jatamansi

Prologu se ujal sám mistr Hitchcock a že tedy bylo na co se dívat. Henryho Fondu daboval František němec a Veru Miles Ilona Svobodová a šlo o veskrze kultivovaný dabing, citlivý a nepřehrávající ty hvězdy na obrazovce. Klub, živý band, noblesní společnost v elegantních šatech a oblecích. Fonda hráčem na basu. Člověk ještě neví o co vlastně půjde a už jej hra se světly a stíny podbarvená hudbou, kde dominuje právě kontrabas, zneklidňuje. Problém se šikmo rostlými zuby moudrosti ovšem přetrvává dodnes. V černobílém filmu mi chybělo jediné – úžasné Fondovy modré oči, ale barevně by to nemělo tu sílu. Bláznivá úřednice označí Fondu za lupiče, zblbne i kolegyně, a zápletka je na světě. Policie jí navíc víc než ochotně uvěří. „Já jsem ale nevinný!“ „Vaše tvrzení si musíme ověřit.“ Fondovy nejisté těkající oči, vyděšený pohled štvaného jelena. PAN HEREC!!!! Člověku se chce až křičet, že jej nespravedlivě obviňují, chytají do léčky. Jak jej všichni poznávají. Ponižující braní otisků prstů. Prohledávání, zavření do cely. Zase světla a stíny, zvuky, hudba – nehudba, kontrabas. Poctivý film, po noci ve vazbě má Fonda na tváři strniště. Člověk nemá sebemenší právo bránit se, je to šílené. Pohled na špinavé boty spoluvězňů. Hitchcock je fenomén. Na druhé straně důvěra a pomoc celé rodyny. „Tati, jsi nejlepší táta na světě.“ Fonda má tak charakteristické držení těla, zvláštní chůzi. Tak nějak hodně dlouhé končetiny. Zvláštní, člověk sám sobě musí hledat alibi, svědky. Jen málo filmů mne v poslední době tak zneklidnilo, jako tento. Bojovala jsem s chutí podívat se na konec, i když bylo jasné, jak to musí dopadnout. Nebo se nedodívat, nebo kus přeskočit. Nemohla jsem se řešení dočkat. Obzvláště když manželka začala bláznit a vyčítat, bylo to tak pravděpodobné. Děsivě. Výčitky, nedostatek peněz, strach o děti. Frustrace, zklamání, pocit viny, zatmění světa. Strach, apatie, sanatorium. A pak konečně ta slova – tragicky zaměněná identita. Nebývale silnou roli zde Hitchcock přisoudil Bohu. Dvojník byl opravdu trochu podobný „Víte, co jste způsobil mé ženě?“ Ale napáchané škody se jen těžko odčiňují. Ale i Alfréd má slabost pro happy end.

Klidná hudba, poetické záběry na vodu, dům, okolí. Stejně jako rodinné ráno. Vítr jako by předznamenával věci příští. Neklid a chaos. Nejen do života pohledné Diane Lane. Kdo by odolal šarmantnímu Francouzi se zálibou v knihách? Který dokonce ví, co kde v nich je. Zasnít se u mytí nádobí je podezřelé. „Neexistují žádné chyby, buď něco děláš, nebo ne.“ Dvojrole manželky a milenky není pro každého. Ani sex s oběma v jednom dni. Když nejsme zběhlí ve lhaní, je to malér. Muž se prostě dovtípí. Smutné oči Richarda Gera ještě pořád zabírají. Trojúhelník se uzavírá, každý zná každého. Ne každý to unese. A to nešťastné těžítko je tak po ruce. Gere hrát umí a jeho etuda po vraždě je dokonalá, propracovaná, prožitá, strhující, a po vzkazu na záznamníku frustrovaná. Beneš je s ním hlasově srostlý a na jeho výkonu je to poznat. Pro zajímavost, sólo na piáno složil sám Gere a také je svým filmovým synem hrál. Mimochodem, ten kluk byl skvěle vybraný, obyčejný, ušatý, ne moc pěkný, žádné typické vymydlené americké filmové dítě. Je jen na divákovi, aby si domyslel, zda z auta před policejní stanicí Gere vystoupí.

Na malém městě je těžké najít nevěstu, holky jsou prostě rozebrané. Ovšem hledat jako bankovní úředník nevěstu v Rusku? Mimochodem, rusky tam nevypadal ale vůbec nikdo, průhledná rachitická Kidman má do Slovanky fakt na míle daleko. A zvracející fakt nic moc. I zde platí, že se vyplatí šmejdit (dům, kazety a časopisy a jak na něj), případně civět za oknem do pokoje (víme, kde jsou v kabátě peníze). Paradox, mít zalepená ústa, být svázaný a sedět na zavřeném prkénku. Potřebovat si ulevit a nemoci! „Co je to šukat?“ „Najdeš to ve slovníku.“ Malý pletený svetříček složený ve velkém fakt dojemný. No, úplná ztáta času to nebyla, ale jen tak tak.

Kouzlu černobílých filmů se nedá odolat. Ani s Burianem. Sice je moc vysoko nehodnotím, ale to jen proto, že až na výjimky byl sám za sebe, on nehrál. Improvizoval, měl své charisma, půvab, ale byl tak nějak stále stejný. Zjevem, hlasem a skoro i kostýmy. S výjimkou toho, když se za někoho převlékal. Jako tady. Už jsem někde psala, že mám raději Vítovou než Mandlovou. Navíc ty blond vlasy jí moc neslušely. Za zmínku stojí i mladá Hermanka, fakt ženská s čertem v těle. Zde vypadající tak exoticky! Chybět v téhle sestavě nemohl Čeněk Šlégl, jeden z nejlepších herců v tehdejších vedlejších rolích. Jaké to asi je, když někomu ve svěrací kazajce svačí na břiše blecha? Střihne si břišní tanec. Anife by koukala. Dědit po strýci Jonášovi chce každý, i vdavekchtivá tetinka Matylda. “To se nestydíš, nemluvit anglicky. V době, kdy každý druhý mluví anglicky?“ „No jo, ale co když jsem já ten první?“ A domovník Japonec, co to má do práce blíž, nebo činže vybíraná celý rok. A každý už umřel, a jak kuriózně, škraloup v mléku, krokodýl, vítr je unesl. Řetěz nedorozumění i záměrných fikcí se komplikuje, a skoro každý je první - skoro každý mluví anglicky. Ale pak už je trochu nucené a když přijel skutečný strýček Jonáš, oddychla jsem si.

Další z řady katastrofických filmů, na který do pár hodin zapomenu. Koprodukce se projevila v nesourodé změti jmen, vědců, a protože i Litva, odehrává se hlavně v Rusku. Kontrolovat tam ale přijedou z nadnárodní společnosti. Pochopitelně nemohou chybět odborníci z USA. Černobyl se skloňuje ve všech pádech. „Už mi neříkej, co mám dělat. Už nejsme manželé.“ Protože do dramatu musí být zakomponován milostný příběh, případně manželský problém. A nezvladatelní teens.

Jiný žánr než Balada pro banditu (natočené jen o rok později), asi to tak drsné tehdy opravdu bylo. Čepek neuměl hrát špatně a dramatické role byly jeho šálkem čaje- v mých očích, dávala jsem mu přednost před komediemi. Jakoubková mi vždycky připadala taková stejná, unylá, s velkýma smutnýma očima. Ale tohle tedy byla ta správná role pro ni. Scéna, kdy ji kopou do břicha, mne budila ještě hodně dlouho.

Když jsem se začala koukat, tak jsem měla dojem, že ničemu nerozumím a musela jsem to vypnout a jít si přečíst, o čem že to má být. Stejně jsem se ale v té tmě a ne právě vyvedených kostýmech a temnějších či světlejších brýlích těžko orientovala a pořád musela dumat, kdo je kdo. A neusnadnil to ani výběr v podstatě zjevově dost fádních herců (až na medvěda, ten byl jasný). No, ty červené rukavice také napomáhaly orientaci. Naštěstí ne právě fantazií oplývající krvavé scény mi daly možnost si to utřídit. I když vím, že už je Denní hlídka a plánuje se podle některých pramenů Soumračná, podle jiných Ranní hlídka, tak když se na konci začali vracet k šamance a rozhodnutí, bylo jasné, že zadělávají na dvojku. A že si musí malý Jegor vybrat zlo bylo očividné, neb o čem by pak točili dál? Ale jinak téma volby výběru mezi zlem a dobrem se v každém z nás odehrává vlastně dnes a denně a tak to nakonec za ten čas stálo.

Skvělé obsazení, kamera, dramatická hudba a mé milované Tatry. Dostatek lákadel. Už jen ten Čepek by stačil. Všichni jsou tak mladí. Epizodní Kraus ani nebyl kousavý. Brzobohatého parta – elitní herec jeden vedle druhého. Zde dobří i Kramol a Zedníček, tehdy ne tak profláklí „baviči“. Nedávno zesnulý Dočolomanský jako důstojný protihráč. A jeho banda - dnes už také není k vidění. „Penzia je dobrá len tehdy, ak sa jej člověk dožije.“ Vzpomínka na velké i menší postavy slovenské kinematografie. I když kde Brzec, tam Gregorová. O poznání mladší, ale ne štíhlejší. A smůla pašovat koně z Polska do Polska.

Jeden z filmů, které mne po dvaceti minutách, mé magické hranici, nezaujaly. Že jsem se dodívala, za to vděčím nudě ve službě. Byť průměrně inteligentnímu divákovi muselo dojít, jak ta podivná dohoda dopadne, málokdo tušil takové melodrama. Ale nudné to bylo v podstatě dál a dál. Dabing – Dlouhý ušel, Laurinová kuňka jako obvykle. Jedním z vtipných momentů byla jména mužů dle měsíců. Jinak příběh připomínal od dámy s kaméliemi leccos. Já tu romantiku spíš klasickou než moderní. Reeves mi fakt víc sedí v Matrixu. A Theron jako Zrůda. Poslouchat se dala Enya. Byť nyní již poněkud inflační. Co chápu je radost z myčky. Mytí nádobí nesnášela už moje babička a dědeček jí říkal: „Boža, až někdo vymyslí stroj na mytí nádobí, já ti ho kópím.“ Nekoupil. Maminka také nesnášela mytí nádobí. Myčku jsme si pořídily až my se sestrou po revoluci a maminka hned po nás. To jsem sice odbočila, ale to byl pro mne nejlidštější moment. Ze skutečného života.

Polské titulky, jejich mírně směšná abeceda, y po ž, to už se dnes nevidí ani u Polanského. Žena má nemožné brýle, dnešníma očima, tehdy vrchol módy. Divně zasunuté ve vlasech, v drdolu, vůbec na za ušima. Stopař v autě a posléze i na lodi. Bohatí manželé a pegueotem a jachtou, bez strachu o stěrače (vtip, který dnešní mladí snad ani nechápou). Třeba při scénách právě s nožem. Jak jsou asi teplá Mazurská jezera? Táhnutí lodě rákosím poněkud připomíná Africkou královnu. Stopař musí nutně lézt všem na nervy, včetně diváků. Polanski umí hrát na city, znervóznit, zneklidnit, iritovat. „Pluje se, aby se plulo.“ Mikádo, Poláci mu říkají bierki, vozili jsme je kdysi odsud. Byly lepší než české, s trojzubci, vidličkami, kopími a háčky. Střet dvou mužů na pozadí dne na vodě, jedna žena, minimum rekvizit. Syrové drama, dramatičnosti přidává i černobílá, pro fajnšmekry. Konec sice mírně překombinovaný, ale překvapení se mu upřít nedalo. Česká televize zase jednou uvedla pár skvostů.