ElChe26

Spíše výtečný čtyřhvězdičkový film, ale zdá se mi, že tímto hodnocením bych Poslednímu Mohykánovi křivdil. Závěrečná scéna ve mě dokáže i po x-tém shlédnutí vzbudit napětí a vzrušení. Navíc i soundtrack patří do výstavní skříně filmové hudby. Nemohu tedy jinak, než za 5 *. :)

Navzdory negativním ohlasům na čtvrtý díl Terminátora jsem byl spokojený. Od Terminátora jsem kupodivu žádná filosofická moudra nečekal a ani se je v něm nepokoušel hledat. Ty dvě hodinky mi utekly jedna radost. Ač byl závěr trochu čitelný byl jsem po celou dobu sledování filmu v neustálém napětí. Skvělá akční zábava podtržená perfektně gradující hudbou.

Emociálně zřejmě nejsilnější díl. Když jsem začal sledovat novou trilogii hvězdných válek, mapující "vzestup zla", měl jsem pocit, že vše bude jasné a předvídatelné. Připadal jsem si jako poutník, který když kráčí kupředu (ke třetímu dílu - Pomsta Sithů), tak se věci pomalu mění, nabývají jiných podob, než měly z dálky. Přesně tak to bylo i s Pomstou Sithou, o níž každý věděl, co zásadního přinese, ale nakonec (tedy alespoň pro mě) byla forma změny Anakyna v Darth Vadera velmi překvapivá. Ať má film jakékoli množství nedostatků, jedno mu rozhodně vytknout nemohu, při jakési lehké předvídatelnosti mě držel do poslední chvíle v neustálém napětí a vzrušení. :)

Dlouhou chvíli jsem přemýšlel, jestli mám film ohodnotit 4 nebo 5*, ale nakonec jsem se rozhodl pro vyšší hodnocení kvůli skvělé zábavě. Na Baader Meinhof Komplexu, oceňuji to, že nesoudí a nechává diváka, aby se sám rozhodl, jestli najde pochopení pro členy RAF či je odsoudí. Osobně jsem chápal některé pohnutky, které přiměly západoněmeckou mládež k terorismu. Nicméně to neznamená, že by mi byli sympatičtí. Zejména jsem oceňoval jejich schopnost činit, nikoli jen mluvit. Z počátku jsem RAF držel palce, ale postupem času, kdy se začal na povrch dostávat jejich amatérismus se mi zprotivily. Mluvili o guerillové válce, ale ta se vede proti regulérní armádě za podpory obyvatelstva a nikoli proti obyvatelstvu. Navíc se jim osudovou stala i nedisciplinovanost a absence jakéhokoliv pevného programu a řádu. Jejich boj za lepší demokracii se zvrhl v boj za osvobození členů RAF. :( Chce se mi skoro brečet, když se zde v komentářích o RAF dočítám, že to byli "rebelové bez příčiny" (jenjan), že se jednalo o nacistickou organizaci (castor), ale i nad takovými názory, jež vyzdvihují "objektivitu" Baader Meinhof Komplexu oproti svému "propagandistickému" příbuznému Soderbergovu počinu - Che part 1,2 (SeanLSD, ZkuKol), kroutím nevěřícně hlavou. Někdo to zde také zřejmě nemá ani příliš ujasněné pojmově a nechápe rozdíl mezi bolševismem a komunismem (Marigold), někdo zase propadá údivu, že právě intelektuálové často propadají nejhorším formám kolektivního násilí (Aidan) - snad si nemyslíš Aidane, že RAF byla teroristickou organizaci německé inteligence :D Mnozí zřejmě nepochopili příčiny, které vedly jednotlivé osoby ke vstupu do RAF a terorismu, byl to specifický jedinečný a neopakovatelný koktejl ovzduší konce 60. let, odpor vůči americkému imperialismu (toto slovo používám neutrálně bez jakéhokoli zabarvení), válka ve Vietnamu, ikona Che Guevary, odpor vůči "preventivním" a "mírovým" válkám, policejní brutalita, spojenectví a podpora západního bloku s diktátorskými režimy, které brutálně potlačovaly lidská práva. Tento koktejl měl ještě mnoho dalších ingrediencí, které však již nehodlám rozepisovat. 60. léta a počátek let 70. se nesl v rytmu levicových myšlenek, podivovat se nad tím z dnešního pohledu a z dnešních podmínek, vysmívat se tomu, či za levicovou orientaci odsuzovat generaci těchto let, považuji za ignoranství a možná až za idiotismus. Nemám rád rádoby moralizující soudy o tom, jak tehdejší generace byla "slepá" a "naivní", když vzhlížela k vietnamským, čínským a kubánským vůdcům. To spíše svědčí o sleposti a naivnosti autorů těchto soudů, která pramení z jejich domýšlivosti a zpupnosti. Studenti provolávali Ho - Ho - Ho Či Min, či citovali Mao Ce-tunga, tak to dělali ze stejného důvodu, z kterého Spojené státy ustanovovaly pravicové diktátorské režimy v zemích třetího světa. Tyto důvody spočívaly na principu: kdo byl na stejné straně barikády jako my byl automaticky "dobrý", ten kdo byl na druhé straně pak "zlý" (nepřítel mého nepřítele je můj přítel).

"Bůh mě miluje, vím to. Chci aby přestal. Nesnesu tu bolest. Chci, aby si vybral někoho jiného. Chci ukřižovat všechny ty jeho mesiáše," těmito slovy popisuje Ježíš svůj vnitřní zápas s Bohem a svým předurčením. Ježíš je zpočátku slabochem, který se vzpouzí svému údělu, ale postupně se mění v odhodlaného, i když stále pochybujícího syna Božího. Mnohé zřejmě šokovali úvodní scény, kdy Ježíš jako tesař zhotovuje kříže pro Římany, kteří na nich ukřižují jeho židovské spoluobčany. Ježíš během ukřižování pomáhá stejně jako Marek z Kyrény ukřižovanému s křížem, aby se posléze stal i ochotným pomocníkem při samotném aktu ukřižování, když odsouzenému drží při zatloukání hřebů nohy. Film také nabízí i zcela jiný pohled na Jidáše. Ten byl ke své zradě vybrán a proti své vůli přinucen. Jeho zrada byla obětí, nikoli osobní pohnutkou. Bezpochyby silně náboženský film, který se mi zaryl hluboko pod kůži. "Je dokonáno."

Tak tohle je opravdový skvost, který vás provede všemožnými zákoutími fotbalu, bohužel i těmi nejtemnějšími.

Krásný snímek, při němž když se jeho hrdinové nejvíc smály, přepadaly mě ty největší návaly úzkosti. Sice film má hodně slabých míst a dá se mu ledaco vytknout, přesto mě okouzlil a pobavil ironizací fašistických a nacistických názorů.

Zklamání. Ani nadprůměrný výkon Edwarda Northona mě neuchránil před nudou, bohužel. :( Film pro mě má jediný světlý moment - fuckovací scénu před zrcadlem, která je opravdu výborná, ale na dvouhodinový film se mi to zdá trochu málo.

Seriál mého mládí, pouhá vzpomínka na něj mě vrátí do časů svědících punčocháčů na gumu, mončičáků nebo céček. Naštěstí opičího krále jsem viděl zhruba v osmi letech, nevím jaký by byl zážitek dnes, obávám se, že o dost horší. Z tohoto důvodu zůstanu u svých šťastných dětských vzpomínek, kdy jsem toužil být létající opice mistrně ovládající bojová umění. :)

Nejprve bych chtěl odradit všechny, co se chystají číst můj komentář před shlédnutím filmu. Pokud jste Řeka Zorbu ještě neviděli, nedělejte to. :) Řek Zorba, film jenž je tak protikladný a nabitý rozpory, že ho můžu přirovnat jen k Pascalově filosofii, která se na jedné straně vysmívá lidské ubohosti, aby mohla na straně druhé, velebit vznešenost člověka. Snímek je podobného rázu a mnohdy si nemůžete být jistí jak mají některé scény působit, to co na první pohled může vypadat jako radost ze života, může zároveň představovat jeho hořkost. Ti, kdo budou tvrdit, že Řek Zorba velebí život a jeho možnosti, bezprostřednost, živelnost, radost, dobrotu budou mít pravdu stejně jako ti, kteří v něm uvidí tragičnost lidského bytí, lidskou krutost, hyenismus, závist. Hlavní hrdina Zorba může pro někoho být primitivem, "obyčejným člověkem z lidu", rázovitým pábitelem, ale jedno je jisté, je to člověk, jenž maximálně vychutnává život a řídí se pouze svým vlastním rozumem. Jeho protikladem je jeho "šéf" Basil, intelektuál, stydlivý, uhlazený, ale nikoli chladný a odtažitý, přesto však člověk, jenž svoji bezprostřednost přikrývá konvencemi a studem. Chtěl bych upozornit na to, že Zorba rozhodně není požitkářským hédonikem, který si z ničeho nic nedělá, právě naopak. Zorba ví, že je vržen do života a proto se ho snaží žít, smrt neřeší, všichni dle jeho slov dopadneme stejně "jako potrava pro červy" a v tom je to stejný. Má rád ženy a ani to neskrývá a proto se jako Řek řídí radou, kterou mu dal jeden starej moudrej Turek, která zní takto: "Bůh má veliký srdce, ale jeden hřích nikdy neodpustí: když chce ženská chlapa do postele a on tam nepřijde". :) Balis se vysmívá paradoxnosti, že Zorba jako Řek věřil Turkovi, ale Zorba kontruje: "když někoho potkám řeknu si, je dobrej nebo je zlej. Je mi jedno jestli je Řek nebo Turek". V tom spatřuji Zorbovu lidskost povyšující se nad nacionalistický patos. Zpočátku na mě závěrečná scéna působila jako happyend, ale jakmile jsem si vzpomněl na Zorbova slova, která bych chtěl připomenout všem, na něž závěr působí optimisticky, a ta zní takto: "Když jseš něčeho plnej, co můžeš dělat? Puknout! Když umřel můj malej Dimitri a všichni brečeli, já jsem vstal a tancoval. Všichni říkali, Zorba zešílel! Ale tanec bylo to jediný co tišilo bolest." Stále si tedy myslíte, že závěrečná scéna je tak optimistická v celkovém kontextu filmu??? Pro mě rozhodně ne, spíš podtrhává tragikomičnost celého filmu, ale i samotného života. Zorba našel způsob jak čelit tragédiím, jenž mu život přichystal do cesty, je to akceptování života takového jaký je spojená se zdravou dávkou bláznivosti, která dělá člověka člověkem. Člověk aby mohl "žít" v tom nejpozitivnějším slova smyslu musí být tak trochu blázen. Zorba to ví a proto Balisovi říká: "Máte všechno, vyjma jedné věci, nejste blázen. A člověk musí být tak trochu blázen, jinak ..." - "Jinak? -"jinak nikdy nepřetrhne řetěz, není volný." Narozdíl od Erasma, který chválí Bláznivost za to, že umožňuje člověku vůbec žít v tak nepochopitelném světě. Zorba ji chválí za to, že z člověka odtrhává řetěz upjatosti, konvencí a falešné morálky a vrhá ho do bezprostřednosti, lidskosti. Skvělý film u něhož se musí přemýšlet, což ho činí nepřístupným pro drtivou většinu diváků. 5* uděluji zejména za herecký výkon Anthonyho Quinna, lidskost a zejména za poselství, jenž si uvědomíte asi až, když se vám Řek Zorba rozleží v hlavě.