consuela1

Účastníky této soutěže jsou (až na světlé výjimky) lidé s rozhledem od česneku k cibuli, kteří suroviny na své lukulské hody nakupují v LIDlu!!! Následně se pobaví předváděním zvířátek, či humornými maskami. Mně osobně tak nakonec nejvíc rozesměje vkusné zařazení reklamy na prostředek proti plísním na nehtech, včetně detailních záběrů postižených nehtů, uprostřed pořadu o jídle :-)

Jarní píseň má nádech vonící jarem a nadějí, zároveň však vespod skrývá melancholii, stesk a promarněné příležitosti. Hlavní dějová linie je jednoduchá, předvídatelná a je taková snad záměrně…příběh lásky zpěvačky a šlechtice je jen jakousi nitkou, která pojí film dohromady. Nejhezčími momenty jsou pravidelná setkání starších pánů, kteří žijí své osamělé životy svázáné dlouholetým přátelstvím. Jejich povídání o životě, láskách a životních křižovatkách připomíná známý citát z Caesara: U věcí lidských jest čas přílivu, jenž chycen v proudu vede ku štěstí. Když zmeškán, všechna cesta životem již vede mělčinou a svízelí. Tento citát by mohl být i mottem celého filmu…

Filmu nelze upřít jistou atmosféru, reálně se přibližující atmosféře Boccaciových povídek. Postrádám zde však jistou lehkost a hravost Dekameronu. V první povídce sedmadvacetiletá Libuše Šafránková ztvárňuje čisté a nezkažené venkovské děvče, v povídce druhé hraje druhého milovníka, konkurenta Jiřího Bartošky, jeho jmenovec Krampol.... Shlédnutí těchto dvou částí filmu na mne mělo podobný účinek jako Rohypnol. Až povídka třetí výrazně převýšila obě předchozí a vylepšila tak profil celého poněkud těžkopádně a zdlouhavě působícího celku.

Příběh o tom, že bez rozdílu vzdělání, životní úrovně, zájmů a společenské vrstvy můžeme žít osamělé životy, které vyplňujeme důstojně- koncerty vážné hudby a jinými povznášejícími zájmy, nebo plným doznáním tíhy osudu a životních proher a méně důstojnou reakcí na ně. Ale v našich bezesných nocích jsou myšlenky stejně bolestné, ať zvolíme jakoukoli cestu vyrovnání se s osudem. Každému člověku je dána touha uniknout osamění a tak dramatická událost, jakou je přírodní katastrofa, umožní setkání dvou žen, které by si jinak jistojistě minuly a jejichž životy by tak byly, alespoň na čas, chudší o jeden rozměr. Příběh však vypráví i o tom, jak snadno může být zaměněna příčina a následek a proto by rozuzlení příběhu nemělo být vůbec překvapivé: většina by pronajala byt pro zisk a z nouze hledala útočiště u cizích. Zde tomu bylo naopak...

Film plný prázdnin, sluníčka, vody a bezstarostnosti, zatraktivněný prostředím zámku a první láskou. Nezanechá výraznější stopu ve filmovém povědomí, ale přetrvá jako vzpomínka na něco příjemného, nad čím se bezděky nostalgicky usmíváme.

Očekávajíc ryzí charaktery a vroucí srdce v proletářské rodině a povrchní život plný laciného pozlátka a falše v rodině buržoazní, byla jsem mile překvapena neočekávaným vývojem událostí. Film se nijak nevymyká průměru a standardu doby, pokud se týká hereckých výkonů, či řešené problematiky. Ovšem překvapivě "chudoba, která cti netratí", zde čest ztratila během pár dní poté, co si syn přivedl bohatou nevěstu, s jejíž očekávaným věnem se to ukázalo být jinak, než ženichova matka a i on sám počítali a tak se nevinná, zamilovaná dívka dočkala pouze hrubosti, nočních toulek a pochopitelně i z nich vyplývající nevěry manžela. Její sestra provdána na počátku z menší vzájemné vášně za vyzrálého, zajištěného advokáta se dočká slušného zacházení, úcty a lásky, kterou upřímně opětuje. Vedlejší linie s milostným vzplanutím nevlastného syna k "macešce" je možná zbytečnou, pokud nepočítáme její pozoruhodné obsazení, o kterém se zmiňuje v komentáři Marthos. Důvod ke shlédnutí filmu tak spatřuji zejména v odvaze porušit očekávanou dějovou linii a v příjemné a vcelku i poučné atmosféře příběhu dvou sester.

Příběh se zápletkou o mnoho přesahující tradiční detektivní žánr nás zavádí do prostředí, které autorka důvěrně poznala při cestách se svým manželem, archeologem Mallowanem. Rodinné vazby poutané kromě jiného silnými dětskými traumaty nemohou vyvrcholit jinak, než zločinem. A to na člověku, který se stal obětí zcela právem, který si svůj osud předznamenal a svými činy mu vyšel vstříc. Naplnil tak smysl a potvrdil pravdu působivého příběhu o schůzce se smrtí, který ve filmu zazní. O naplnění osudu, jehož cestám můžeme zkoušet uniknout chůzí po nejmenších chodníčcích, odbočkách a vedlejších stezkách, ale on nás stejně čeká na nejbližším rozcestí.

Velmi impozantní film, nabízející spoustu témat k přemýšlení. S téměř dokumentární hodnotou na většinu přemýšlených témat zodpoví. Nad Osvětimí prý, dle tradice, nezpívali ptáci... ti, co film viděli, vědí proč (ale i pro ty a všechny ostatní…má to své logické opodstatnění- kdo neuhodne, nevymyslí, najde v některém z vyhledávačů). Filmu není co vytknout (jedině snad nepříliš šťastně zvolenou představitelku Emmy Goeringové- hraje výborně, avšak Emmě bylo v době procesu 52 let a herečka je evidentně o mnoho mladší. Tolik k faktografii...). Ale tato drobná nepřesnost je bohatě vyvážena vynikajícím scénářem, režií, nápaditostí ve zpracování a úžasnými hereckými výkony. A pokud i Vy máte náladu přemýšlet o zločinu a trestu, o dějinách dvacátého století, palčivě ovlivňujících i dějiny dnešní, zažít večer bez zpěvu ptáků....a bez Vašeho vlastního dechu neuvěřitelností, potom nelze než doporučit vložení dvd do Vašeho přehrávače.

Po shlédnutí tohoto filmu vím už naprosto přesně, co znamená termín „ambivalentní pocity“. Pro letní atmosféru maloměsta a pro něco neidentifikovatelně příjemného však převažují ty pozitivní a proto se na něj vždy ráda podívám. Nemalou roli hraje rovněž i skutečnost, že některé scény jsou natočeny v roce 1974 v Českých Budějovicích a tak se vracím domů a do doby, kdy jsem možná některým okolo v kočárku jedoucím miminkem…

První lekce Quentina Tarantina v krystalické a neředěné podobě, jak naučit diváka necítit se provinile při hlasitém smíchu v situacích, ve kterých by obvykle cítil ošklivost, či soucit.