé letadlo míří na jednu z věží a všichni ho sledují - film najednou úplně ztichne a mlčí až do samotného nárazu, kdy se začnou projevovat šokované reakce lidí. Způsob, jakým vás Greengrass dokáže vtáhnout do příběhu, vás nutí ve zmiňované chvíli "ticha" úplně přestat dýchat, jako byste se vrátili zpátky do toho dne, jako byste se na chvíli stali zainteresovanými. Neméně působivý je i roztřesený styl kamery v letadle při boji s teroristy, který funguje jako spojka mezi divákem a atmosférou. Události 11. září pamatuji celkem živě i dnes, ale nyní poprvé po těch letech jsem si je měl možnost připomenout tak hluboce emocionálně. Konfliktní, ale naprosto konzistentní snímek, který od začátku šlape jako hodinky, i přes znalost událostí vás nutí k maximálnímu napětí, formou připomíná spíše simulátor reálných událostí, než pouhý film, a z hlediska emocionálního je neskutečně působivý, ať jste sentimentální typ, nebo "tvrďák", co u filmů slzy neroní. United 93 je však především strašně, ale opravdu strašně - společensky i historicky - důležitý. Komplex čtyř přesvědčujících faktorů - výborné filmařiny, autentické studie událostí, neuvěřitelné atmosféry a alarmujícího poselství. Jeden z nejlepších filmů mapujících skutečné události, úplně stejně povinný jako JFK, o něco více povinný než taktéž skvělý Captain Phillips (též Greengrass). A ať věříte v rámci událostí 11. září jakékoliv teorii, s tímto snímkem budete spokojeni, protože je - a to je důležité pro zachování určité mainstreamové korektnosti - stoprocentně odpolitizovaný a nestuduje pozadí událostí, ale pouze události samotné. Nic neřeší, na nic nepoukazuje, pouze rekonstruuje stav věcí až dokumentárním, ale dostatečně (možná až příliš důkladně) dynamickým způsobem. Vedle Pianisty a Hotelu Rwanda největší film desetiletí, geniální představení.

65%. Absurdní tarantinovská fraška, která právem patří mezi kultovní filmy, ovšem kromě několika scén, hlášek a pohádkově ukázkových charakterů (záporáci-tvrďáci, klaďasové-ňoumové) nemá co nabídnout. I přesto, že v Coenových často a výrazně spatřuji ten divácky tolik oblíbený "tarantinovský" styl, bohužel musím říct, že na rozdíl od Coenů umí Tarantino tvořit odpovídající napětí, atmosféru i humor; u Coenů - a mnozí mě za to budou nenávidět - mi první dva zmiňované aspekty většinou prostě chybí. Fargo je dostatečně vtipný, dostatečně cynický, dostatečně brutální, řemeslně stylový, narativně a emocionálně však příliš plochý. A jen z přirozené úcty k Coenům nestrhávám další hvězdu za suchý a nemastný závěr s nulovou katarzí.

90%. Nemůžu si pomoct, ale tento snímek má jednu jedinou chybu - je příliš krátký. Špičková záležitost, která v mnohém předčila staršího a slavnějšího bratříčka, má vše, co by snímek z prostředí Wall Street měl mít, a i přesto, že jeho předmětem je velmi ožehavé a citlivé téma, které všichni ještě relativně čerstvě pamatujeme, je natočeno (a především napsáno) s velkou svědomitostí. Margin Call od začátku velmi postupně graduje, je systematicky náladový, jeho forma přesně zapadá do konceptu reálných událostí a přestože je to snímek plný konfliktů, každá postava konfrontuje především sama sebe a - občas nelogicky, ale přitom velmi realisticky - je plna svědomí, často i tam, kde je takový závěr iracionální. Sebereflexe všude, kam se podíváš, a takové filmy já rád. Konzistentní a z řemeslného pohledu zodpovědná práce, která se formálně sice zakládá na povrchních tématech - temná strana kapitalismu - ale ve svém důsledku je hlubší, depresivnější a vážnější, než se může zdát. Velice se mi líbila symbolická paralela se Samovým psem, která věrně a decentně odrážela aktuální situaci firmy až po její definitivní pád. Jen škoda, že nám Chandor neudělal tu radost a nepustil se i do té části, která by byla ještě o něco dynamičtější, ale také o dost odvážnější, a sice "den poté". Margin Call by totiž snesl klidně ještě hodinu, hodinu a půl a o zábavu by bylo bezpečně postaráno, nejen díky neustále se zlepšujícímu Spaceymu nebo překvapivě skvěle hrajícímu Bettanymu. Přímočará bomba, která mě fantasticky pohltila.

80%. Řemeslně dokonale zvládnutý snímek, jemuž prakticky není co vytknout. Je inteligentní, překypuje atmosférou a exceluje v hereckých výkonech jistot Willise či Pitta. Nechybí mu emoce, nechybí mu paranoia, důvtip ani napětí. Ovšem nemohu se zbavit dojmu, že je to stále "pouze" výborné sci-fi, které má velkou konkurenci a zůstává trochu v pozadí. Dříve jsem 12 Monkeys neměl rád, prostě mi neseděl. Dnes, deset let po první projekci, mu začínám přicházet na chuť, ale to enormní nadšení, kdy máte pocit, že byste nejraději vykřikovali jméno filmu do světa, tomu pořád chybí. Možná ho naplno docením za dalších deset let, i to už se stalo u pár filmů, které jsem víceméně ignoroval a nyní patří mezi mou osobní špičku. Uvidíme, ale bezpochyby je 12 Monkeys film, jež je třeba vidět jako jednu z největších sci-fi klasik 90. let.