maddictive

"Co se rýmuje na já se vznáším jako duch" ? - " Líbáš jako Bůh!" Co dodat. Snad že dvě hodiny v kuse jsem se nestyděla už dlouho. Naštěstí zadarmo. Neustávající výbuchy smíchu mě znervózňovali čím dál víc, načež jsem způsobila malou rodinnou krizi, když jsem se dopustila nesmělé negativní kritiky, zatímco jsme slzící (já úlevou) opouštěli s rodiči kino. Je to prý opravdu ze života a já tomu nemůžu rozumět (ulevilo se mi ještě víc, že nedisponuji tímhle druhem porozumění). Po nenápadném vyzvídání ve svém okolí jsem ale s hrůzou zjišťovala, že tenhle názor nesdílí pouze rodiče, kteří už by na to věk měli. Ach, ach, ach.....čeká nás ještě dlouhá cesta...

Pshimi to vystihl dokonale, a to jsem jen slabá dojímatelná žena. Je to kýč jak bič, několikrát to mělo skončit a zase začalo, klaďasové jsou příliš kladní a záporňáci příliš záporní, krávy legračně digi a jednou odhalené svaly jako z kalendáře. Děj je VELICE předvídatelný, jen chvilku jsem naivně zadoufala že umřela....ale kdepak...a závěrečný výstup umouněného Hugha z plamenů...padnutí do náruče...nevím jestli míra cynika už převážila nad romantikem ale bylo to spíš k smíchu (no, nebo pláči). Dvě vtipné situace: 1)paní bosová rázuje k domu kde objeví svého manžela 2) klokani. Válečné scény- proč? A motiv slečinky v drsné zemi, nebylo to už v Návratu do Cold mountain (mimochodem mnohem lepší film)? Všechno už tu bylo a nezachrání to ani hudba a vizuální stránka filmu ani závratná délka...

Scarlett jako mladičká manželka, která po dvou letech zjišťuje, že její manžel je úplně cizí člověk. Bill Murray jako stárnoucí manžel, který si po pětadvaceti letech manželství uvědomil, že jeho žena a děti ho vlastně nepotřebují a on je taky ne. Potkají se tisíce kilometrů od domova, v hotelu kdesi v chaotickém, barevném, ukřičeném Tokiu, kde si připadají ještě ztraceněji a zjišťují, že k sobě mají blíž, než by se zdálo...natočit film s tak banální zápletkou a nezabřednout do stokrát omleté a nezáživné romantické komedie, ale velice trefně vyjádřit ztracenost a osamělost není častá záležitost. Charlotte a Bob příliš nemluví, ale z jejich chování a gest je naprosto zřetelné, co se v nich odehrává. Tušíte, jak to asi skončí, ale skončí to jinak - a co zašeptal Bob Charlottě na konci filmu do ucha, si může představit každý sám...moc příjemný film, ať už je to s coppolovskou protekcí jak chce.

Ne že bych si nefňukla, ale nic jiného než jednorázovou záležitost od tohohle dramatu nečekejte. Kosťa je Kosťa, ale celé je to trochu...nereálné. A konec vás dorazí. To jsem se zase jednou na něco mrkla...

Bruce Willis je Vyvolený...k čemuže? Proč? Jak? Kde je napětí a mrazení v zádech, které známe z Šestého smyslu a Znamení? To make a long story short : Zdlouhavé, nudné, bezobsažné. Jestli se Shyamalan pokoušel o nějaké hlubší poseltsví, zůstalo mi skryto. Bavily mě obě hvězdy, bavila mě i zajímavá kamera, ale temný thriller se scénářem aspirujícím mnohem výš vypadá jinak...

Jedna za páva, jinak je pro mě nepochopitelné jak vůbec... něco takového... může někdo...kdo není úplně mimo...vyprodukovat. Komentář k filmu a myšlenky útočící na mě po celou dobu jeho nešťastného trvání bych shrnula do 4 slov a to - TO SNAD NENÍ MOŽNÝ. Jestli tohle napsala ženská, natočila ženská a je to o ženských, tak se teda k ženským fakt nehlásím.

Jedna maličká za jediný vtípek při závěrečných titulcích, které přerušovaly "vystříhané nepovedené" scény z filmu. Drsný humor existuje a může být i vtipný, ale ne v tomhle filmu. Příběh nestojí za řeč, animace je mizerná, vtipy nejsou vtipné...dohromady - ztráta času. Tohle dvd nechte v trafice.

Mrazivý film bez jediného "klaďase"; naopak, všechny postavy jsou nesympatické, ale tak důvěryhodně, až bych to Damonovi i Lawovi (i Hoffmanovi...apod) věřila. S kým se má řadový divák ztotožnit? ;) Připouštím, že v Dobrém Willovi byl Matt rozhodně příjemnější...což ovšem nic nemění na faktu, že se rolí obou lehkých "vyšinutců" zhostil skvěle.

Příliš mnoho zpomalených záběrů, příliš mnoho příliš okatých "slziček", příliš mnoho příliš naivní Nory Jones a téměř žádná hloubka, která by to všechno ospravedlnila...Některé vizuální sekvence - třeba zrovna ty již zmiňované pohledy přes výlohy- jsou příjemné, i Nořina muzika je příjemná a nekonfliktní, zrovna tak jako Nora, kterou jsem měla častokrát chuť chytnout a pořádně s ní zatřást, aby se už konečně vzpamatovala. Celé mi to přišlo rozvleklé, dlouhé, povrchní, neoslovující - a to asi nebyl záměr, ne?

Tři hodiny jsem hleděla se zatajeným dechem. Pod De Nirovým psím pohledem se podlamují kolena. Začalo to jako nevinné chlapské dovádění a skončilo jednou velkou obžalobou války a oslavou přátelství, o jakém se nám může zdát. Ač je to možná patetické, mě to dostalo.