Legas

Raději nerozpitvátat tu složitou anabázi, která ve filmu vede ke kýženému cíli. Mimochodem nádherný závěr, až na ty prostřihy do zřejmě závěrečné fáze Virgilova života, abych tedy nic neprozradil - tak ty bych oželel. Hudba hraje prim, zvlášť scéna, kde prostřednictvím hudby k Virgilovi promlouvají jeho nasbírané obrazy, je výtečná. Celkově moc pěkný filmový zážitek. Obzvlášť, když jdete do kina pouze s touto informací: Virgil Oldman (Geoffrey Rush) je světově uznávaný znalec v oblasti výtvarného umění a starožitností. Ani žánr filmu mi nebyl znám.

Štvou mě klišé. Zde jak jeptiška říkající malému chlapci, že on je určitě zrovna ten vyholený, tak i třeba ultraslizký padouch, se kterým je potřeba pět minut v závěrečném duela třískat o podlahu. Příběh je chatrný a nedomyšlený, ale na druhou stranu pro akční film dostatečně obsáhlý. Hudba dělá klasické šmidli šmidli na syntetické husličky, jedno zatroubení a pět úderů do neexistujícího tympánu (aneb jako něco z Nolanova filmu), ale... Prostě to kruci šlape ten film. Tempo, akce, tempo, Damon. A všechno se to odehrává pro divákovo oko v naprosto funkčním světě!! A pár sympatických a neobkoukaných kamerových kejklů jako bonus. Jo, to beru.

Den nezávislosti ctrl+c a ctrl+v. Jako honorář bych scénáristovi dal vlašák s dvěma rohlíkama - v papírové obálce. Pacific Rim má v prvních 30 minutách slušné tempo, spoustu pěkných 3D záběrů (byť se jedná o převod), pár slušných vtípků a obecně je na co se koukat. Všechno se tam do sebe zašroubovává, zaklapává, natahují se písty - něco pro mě. Pak následuje vycpávka ve smyslu "teď jsme vyplácali 50 milionů dolarů, tak musíme šetřit", jedna slušná a přehledná akční sekvence a pak závěr, kde už mi bylo všechno jedno. Velké plus za scénu vzpomínky malé japonky - ta se moc povedla. Blockbustery pro mě skončili Dnem nezávislosti, King Kongem, prvními Transformery a Avaterem. Pak někomu v hollyfuckingwoodu došlo sperma.

Tímto filmem se mi americká blocskbusterová kinematografie posunula do nové dimenze, se kterou jsem ztratil spojení. Jak po sobě nesmrtelní a nezranitelní začnou házet lokomotivy, přestává všechna legrace. Původní jednu hvězdu, kterou jsem Muži z oceli udělil z prosté naštvanosti, obohacuji po opětovném shlédnutí o další dvě. Stále mám raději starého Supermana s nadsázkou a humorem a stále nechápu hranice zranitelnosti hlavních postav nového ocelového spektáklu, ale našel jsem si ve filmu pár pěkných okamžiků. Ale spíš bych se vrátil k výčtu záporů. Nelíbí se mi vymodelování nadlidské rasy obyvatelů planety Krypton. Kryptoňané jsou sice technicky vyspělejší, ale perou se jak fotbaloví fanoušci v hospodě. Vadí mi i stavba příběhu, kdy malý a dospívající Kal-El několikrát prozradí svoje schopnosti, ale když má zachránit krk svému otci, tak to neudělá. Tahle scéna mně vyloženě pije krev. Superman zde reprezentuje chlápka, co léta v sobě tlumil vztek, který v závěru filmu náležitě vypustí. A až opuletně moc. Závěr filmu kazí mírutvorné poselství Kal-Ela a staví celý film na hlavu. Škoda.

Nekonzistejní scénkovitá slátanina. Recept "musí zde být všechno" zahrnuje jak více či méně veselé momenty, přebujelou akci, která si libuje v množství (železné obleky v akci), místo práce s detaily (z těch všech marků má divák kulový), rádoby vážnou notu, která naprosto nefunguje (Tony Stark zhluboka dýchá - asi 5x za celý film) a samozřejmě je tu ta nutná a bolestná návaznost na Avengers (zmínky o mimozemské invazi asi 10x během filmu). Takže se musí navázat na Iron Mana 2 a Avengers současně a ještě adaptovat asi 5 Iron Man komiksů dohromady. Blbci žerou popkorn a je jim u prdele, že si Tony půl filmu opravuje rozbitý Mark24, aby si jen tak najednou pro závěrečnou scénu přivolal zbylých 40 kámošů (předtím to nešlo??). Jediné, co jsem opravdu ocenil, byly opakované hrátky s postupně přilétavajícím oblekem a choreografie soubojů s částečnou výstrojí.

Bravurně odvyprávěné.

Mám rád kvalitní policejní filmy. Training Day stojí především na scénáři (díky Bohu za ty dary) a hereckých výkonech. Antoine Fuqua není žádný klenot americké kinematografie, ale scénář Davida Ayera naštěstí nepokazil. Ámen.

Amerika v mých očích i nadále zůstává divokým západem a její obyvatele mám za bandu šílených cvoků. Psí odpoledne jakožto absurdní komediální drama to jen potvrzuje. Moc se mi líbila úvodní písničková montáž, která diváka uvádí do prostředí, kde se film odehrává, a pak rychlá střihová montáž po prvním výstřelu. Před sledováním filmu je dobré vědět jen základní obsah, tj. že film pojednává o přepadení banky, a zbytek si nechat jako překvapení.

Nevšední roadmovie s velmi rozvláčným tempem, která některými svými scénkami připomíná unaveného Kusturicu. Trochu mě iritovalo to věčné překládání z čínštiny do japonštiny a naopak, film by jinak mohl být o polovinu kratší, budiž. Kameraman Xiaoding Zhao mě svými kompozicemi hor zahřál u srdce.

Tragédie antických rozměrů v režii Kennetha Branagha vyzní v pozitivním slova smyslu teatrálně. Film plný úchvatných obrazů a dynamiky (scény stvoření).