ElChe26

Velmi milé překvapení, dle mého soudu neprávem opomíjené, rozhodně jeden z vrcholných válečných filmů, který se však v něčem vymyká. Od filmu Stezky slávy nečekejte klasický válečný snímek odehrávající se v zemi nikoho, mezi zákopy, ale spíše strhující drama, které se odvíjí od válečného soudu nad vojáky obviněnými ze zbabělosti. Kubrickovo dílo poodhaluje povrchnost konzervativních hodnot a jejich pilířů, zejména národnostního státu, aristokracie, armády a částečně i církve, o něž se opírala každá strana (mimo USA) bojující v 1. světové válce. Ta byla zároveň logickým vyústěním hodnot monarchistické Evropy, které se museli jednou střetnout v krvavé řežbě ve jménu těch "nejušlechtilejších" ctností (zejména nacionalismus). Skvrna na kariéře generála Paula Mireaua v podobě neúspěšného pokusu o dobytí se v bleskovém tempu stane skvrnou na francouzské vlajce, kterou lze smýt pouze krví "zbabělých" vojáků, kteří ji způsobili. Sympaťák Kirk "Spartacus" Douglas u soudu hájí obžalované vojáky, o jejichž osudu nemá rozhodnout soud, ten ho má pouze oficiálně stvrdit. Přestože soudní proces netrvá dlouho, dokáže vzbudit řadu emocí, lví podíl na tom má právě Kirk Douglas. Ačkoliv to zní už poněkud otřepaně, klišovitě, válka žádný smysl nemá, Stezky války však ukazují, že i když válka nemá žádný smysl, vždy se najde bezpočet "pseudosmyslů" pro její ospravedlnění a zabíjení člověka - mužnost, statečnost, čest, státní zájem a v neposlední řadě národ a nacionalismus. Výroky generála Broularda: "Je jen málo věcí, které povzbuzují a stimulují více než vidět někoho umírat" či "jeden ze způsobů jak udržet disciplínu, je zastřelit sem tam nějakého muže," mi velmi připomínali jeden známý Stalinův citát o tom, že smrt jednotlivce je tragédie, smrt milionů je statistika. Neznamená to však, že každá armáda má několik stovek takovýchto malých "Stalinů ekonomů" s lidskými životy? Lidský život se tak stává pouze proměnnou v nerovnici: kolik lidí musím zabít (resp. poslat na smrt), abych jich x "zachránil"? Nemohu si odpustit zmínit podobnost s Camusovým Cizincem a Stezkami slávy, kterou spatřuji v návštěvě kněze před popravou u odsouzených, jimž dává rozhřešení a jeden z nich ho napadne. :-) Závěrečná scéna ve mě vzbuzovala reminiscence na "marseillaistický" moment z Casablancy, i když si uvědomuji zásadní rozpory mezi kontexty do nichž obě scény spadají a tím jaké pocity měly u diváků vyvolat. Bez váhání pro mě zcela jasných 5*.

Film byl inspirován skutečnou událostí, možná kvůli tomu "doplatil" na horší druhou polovinu a celkové hodnocení pro něj nevyznívá lépe. Pro mě by filmu více slušelo hodnocení okolo 83 / 84 %.

Po přečtení několika komentářů jsem nabyl dojmu, že většina diváků, shlédnuvší Benjamina Buttona , se dívala na film s "forrest gumpovským" předporozuměním, tj. znala alespoň v náčrtech základní dějovou linii filmu a během samotného filmu se pak snažila hledat nejrozmanitější spojitosti s Forrestem Gumpem, aniž by nezaujatě nechala film vyprávět svůj příběh. Z tohoto důvodu se domnívám, že většina komentářů ulpívá na vyjmenovávání spojitostí mezi těmito filmy spíše než na zdůraznění vzájemných rozdílů. Souhlasím s tím, že jisté styčné body se v obou filmech dají nalézt (viz. Mr.Jackass), ale striktně odmítám tvrzení, že Benjemin Button (dále jen BB) stejně jako Forrest Gump (dále jen FG) se opírá o historické milníky. Zatímco v BB se s jistotou daly určit max. dva (2. světová válka, 60. léta) a navíc se na nich nestavělo tak jako ve FG, kde se vyprávění příběhu hlavního hrdiny stává prakticky výčtem amerických i světových milníků 60. a 70. let, do kterých vstupuje jako jeden z účastníků (válka ve Vietnamu, protesty proti válce ve Vietnamu) či přímých "dějinotvorných" aktérů (Elvisova inspirace, Watergate, Pingpongová diplomacie). BB není rozhodně špatným filmem, ale trpí výše zmíněným srovnáváním s FG. Na to, abych ho ocenil 5* mi něco scházelo, všechno to tak nenuceně uplynulo, bohužel všechno, film se do mě ničím hluboce nezaryl až na to, že BB kvůli pracovní době své prostitutky neměl v neděli moc žen. :D :( Navíc při pohledu na Tildu Swinton mi v žilách pěnila krev. Omlouvám se, ale díky jejímu hereckému umění ve filmech jako např. Michael Clayton, Pláž, Constantine, kde se její postavy dají poněkud eufemisticky vyjádřeno označit za "morálně kontroverzní", pro mě tato herečka ztělesňuje tu nejodpornější ženskou zakomplexovanost, prohnanost a hlad po kariéře za každou cenu, která je navíc umocněna zrzavými vlasy symbolizujících asexualitu. :( Tímto neříkám, že všechny zrzky jsou asexuální, pár výjimek by se zcela určitě našlo. :) Proto se omlouvám všem "sexy zrzkám" zejména Markétě Hrubešové, promiň Markéto.

Okřídlený leitmotiv snad všech válečných filmů, obyčejní vojáci v zákopech, ti jenž v prvních liniích nebojují za vlast, národ, "vůdce", slávu, metály, ale o svůj vlastní život. Železný kříž představuje zajímavou sondu do řad wehrmachtu, mezi ty "zlé", kteří stejně jako kterýkoli jiní vojáci nenáviděli válku, oficíry, kteří ve válečném mlýnku na maso hledali svoji "aristokratickou" čest. Návrat Steinera a jeho čety k německé armádě byl pro mě nejemotivnějším okamžikem filmu.

Fotbal není otázka života a smrti, je totiž mnohem důležitější. :-)))

"Ani tě sakra neznám. Vykládáš nám svůj podělanej příběh. Donutíš mě brečet. K čemu to? Jdi do prdele Cantwelle. Svět je plnej podělaný bolesti. Neměl bys bejt v armádě." Ne, Bozz to opravdu nechtěl poslouchat, protože podvědomě tušil co bude následovat, nakonec v něm však zvítězil jeho potlačovaný altruismus nad egoismem. Kde však vymezit ostrou hranici mezi nezištnou pomocí druhým a sebeobětováním? Bozz si ji nevymezil. Některým pomohl opustit armádu. Nicméně ti, co ji opustili museli být však někým nahrazeni. Prázdné místo po nich zacelil nakonec i samotný Bozz. Mám rád vzdorující rebely, navíc morální dilemata (mám právo opustit armádu, když vím, že místo mě zemře někdo jiný? proč bych tohle (mučení) měl dělat jinému člověku?), které provází celý snímek jsou velmi silné, pro mě slabších 5 *.

Obrovské zklamání. Film mě místy nudil a snaha o mrazivou atmosféru, kterou se snažil vyvolat líčením nacistickým zvěrstev se bohužel nedostavila. Myslím, že námět jako takový není špatný, ale možná bych ocenil jiný závěr. Nepotrpím si na šťastné konce, ale tomuhle rádoby intelektuálnímu prohnanému spratkovi jsem přál ve filmu jen to nejhorší. Daleko více se dalo "vytřískat" z lidské fascinace zlem a zvěrstvy páchanými během druhé světové války, to bohužel autoři filmu učinili jen velmi povrchně, proto musím udělit slabé 2*.

Když jsem se chystal shlédnout tento "dokumentární" snímek, očekával jsem cosi fundovaného, jdoucího do hloubky, k základům a důvodům, proč lidé vlastně věří v jakousi metafyzickou bytost. O to větší pak bylo moje rozčarování po shlédnutí, film je možná ještě více manipulativnější (soudě podle komentářů typu: Bill Maher je tiskový mluvčí mého "náboženského" smýšlení.), než náboženství, které si vzal na mušku. Tvůrci si trefují do těch nejsnáze napadnutelných náboženských slabin (stvoření světa, narození Ježíše z panny), se kterými se náboženství již vyrovnalo. O inteligenci Mahera vypovídá i otázka: jaké máte důkazy pro svou víru? Je snad ještě víra založená na důkazech vírou? Není principem víry to, že se zakládá na absenci důkazů, když něco zákládám na důkazech je to již vědění. Náboženství však prošlo proměnou, nejen katolická církev se již dávno dokázala vyrovnat s kritikou příběhů o "mluvícím hadu" či Jonášovi a velké rybě. Bill Hamer se snaží okolo sebe šířit pochybnost, stejně jako Sókratés, ale je tu trochu větší rozdíl, zatímco Sókratés si byl vědom své nevědomosti a ostatní vybízel k uvažování, Harmer nad všemi "ční" svým neoblomným věděním, které se snaží paralyzovat náboženskou víru a za ní dosadit víru v rozum, při tom si neváhá vzít na pomoc "vědce", schopného změřit a vypočítat stupeň šílenosti. Maher tak činí ze svého dogmatického ateismu nové "zesvětštěné náboženství", jestli se nemýlím, tak to už tady jednou bylo v rudém hávu se srpem a kladivem. Žasnu s jakou drzostí Hamer předkládá jeho "objektivní" výběr věřících, hází do stejného pytle šaška, kterej o sobě prohlašuje, že je potomek Ježíše a seriózní náboženské představitele, kteří uznávají evoluci a odmítají názor, že v Bibli jsou přesné vědecké údaje. Konfrontaci s fundovanějšími náboženskými představiteli se však Maher vyhýbá jak čert kříži, z rozhovorů s nimi si jen "vyzobne" to co se mu hodí - viz rozhovor s vatikánským astronomem, který říká: "písmo nekáže vědu" použil jen to, co se mu hodilo ke kritice "vědeckého" přístupu onoho Američana stavějícího historický Lunapark, kde má být prezentováno jak spolu žili lidé a dinosauři. Nutno si uvědomit, že Ameriku osidlovali tehdejší náboženští "úchylkáři" a tomu také odpovídá současná náboženská paleta za Atlantikem a ne každý věřící věří v "mluvícího hada" a podobné často citované biblické příběhy. Tvůrci ironizují všechny nábožensky orientované lidi téměř jako nesvéprávné, ale zaměřili se jen na tu nejméně religiózně erudovanou vrstvu z "ulice" (ty vyšší by bezpochyby byly nad jejich síly). Osobně stavím ty, kterým Religulous stačí k vyvrácení náboženství, na stejnou úroveň jako ty, kterým se snímek vysmívá. V jejich inteligenci nevidím žádný rozdíl až na ten, že jedni se smějí druhým, že věří, proto jsou iracionálními blázny, zatímco ti druzí, že nevěří a nebudou spaseni. Poslední výtku, kterou mám k autorům je to, že se ani slovem nezmínili, že ať už judaismus, islám či křesťanství nemělo v historii jen úzce profilovaný náboženský charakter, ale ovlivňovalo život společnosti ve všech směrech - politickém, sociálním a zejména etickém a ony náboženské knihy (Starý zákon, Nový zákon, Korán, Súry) vždy vznikaly za určitých historických okolností, které se v nich odrážely. Dalším rozměrem těchto příběhů byla etika na nich zakládaná. Na tento fakt chtěla upozornit ona muslimka (tuším, že z Amsterdamu), ale nebyla jí věnována přílišná pozornost, průvodce filmem jí odbyl, že "takhle lidi svaté knihy nečtou". Někteří lidé prostě věří, že existuje nějaký důvod, proč jsme na světě a biblické příběhy chápou jako metanaritivní, těm však v Religulous nebyl dán prostor. Náboženství zde bylo prezentováno jako pohádka pro dospělé děti, avšak i takový kritik náboženství jakým byl Karel Marx napsal, že "náboženství bylo okvětními lístky, kterými si lidé zdobily své okovy" a uznával jeho určitou etickou povinnost. Ještě bych zmínil Dostojevského hlavního hrdinu Ivana Karamazova, který říká, že "jestliže neexistuje Bůh, pak je vše dovoleno." Zde bych uvedl, že se nejedná o radostný výkřik, ale smutné konstatování, protože bez boha pro Dostojevského není žádná morálka. Zajímavé komentáře: selviskhed PS. Závěrem bych dodal, že tento komentář jsem napsal jako ateista.

Dlouho jsem se rozmýšlel mezi 4 a 5*, až jsem nakonec dal za 5* kvůli skvělému nejen hereckému, ale i pěveckému výkonu Joaquina Phoenixe.

Dlouho jsem neviděl film s tak pestrou filosofickou paletou. :) Vidět v jednom uceleném příběhu prvky nejrůznějších filosofů a směrů se mi poštěstilo asi poprvé, Dostojevského, Marxe, Nietzscheho, Freuda, Fromma, Marcuseho, Camuse, solipsismus či stoickou vyrovnanost v jednom úhledném balení? Nemožné? Asi ano, nebýt příběhu o muži, otročícím v kanceláři, kterému jeho druhé „já“, poněkud eufemisticky vyjádřeno, maličko přerostlo přes hlavu. Marxovské konstatování v duchu teorie odcizení člověka spojená s Frommovou kritickou definicí člověka vygenerovaného konzumní společností jakožto subjektu definovaného na základě toho, co má, než čím je: Nejste to, co děláte. Nebo množstí peněz, které máte v bance. Prvky Marcusova jednorozměrného člověka: Jsme konzumenti. Jsme vedlejší produkt posedlosti životním stylem. Vražda, zločin, chudoba. Tyhle věci mě nezajímají. Zajímají mě časopisy o slavných lidech, televize s 500 kanály, něčí jméno na spodním prádle... , kterému je společností diktována a vnucována spotřeba v Marcusově jazyce „nepravých potřeb“: Reklama nás nutí, abychom se honili za auty a obleky. Abychom dělali práci, kterou nenávidíme a nakupovali sračky, které nepotřebujeme. Rousseauova melancholická touha po návratu do nezkaženého prvotního stavu: ...proč právě tyhle budovy? Proč společnosti vydávající úvěrové karty? - Když vymažete záznamy o dluzích, všichni se vrátíme k nule. Freudovské dokonalé alterego, deroucí se na povrch: Všechno co jsi kdy chtěl být, to jsem já. Vypadám tak, jak jsi chtěl vypadat, šous*at tak, jak jsi chtěl šous*at Solipsistický krajní subjektivismus: Byl jsem hřejivým středem a kolem sebe soustřeďoval život tohodle světa či Tohle není skutečnost. Ty nejsi skutečný, ta pistole... Tu pistoli ani nedržíš ve své ruce. Camusovsko existenciální probuzení se z pravidelného rytmu osmihodinových dnů a objevení absurdna, otázkou po smyslu veškerého života do vznesení této otázky po smyslu: Kdybys teď zemřel, jaký bys měl pocit ze svého života? - Já nevím. Nic moc. Zbavení se včech transcendentích pout stojící mimo tenhle svět a všech očekávání od budoucnosti, charakterizující Camusova kvantitativního člověka přítomnosti: Našel jsem svobodu. Ztráta naděje znamenala svobodu. Zpochybnění existence Boha a jeho možné přirozené dobroty, pokud by přece jen existoval, charakteristická pro Dostojevského hlavní hrdiny: Musíš počítat s tím, že tě Bůh možná nemá rád. Nikdy tě nechtěl. A je docela pravděpodobné, že tě nenávidí. Stoické akceptování bolesti jakožto součásti života přecházející v hédonistické vyhledání rozkoše: Bolí to víc než jakákoli jiná polpálenina a zanechá to jizvu... - Nezavírej se před bolestí... Bez bolesti nebo obětí bychom neměli nic. Absence událostí generující morální hodnoty typická pro Dostojevského nihilistické hrdiny: Jsme prostřední děti historie. Bez cíle a místa. Nemáme žádnou velkou válku. Žádnou velkou hospodářskou krizi. Naší velkou válkou je válka duchovní. Naší velkou krizí je náš vlastní život. Možná jsem byl ten osudovej večer, kdy jsem zhlédl Klub rváčů, jen nějak moc vnímavej nebo víc pod vlivem „Homerovy zelené medicínky“ nebo vlastně tak trochu od obojího, ale jedno zůstává jisté, že jsem se bavil a přemýšlel. :)