Vitex

Shodou okolností jsem den před Erdmannem viděl znovu Tatiho Playtime. V něčem jsou ty filmy podobné - podobné téma, které je podáváno skrze humor, respektive humor sám je jedním z témat. Ale Ade samozřejmě není Tati a Erdmann jeho filmům filmařsky nesahá po paty. Což není špatně. Všechno je naopak v pořádku. Tati je geniální, elegantní a smutný, Ade je srozumitelná všem a optimistická. Všechno je v pořádku. Záměr naplněn dokonale. // A funguje to i napodruhé.

Obdivuhodně upřímný a vtipný film s poněkud jednostranným pohledem na jisté věci.

"Nehodnotitelné" (radši). Filmařsky a celkově řemeslně moc pěkné. Co se týče vhodnosti jakožto film pro děti ale úplně mimo. Běžte někam s celou magií, ať je černá, bílá nebo černobílá. (spoilery) A poselství, že když jsi zrozen pro "kouzelnictví", ale potlačuješ to v sobě (nebo nějaký moc moc moc zlý zlý zlý nečar to v tobě potlačuje fyzickými tresty), proměníš se v čiré zlo, to bych taky dětem moc necpal. Jsem tak rád, že jsem se narodil už tenkrát, před třiceti lety, a vídal pohádky prosté aktuální ideologie (no dobře, Dařbujáne a Pyšná princezno, ale u vás mi ta ideologie zrovna vůbec nevadí...). (Tak, a teď jsem homofob a ještě k tomu komunista :-) ) Scéna pokusu o znásilnění ze strany světélkujícího nosorožce byla ale snad ještě horší, než ideové vyznění celého filmu. Na druhou stranu, (heterosexuálně) romantický dvojzávěr byl dojemný.

Funguje ještě líp na druhé podívání.

Střídání filmařské geniality a pitomosti, často v rámci jednoho záběru, z vteřiny na vteřinu. S českým dabingem to bude mnohem snesitelnější.

Nejlepší letošní film? (V něčem by ho na této mé pomyslné pozici mohl ohrozit Sully, ale když si ty dva snímky konfrontuju v hlavě, Líná zátoka mi připadne víc jako ten, o kterém se bude vědět i za dvacet, třicet let...) - Film například o třídní nenávisti, který dokonale dává smysl (někomu) a jde hodně daleko.

Cha! Trochu vzrůšo tady :-) Nemám v plánu nijak zvlášť obhajovat kvality tohohle díla, i když mi na televizní poměry nepřijde vůbec špatné. Fascinuje mě spíš, co se tu objevuje v komentářích - až mě napadá cosi o potrefené huse, která… která kdáká trochu zbytečně, protože se do ní podle mě nikdo nijak zvlášť nestrefuje. Jsem tady už nějaký ten rok, tak mě snad nebudete obviňovat z toho, že jsem provokatér z druhé strany barikády (i když přiznávám, že trochu jsem - už nějakou dobu mi připadá mnohem zajímavějších víc modrých než červených filmů). Zároveň znám Radima Procházku osobně, jakožto student i Vachka a Blažejovského, a dokonce jsem se jednou kvůli čemusi sešel s Pomem (ale neklaplo to, tak mě nemusí nikdo z ničeho podezírat). Chápu, že Vachek a Blažejovský působí na lidi, co je (pravděpodobně) vidí poprvé, trochu zvláštně. Co vám ale vadí na tom, co říkají? Proč by Blažejovský nemohl dávat svým studentům horší známku za to, že ve svých seminárních pracích používají nepravdivé informace, které se na csfd, přiznejme si to, občas pořád najdou? Proč by si s kamarádem starým cinefilem nemohl zavzpomínat, jak za jejich starých časů cinefilové vypadali? (Ano, mluvil o tom, že na Bergmana chodili cinefilové, ne holky z JZD, jak se pak dezinterpretuje tady v jednom komentáři.) Blažejovský obhajuje takový způsob cinefilie, kdy se divák filmu otevře, nechá se jím zasáhnout a „prochodí pak celou noc po Brně“ – v protikladu k tomu, když někdo jen znuděně zhodnotí technickou úroveň triků. Co se proti tomu dá namítat? Vachek si zase vachkovsky filosofuje… překvapivě. „Průměrování“ na csfd mu připadá jako zajímavý materiál pro studium demokracie v praxi. Podiví se nad tím, že Prázdniny pana Hulota mají docela dost vysoké hodnocení, jeden z jeho vlastních filmů dokonce ještě vyšší a jiný zas o něco nižší. S Pomem se dokonce poklidně shodne, že vůči sobě nejsou v opozici, spíš jim jde prostě každému o něco úplně jiného. A že se v tomhle dokumentu prý hážou uživatelé csfd do jednoho pytle? Není tam v tom Ponrepu snad těch pár lidí, co zůstane a nebojí se mluvit o tom, že se jim Holubice líbila? (Nepochopil jsem, proč o tom ostatní schopní mluvit nebyli – fakt nevím.) Vedle poněkud náhodného (ale proč by vlastně místo nich měli být např. nějací obodovanější uživatelé?) výběru csfd-uživatelů na KVIFF ve filmu snad není taky Douglas alias „ten, co píše ty úplně nejdelší komentáře“? Nepřipadá mi to prostě ani jako házení čehosi do jednoho pytle, ani jako cosi černobílého – to by Procházka naopak musel např. použít záběr, kdy Vachek místo Prázdnin pana Hulota objeví nízké hodnocení u nějakého jiného svého oblíbeného filmu a řekne „Tak vidíte, všechny dobrý filmy tam mají blbý hodnocení, protože uživatelé nemají vkus“. Naopak, jak jsem už psal, Procházka (pro někoho paradoxně) ukáže, že dokonce i jeden z Vachkových filmů tu má vysoké hodnocení… Zdá se mi, že většina z místních se (logicky) na 50% dívala s jistou předpojatostí až vztahovačností. Čekali popisný dokument o tom, jak csfd vidí oni, dostali něco jiného, a nedokážou se s tím smířit. Další věc je pak, co se vůbec za těch předepsaných pár minut a korun z rozpočtu ČT dá stihnout. Nesouhlasím ani s tím, že by Procházka dával zas až tak moc najevo svůj pohled na věc. Ano, dá se to vytušit dost lehce, ale na pilu vůbec netlačí. Co byste jako chtěli? Aby se tam řeklo, jak mají uživatelé csfd skvělý přehled o všem, co se točí, i povědomí o dějinách filmu? Samozřejmě, že je tu takových relativně mnoho, ale kolik asi tak procent z celku aktivních uživatelů? Poma nekomentuju, nic moc o něm nevím, proto mě jeho osoba nijak nepohoršuje. A tož tak. Pojďte teď zasypat hejty i mě…

Chápu, čemu se lidi v sále smáli. Taky mi tam přišlo pár míst pitomých a ta ženská mě často iritovala (což nemusí nebýt záměr). Nepotřeboval bych asi ani žádnou muziku, ani Cavea. A divadlo přenášené do filmu prostě nefunguje dobře skoro nikdy. Ale všechny slabší místa mnohonásobně převyšuje myšlenkový potenciál díla a jeho celková odvaha, ta otevřenost a vážnost. Tomu filmu, tedy jeho tvůrcům, o něco jde - jaká příjemná změna oproti většině dnešních filmů! Je to výpověď mužů jedné generace, kteří zažili cosi v 60. letech na Západě a to, co přicházelo dál, a teď o tom všem z odstupu přemýšlejí, pro mě velmi zajímavě. No a je tam konečně těch pár momentů, které jsou opravdu kinematograficky i samy o sobě nádherné (např. kolem dialogu o jamkách v písku). Ten film pro mě má velkou cenu už jen pro jednu nenápadnou větu, která tam zazní - "Krása je krásou, jen když je otevřená a otevírající." Ale je v něm mnohem víc. Film určený k přemýšlení.

Pěkně vymyšlený, natočený a hlavně sestříhaný (nápad s černým plátnem!) vhled do života zajímavé umělkyně. Myslím, že to funguje jak pro diváky, kteří o soudobé vážné hudbě moc neví, jako dobrý materiál pro základní seznámení se s tímto světem, a zároveň pro profesionály z této oblasti jako reflexe toho, jak je neobeznámení můžou nejpravděpodobněji vidět. A časem bude Akcept samozřejmě nabírat větší a větší dokumentární hodnotu s tím, jak bude (nebo nebude) stoupat hvězda Lucie Vítkové (doufám, že bude).

Humanistických filmů není nikdy dost. Jako by se loňský Most špionů letos rozdvojil (rozmnožil) v Obra Dobra (Spielberg, Rylance) a Sullyho (Hanks). Ty tři filmy něco spojuje.