ElChe26

Dojmy z volného pokračování Rockyho o nemanželském synovi Apollo Creeda mám trochu rozporuplné. Na jedné straně je zde Sylvestr Stallone (což je plus, ale asi to není žádné překvapení), flashbacky z předchozích dílů, fanouškům série důvěrně známá instrumentální hudba, sem tam nějaké to obligátní moudro do tréninku/života. Na straně druhé je tu hlavní postava, které byste měli držet palce, bohatý arogantní černoch s tím svým "gangsta" stylem a vším co k tomu patří ("drsňácké" plácačky jako forma pozdravu, pocit věčné ukřivděnosti a ublíženosti), takže když ve filmu přijde na řadu klasický běh v ulicích Philadelphie, doprovod mu místo bandy poflakujících se výrostků dělá motorizovaný černošský gang. Další věcí je přítelkyně hlavního hrdiny Adonise. Ta sice skládá minimalistické psychedelického elektronické písně, ale divákovy sympatie si získá především tím, že nemá problém se sexem na druhým rande (narozdíl od Adrian, u níž měl člověk pocit, že se její a Rockyho dítě narodilo neposkvrněným početím). Creed sice ničím extra nenadchne a nepřekvapí, ale zase neurazí. Za zmínku stojí vynikající kamera a její cit pro světlo, smysl pro detail i komplexnost. Viz např. scéna nástupu obou boxerů do ringu. Creed je z celé série filmem, v němž se snad nejvíce mluví, mudruje a rádoby filosofuje. Bohužel to nejsou legendární hlášky typu "není snadné odejít z domova, to není jen tak", "mlať toho uprostřed", "Rocky, vem jí do ZOO, to mají mentalové rádi". I to z něj podle mého názoru dělá hned po Rocky V druhý nejslabší článek celé série. Za mě 70%, 3* (z 5*). Můj návrh na definitivní a důstojné ukončení tohoto pokusu navázat na sérii o Rockym: V dalším díle, kdy se z Adonise stane respektovaný boxer, se na scéně objeví neporazitelná mlátička ze sibiřských plání, zocelená tréninkem v ruských tréninkových centrech pod neomylným vedením Vladimíra Putina, a to vlastní syn Ivana Draga, který v závěrečném duelu v ringu po 8 sekundách zabije Adonise Creeda, načež mezi zuby procedí "když zemřel, tak zemřel". Happy end.

Po nějakém tom čase jsem se dostal k filmu, který mi byl z nejrůznějších stran vřele doporučován, a to Mr. Nobody. Přiznám se, že pocity z něj mám více než smíšené. Ne, že by film neměl zajímavý námět, parádní soundtrack, úžasné vizuální zpracování podtržené skvělou kamerou, přesto podle mě balancuje na hraně mezi kvalitnějším a stravitelnějším filmem pro 'náročnějšího' diváka s nějakým tím filosofickým poselstvím a kýčem plným laciných mouder, které se dočtete v Mojí psychologii, Vlastě, Cosmopolitanu či pokud jste méně inteligentní, tak za vysolíte balík různým mentálním koučům. Mr. Nobody rozhodně stojí za shlédnutí, ale při jeho sledování jsem se nemohl zbavit dojmu, že vše už tady bylo a navíc v lepším provedení (vyjma posledně jmenovaného filmu): Butterfly effect, Malickův The Tree Of Life, Vanilka Sky / Obre los Ohos, Donnie Darko či v Curious Case Of Benjamin Button. Zkrátka jsem měl pocit, že tvůrci chtěli postihnout ve filmu více témat: láska, nesmrtelnost, motýlí efekt, osud apod., ale nakonec u každého hladce sklouzl po povrchu. Proč film vidět - modré oči Jareda Leta, Diane Kruger, hudba, vizuální stránka. Na film se nedívejte pokud nemáte rádi kárované vesty, vodu, sourozeneckých sex a filosofování o životě.

Kunderovu knihu jsem nečetl, ale pro mě osobně jeden z nejsilnějších filmů kritizující metody komunistického režimu na jeho samém počátku (únor - I. pol. 50. let), toho samého režimu, který svolil natočit tento film, aby z něj pak udělal trezorovou záležitost. "Děvkař" Josef Somr je fascinující, aneb "Optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí, ať žije Trockij!".

Obsah (5*) vítězí nad formou (3*), celkově tedy 4*. Na české podmínky nadprůměr.

Ačkoli jsem znal v kostce Mercuryho osud již před shlédnutím tohoto dokumentu, ještě se mi nestalo, aby mě tak chytnul za srdce dokument o zpěvákovi...

Skvělý Javier Bardem jako Ramón Sampredro, jež téměř třicet let bojuje za právo na svůj život. Film, který z vás ždíme emoce svými detaily a takovými drobnostmi jako když Ramón hovoří o tom, proč se stále směje... Pro mě na pomezí 4-5*.

Nejprecenovanejsi film poslední doby.

Příjemné nic. Dvě hodiny o tom, kterak člověk bez peubojnosti s usedlý člověk se stereotypním životem sbírá odvahu žít neobyčejný život, aby na jeho konci divák zjistil, že podstata života spočívá v každodenní rutině.

Zdlouhavé, nudné a rozhodně nejslabší Iñárritu, co jsem viděl. U filmu jsem měl pocit, že narozdíl od 21 gramů či Amores Perros je nedotažený. Režisér vystavěl vyprávění příběhu stejně jako u dvou zmíněných filmů a bohužel to již nebyl takový nářez. Sázka na osvědčenou metodu narace nebyla zdaleka tak zdařilá až z toho mám pocit, že se Iñárritu patrně inovačně vyčerpal a vypadá to, že už nezdolá laťku v podobě Amores Perros... Škoda.

Skvělá kamera, soundtrack a filmový zážitek. Hodně v dobrém slova smyslu zvláštní film...