Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Akčný
  • Animovaný
  • Horor

Recenzie (934)

plagát

V zajatí démonov (2013) 

Opravdu mě zde baví komentáře některých uživatelů, kteří se pošklebují nad "hloupou" frází "podle skutečné události". Kdyby si tihle lidi raději vygooglili Eda a Lorraine Warrenovi, tak by věděli, že tito dva manželé byli jedni z nejuznávanějších paranormálních vědců, spisovatelů a několikrát se objevili v dokumentech na Discovery Channelu. Mezi jejich působnost patřil i dům v Amityville (český divák zná film 3:15 zemřeš) nebo se zabývali strašidelným domem v Connecticutu (i na toto téma vznikl film Hrůza v Connecticutu). Ať už na duchy, démony nebo na cokoliv věříte nebo ne, tito dva manželé v ně věřili a pomáhali lidem se zbavit... ať už čehokoliv, co posedlo jejich dům a dělalo jim ze života peklo. Tento film je krásnou poctou těmto "lovcům duchů" a jako horor šlape na celé čáře. I mě jako zkušeného hororového diváka děsil a bylo v něm spousta kvalitních lekaček a šimrání po zádech. S hororem Mama je to jeden z nejlepších hororů letošního roku.

plagát

Hannibal (2013) (seriál) 

První série Hannibala byl nejspíš jen takový předkrm. Will Graham mi přišel jako taková ta otravná postava, co má věčně nějaké psychické záseky a scénaristi se snaží diváka dokopat k tomu, aby si Willa oblíbil, i když veškerou smetanu slízne dokonalý Hannibal v podání Madse Mikkelsena. Ovšem druhá série mě přesvědčila o tom, že Will Graham dokáže být zajímavá a oblíbená postava, ale jen v tom případě, když scénaristi netlačí na pilu a nechají diváka, aby si ve Willovi ty sympatie našel sám. Zavřený v nemocnici pro psychicky labilní zločince za zločiny, které nespáchal, je Will najednou zajímavější než jeho alfa omega Hannibal. Postavy, které v první sérii nehrály žádný prim, se dostávají do popředí (Beverly Katz) a jejich smrt diváka opravdu překvapí a raní. Asi jediná postava, co mi vadí je Jack Crawford (Laurence Fishburne), který mi přijde jako naprosto nevyužitá figurka a takový "captain obvious", který jen většinou říká, co je pro diváka očividné nebo jen na začátku epizody pár větami shrne, co se stalo v předešlém díle, co možná pomalejším divákům nedošlo ("moje žena se chtěla zabít a vás si vybrala jako svého popravčího"). Druhá série je pro mě naprostou návykovou látkou, jeden díl shlédnu dvakrát či třikrát.

plagát

Motel Bates (2013) (seriál) 

Pilotní díl mě nijak extra nenadchl, jako některé tady, ale zaujal... a čím víc dílů přibývá, tím víc se mi seriál začíná líbit. Rozplétá se vztah mezi matkou a synem a zákulisí zapadlého městečka. Víc a víc poznáváme Normana a psychika vraha se pomalu vykresluje. Návyková látka.

plagát

Americké Psycho (2000) 

Film, který je v určitých kruzích kultem a v ČR zůstává nepovšimnut. Největší mínus je asi očekávání diváka, který si přečte "horor" a na plakátě vidí nůž. On to totiž ani tak horor není, jako spíše drama z Wall Street o jedné vyšinuté mysli. Patrick Bateman je emocionálně prázdná skořápka, žije ve světě luxusu, peněz a krásné tvářičky. Jediné, co řeší je, do které drahé restaurace se půjde s kolegy najíst nebo kterou obličejovou masku nanést a nejvíce ho dokáže vytočit, když nenáviděný kolega dostane rezervaci v luxusní restauraci, kam on se nedostane, nebo pokud někdo má vizitku s lepším písmem a barvou. Pokud ho tohle vytočí, má chuť zabíjet šlapky, bezdomovce nebo dokonce i nenáviděného kolegu. Mrtvoli nosí veřejně, zanechává za sebou krvavé stopy a několikrát i v konverzaci zmíní, že zabíjí, ale jako satira dnešního světa, ho nikdo neposlouchá, nebere vážně, nebo dělá, že nic nevidí. Do toho si ho někteří lidé pletou s někým jiným, což mu samozřejmě usnadňuje vraždění, ale zároveň ho dostává do hlubších a hlubších depresí, že nic neznamená a nikdy nebude potrestán.

plagát

Ralph Rozbi-to (2012) 

Jediná nevýhoda filmu je, že Disney nekoupilo dostatečná práva na klasické videohry, na kterých každé dítě 80.-90. let vyrůstalo a tudíž se dočkáme jen "cameo rolí" např. ježka Sonica, Pac-Mana či Atari Karate. Pro film si museli stvořit svou vlastní frančízu o fiktivní hře Fix-It Felix a Sugar Rush a na tom nastolená nostalgie ze začátku upadá. S nástupem do hry Sugar Rush si divák uvědomí, že se vlastně jedná o Disneyovku, takže nastupuje roztomilá, ukecaná a otravná holčička, která chce vyhrát hru, ačkoliv to má zakázané od ostatních obyvatel arkády. Přes Ralpha dojdeme k vnitřnímu prozření, že nemůžete být zas tak zlí, když vás má aspoň někdo rád. U filmu jsem se bavila, na dětské publikum má celkem dlouhou stopáž, ale i ta uteče ani nevíte jak. Jediné, co mi vadilo byla protahovaná a moc dětinská dějová linka s Vanellope. V hloubi duše tak trochu toužím po odDisnění filmu a přitlačení na pilu (tedy žádná cukrová vata a autíčka z bonbónů) a zařazení notoricky známých hrdinů videoher do hlavní dějové linky.

plagát

Pí a jeho život (2012) 

Asi největší sílu filmu divák pochopí až na konci Pího vyprávění. Zatímco asi prvních 40 minut filmu se zaměřuje na Pího dětství, vznik jeho jména, snahu dokázat spolužákům, aby si z jeho jména nedělali legraci, příběhy o jeho strýci, ZOO a první lásce, teprve až pak se dostaneme k onomu vrcholu, na který každý čekal. Když pluje Pí se svou rodinou a zvířaty do Kanady, loď ztroskotá a na záchranném člunu zůstane Pí, zebra se zlomenou nohou, hladová hyena, starý orangutan a ejhle divoký tygr Richard Parker, z kterého má Pí respekt už od mala. Ani v těchto krizových podmínkách se ze zvířat nestanou míromilovní ochočení mazlíčci a potravinový řetězec funguje tak, jak má. Hyena tudíž zabije zmrzačenou zebru a následně i zuřivou opici, aby vše dořešil majestátní tygr. Pí se musí naučit přežít, obstarat si pitnou vodu a jíst jen sušenky, co byli na člunu jako zásoby. Zároveň se musí starat o hladového tygra, aby neskončil v jeho chřtánu on sám. Pokud se vám líbil Trosečník s Tomem Hanksem, tak si zamilujete i Pího snahu naučit se přežít a vymýšlet fígly. Jak ale ubýhají dny a pomoc ani pevnina v nedohlednu a jak Pího, tak Richarda Parkera sužuje hlad, noční bouře a každodenní mořská nemoc, vznikne mezi nimi určitá hierarchie, kterou se oba naučí respektovat. Ovšem ta největší šupa nastává až ke konci příběhu, kdy Pí odhalí i druhou stranu příběhu, tedy že hyena byl oplzlý lodní kuchař, zraněná zebra byl japonský šťastný hinduista, opice byla jeho matka a tygr... tygr byl on sám. Krásný příběh, úžasná vizualizace a parádní mindfuck z pozice optimistického Pího s velkou fantazií.

plagát

Z hrdze a kosti (2012) 

Opět jeden z těch filmů, co mě poučil, že nemám dávat na dojem z traileru. Protože po shlédnutí traileru jsem si myslela, že to bude romanťák o dvou zamilovaných lidech, z nichž jednomu se stane nehoda, během které přijde o nohy a oba se musí potýkat krizí ve vztahu způsobeného nehodou spolu s posílením vzájemné lásky a starosti o toho druhého. Jenže ouha, pak si pustím film, u kterého jsem asi po 10 minutách musela podívat, jestli je to skutečně ten film, co jsem chtěla vidět. Ali je svobodný otec, který střídá práce jako vyhazovač nebo hlídač a právě při potyčce na diskotéce potká Stephanie, která má přítele a dělá cvičitelku kosatek. Při jedné show se stane nehoda, následkem níž přijde Stephanie o obě nohy. Přítel ji opustí a rozhodne se zavolat vyhazovačovi z diskotéky, který jí na sebe dal číslo pro případ nouze. Ali je ten typ chlapa, co se nechce vázat, takže spí náhodně s kteroukoliv ženskou, kterou zahlídne v posilovně a Stephanie je pro něj jen kamarádka, které tu a tam vypomáhá, když si chce jít zaplavat na pláž. Zatímco Stephanie k němu cítí víc, než by asi chtěla, on ji i po společném sexu bere pořád jen jako "friend with benefits". Jejich vztah je sice zajímavé sledovat, ale o žádné srdceryvné poučení do života, jak si máme vážit svých končetin se nejedná a jelikož jsem očekávala úplně jinou dějovou linku, tak jsem byla celkem zklamaná, nehledě na to, že Ali je nesympatický děvkař a strašný otec.

plagát

Terapia láskou (2012) 

Tak tohle je ten film, co získal ceny Zlatých Glóbů a je favoritem na Oscary? A v čem je jako tak "spešl"? Příběh je prostinký jako každý druhý romantický americký film a konec je k pláči. Ne k tomu srdceryvnému, ale k tomu klišovitému. Máme tu dva "hrdiny", kteří jsou z amerického hlediska blázni. Pat nachytal svou manželku s jiným a vymlátil z něj duši - soud ho poslal do blázince, z kterého se teď vrací a seznámí se s Tiffany, které zemřel manžel a začala se kurvit s celým městem, takže ji všichni také považují za psychicky narušenou osobnost. Zatímco Pat věří, že se k němu manželka vrátí, Tiffany s ním chce navázat vztah a skončit svou éru děvkařství. Za to, že Tiffany dá jeho manželce dopis, protože on se k ní nesmí přiblížit na 150 metrů, musí s ní jít na taneční soutěž. Filmy o tanci nikdy nebyly můj šálek kávy, takže jsem musela sledovat, jak dva věkově a názorově odlišní lidé spolu trénují kroky a že jsem měla ráda třeba Step Up, tak tady to mezi nimi prostě nefunguje - byť Jennifer Lawrence tančí opravdu skvěle a s každým a každým svým filmem je hubenější a hubenější, tudíž ztrácí ten svůj punc, s kterým začínala, jako ta "tlustá" herečka mezi anorektičkami. No a hádejte, co se stane nakonec. I když Pat uvidí svou manželku a celý film spřádá plány, jak se s ní dá dohromady, řekne jí ne a jde za zdrcenou Tiffany, aby skončili s romantickým polibkem v objetí. Film skončil a já zírala s otevřenou pusou, co to jako mělo být a kde byla ta ohromující zápletka a výtečné herecké výkony. A ani pár dní po shlédnutí jsem si v hlavě nedala dokupy, co je na tomto filmu tak úžasné, aby mě zaujal více než zbytek romantické plejády ze západu.

plagát

Babycall (2011) 

Film mi nabídl jen jedno velké zklamání. Co taky chcete očekávat od filmu, když vlastně není tajemství, že hlavní hrdinka je psychicky labilní hysterka fixovaná na svého syna. Těm bystřejším zápletka dojde už asi v půlhodině filmu. Vatové scény typu: Nepamatuju si, co jsem dělala. - Viděl jsem tě v kavárně. - To jsem nebyla já, které vlastně v celkovém vyznění filmu nedávají nijak smysl zápletce, ale jen umocňují psychickou nemoc hlavní hrdinky a tudíž i další důkazy, proč by jí divák neměl věřit - a to je právě podle mě největší chyba filmu. Pamatujete na Šestý smysl, kdy jsme všichni věřili Bruci Willisovi a o to silnější byl konec? Proč dnešní scénaristé nedokážou divákovi podpoknout nohy jako tenkrát Shyamalan? Scény s dětskou chůvičkou mohly být lepší a dalo se z nich vyždímat napětí a strach, nechápu, když na tomto motivu postavili i název filmu, proč posloucháme v celé stopáži filmu křik z vysílačky jen 2x. Po skončení filmu začnete přemýšlet nad minizápletkami, které film předložil (proč Helge viděl Anderse? kdo se teda utopil a kdo "byl vyhozen" z okna? sociální pracovníci tedy byly jen výplody fantazie? dělo se tedy něco v sousedství, co slyšela v chůvičce?...)

plagát

Ten, kto stojí v kúte (2012) 

Mám problém s Emmou Watson a ano, může za to Harry Potter. Emma zde, stejně jako v pottří sérii nehraje, ale jen odříkává naučený text a přitom se různě mračí. Jinak se jedná o skvělé zpracování knihy, příběh, který chytne za srdce, je natočen lidsky a ke každé postavě si najdete sympatie protože jsou uvěřitelné a mají své důvody. Takže rozhodně palec nahoru, i když knižní předlohu jsem nečetla, bohužel mírně palec dolů při zdlouhavých scénách o ničem na různých párty. Rozhodně se jedná o jeden z těch filmů, u kterých si řeknete, že byste chtěli druhý díl, i když pokračování dobrých filmů vlastně nesnášíte.