maddictive

Pomineme-li fakt, že kniha je kniha a film je film, jiná média a jiné vyjádření, můžeme přestat nadávat a můžeme hodnotit samotný film. Obrovský barvitý román se spletí jedinečných charakterů je zfilmovatelný mnohem hůře než Pravidla moštárny, která podle mnohých dopadla lépe....Nicméně Garp stojí především na výborných hereckých výkonech; Robin Wiliams vás dokáže přesvědčit, že je naivní prosťáček, který miluje svoji rodinu nadevše a dělá věci tak, jak to považuje za správné, ačkoliv je to mnohdy dost specifický způsob (ano, stejně jako jeho matka...oba jsou...specifické osobnosti, které to myslí dobře.) Situace, které v knize působily už dost absurdně (ona zvláštní autonehoda,...) ve filmu působí celkem přirozeně a ne přehnaně. A slabší povahy jako já tu najdou pár silných okamžiků, které jsou otevřeně a prvoplánově kýčovité a strašně klišoidní, ale nedá se jim ubránit....protože to prostě někdy tak je. Jedinou výtku mám proti dost nejasnému konci...není příliš jasné, proč tam Cushie vtrhla a.... Nicméně Garp je velice citlivý, film, patřící do kategorie těch laskavých, které v divákovi probudí pocit, že lidi jsou hodní a láska vítězí.

Stromy cvičící spartakiádu, holubice míru kroužící nad Everestem, převelice optimistické budovatelské písně a do toho Bůh radostně plní normy, majíc plné ruce práce s tvořením světa; tenhle animák je něco neuvěřitelného. Pro mnohé dnes už asi nostalgická vzpomínka, pro neznalé více či méně vtipná záležitost, silně prodchnutá odérem socialismu (srdce dáme radši nalevo, ruce přeci jen nebudou obě levé,aby mohl Adam pracovat, i když Bůh nemá pravičáky rád, červená je krásná barva a ďáblové učí kraby - jak jinak než - zpátečnickému kroku). A Jan Werich je úžasný vypravěč a sympatický pohádkový dědeček, ale jestliže víme o jeho kulturní spolupráci se socialistickými ideály, něco z čisté pohádkovosti se ztrácí.

Přes všechny logické zádrhely a málo krve (možná i proto) je Saw geniálně mrazivý horor. Stejně jako podobný Se7en.

Takový bůh jako je Michael Jackson by si bezesporu zasloužil mnohem lepší poctu než je Ortegovo MJ´s This is it. Dokument sice (správně) ukazuje Jacksona jako hudebního a tanečního génia, který miluje všechny a všichni milují jeho, ale jinak působí jen jako rozvleklý a chvílemi až nudný záznam zkoušek na šňůru koncertů, která se nikdy nekonala. Občasné výkřiky spolupracovníku typu "Michael je celý můj život,je to geniální umělec " na poutavosti ani zajímavosti nepřidají, a jiné informace se nedozvíme.Síla Jacksonova umění spočívá velkou měrou ve spektakulárních show, na kterých se nadřou stovky profesionálů; ani obrazová stránka "dokumentu" ale není nijak ohromující. Na to, že snímek natáčel sám režisér chystané show Kenny Ortega a na oficiálních webkách se láká na "jedinečný pohled na Jacksonův styl práce a do jeho soukromí", je konečný sestřih se stovky hodin materiálu zklamáním. MJ´s This is it je prostě natočený z pohledu adorujícího obdivovatele pro stejně nadšené fanoušky, kteří budou film milovat. A ostatní se na něj koneckonců dívat nemusí.

Srovnání s Kimovým filmem Jaro, léto.... se vyloženě nabízí. Filmy jsou si podobné jednak poklidně plynoucí atmosférou, kdy se nic neděje, a přece se věci mění, jednak ústřední dvojicí, jejichž soužití narušují vetřelci "zvenku" (mimo svět, ve kterém žijí ti dva tak či onak realitní vyvrhelové). V Jaru, létu...nicméně stačila sama atmosféra, poetické obrazy a hudba k tomu, aby vyvážila nedostatek děje, což se u Luku nepovedlo. Ona síla, která člověka osloví, tu chybí...a zůstává jakési nedořečené cosi, po čem si člověk neodpustí nechápavé zavrtění hlavou a opodstatněnou otázku "...a co jako?" Takže ač jsou mi Kimovy filmy blízké, tentokrát letěl šíp daleko do moře.

Nezávislák, který by se dal natočit za pár šupů na domácí kameru (s pomocí pár přátel, z nichž jeden by musel vypadat,působit a chovat se velice zvláštně až divně). Ostatně kdoví, jestli tomu bylo jinak. Hlavní problém filmu ale spočívá v tom, že se nemůže rozhodnout, co chce vlastně divákovi sdělit. Možná nechce sdělit nic, jen pobavit a posloužit jako příjemná oddechovka, což by mohlo být, chvílemi tu však probleskují snahy o nějaké hlubší sdělení...které ale nejsou nikam dotaženy. Charaktery postav nejsou kromě schématického, černobílého vykreslení nijak přiblíženy ani vysvětleny a v průběhu filmu se nikam nevyvinou. A (nečekaně) šťastný happy end je velmi, velmi slabá (a nezasloužená a neodůvodněná) katarze. Nicméně scény s modrým panáčkem by velmi slušely nějakému hudebnímu klipu (kromě již zmiňovaného Mobyho by ho mohli Kablueya využít i třebaTata bojs:)

Téma více či méně retardovaných jedinců (ano, většinou to jsou muži :), kteří dělají problémy, ale člověk je nakonec musí mít rád, je už samozřejmě ohrané a víceméně nepřekvapivé. Přesto jsou ony filmy jakýmsi způsobem stále přitažlivé a patří mezi ty oblíbenější; od vůbec nejlepšího "mentála" Forresta, přes Gilberta Grapea, Rain Mana, Lennieho...Obtížné zvládnutí této role pak bývá otázkou hercovy cti a můžeme říct, že výše zmínění na ní svým výkonem pranic neztratili. Stejně tak je tomu v případě Malkovichova Lennieho; John prostě umí. Vrátíme- li se k postiženým, točit o nich filmy je věc ošemetná, protože vždycky hrozí útok sentimentality, shovívavého nadhledu či soucitu....Myši a lidi se těmto nepěkným záležitostem vyhnuli, ač jsou zpracovány velmi citlivě. Sinise pochopil Steinbeckovu "vlnu" a naladil se na ni velice úspěšně. Kdyby měl slovutný spisovatel možnost film shlédnout, jistě by byl potěšen. Kdo si zamiloval tuhle prostou, leč silnou povídku, bude potěšen též. Oboje nejlépe potěší samozřejmě v originále.

Sledovat Sin City s rodiči bylo obtížné. Zatímco jsem měla sama co dělat, abych si srovnala, jak film pojmout, doráželi na mě mí drazí staří otázkami podobného ražení jako kdysi u Kill Billa. " Má to být legrace?" " Je to jako parodie, nebo co?" " Já tomu asi nerozumím...jdu si číst", uzavřela zbaběle maminka, zatímco otrlejší otec se několikrát statečně uchechtl a někde u dvacáté mrtvoly pokojně usnul. Nejsem komiksový maniak a předlohu neznám, takže jsem neprožívala hýbající se namalované superhrdiny, ale užívala si nesporně zajímavé výtvarné stránky a hereckého obsazení (chudáček exHarry Potter bez ručiček a nožiček, ohlodáván vlastmím vlčákem, s ďábelským úsměvem na tváři...:) Kdo ví, co čekat od Tarantina a Rodrigueze a je s nimi na stejné (ano, místy trochu drsné) vlně, nebude zklamaný.

Malkovich, Malkovich... Malkovich? Malkovich! Malkoviiiiich lalalalaaaa....Co uvidíte, když jakýmsi záhadným způsobem vlezete do své vlastní mysli? Nechtějte vědět...mohli byste přijít třeba na to, že se v těle s opačným pohlavím cítíte mnohem líp a způsobít dosti absurdní manželskou krizi..... Ano, absurdní, bláznivé, vtipné, nekonvenční, tím se dá shrnout tenhle úžasný POČIN, jinak se to snad nazvat nedá. Film to jistě není pro každého, ale my divní se budeme smát a žasnout, jak bezbřehá může lidská mysl být (pokud tedy neústí v něčí kanceláři).

Můj první dojem z T.M.Y. byl, že Češi by neměli točit horory. Pan režisér na uváděčce říkal, že chtěl natočit horor, protože ho tenhle žánr prostě baví...a já to chápu, jen mi výsledek celé té legrace přišel spíš...legrační, než strašidelný.(Což by měl být u hororu záměr, ne? ) Jednou z příčin bylo příliš mnoho známých "strašících" motivů, které už tu byly vyjmenovány...a že by mě postupně budovaná atmosféra přimrazovala ke křeslu se také říct nedá. Technicky zpracováno velmi zdatně (Herz je Herz), ale pro mě jinak spíše parodie.