consuela1

Herecké výkony mně přiměly napjatě sledovat, kdy nad hlavami Rychlých šípů zahlédnu provázky, na kterých je vodí Matěj Kopecký. Jenže je ze svého ansámblu nejspíše vyřadil, protože neobstály ani v konkurenci proti nim přirozeného a živého Škrholy. Nicméně temná atmosféra, zejména v retrospektivách a všudpřítomné napětí všechno bohatě vyváží a navíc mám pro Jestřábovy příběhy nostalgickou slabost.

Srdíčko v tomto filmu mají bolavé všichni. Srdíčko diváka je naopak hlazeno nádherným, tajemným prostředím pražského Nového světa s jeho stínadelskými zákoutími. Atmosféra panující v rodině, i v celém filmu, mi připomínala od začátku do konce slavnou Studnu. Něco temného a pochmurného leží jako tíha na všech osobách i ději a stejně tak i rozřešení celého případu je lidsky bolestné. Na mne dolehla podobná tíha v okamžicích, kdy se ve filmu objevil pejsek L. Munzara

Film nese veškeré znaky doby ve které vznikl, včetně socialisticky realistické dějové linie. Námět však rozhodně nelze označit za hloupý a film za špatný. Objevují se zde osvědčení herci, nad ostatními vyčnívá především vynikající Rudolf Hrušínský, jehož postava je jednoznačně nejzajímavější v celém filmu. V případě konzistentního projevu Gustava Heverleho jsem se nemohla stále zbavit dojmu, že socialistická bezpečnost zaměstnala Vítka z Pyšné princezny. Jemu v kontrastu se objevuje Malhorn z Pytlákovy schovanky s nezbytnými atributy jako jsou oblaka dýmu z doutníku, luxusní vila, na stolku z masivu sklenka s prvotřídním koňakem. A tak se nedostavilo ani detektivní napětí- kdo bude ne faktickým, ale morálním viníkem bylo celkem jasné. A protože ve filmu z roku 1954 rozhodně nelze očekávat zásah v podobě deus ex machina, posledních dvacet minut rozluštění spletitého případu nepřináší žádné překvapení.

Dědeček, zahrádka, holubi, cigarety CLEA, Jihočeská pravda, karty při petrolejce, pivo chladící se ve studni, výlety vlakem, učení se lásce ke zvířatům a přírodě, bezmezná láska, důvěra, bezpečí …a já.

Čapkovy kapsy pokládám za malá díla, která vysoce převyšují jejich zařazení mezi detektivní povídky, či povídky s kriminální zápletkou. V každé z nich je ukrytá malá lidská pravda. V tomto, zatím posledním filmovém zpracování kapes se mi líbí všechny, i když některé jsou mému srdci přece jen bližší. Pokud by však produkci došly peníze a stihly by se natočit pouze povídky Zmizení herce Bendy a Zločin na poště, budu i tak navýsost spokojena. A kdyby peníze došly ještě dříve a zbylo by jen na Tὄpferův úžasný závěrečný výstup ve Zmizení, dám stejně pět hvězdiček a budu litovat, že není možné přidat šestou.

Pěkné poměry vládly v Podkrkonoší- takhle dokonalý sociální program pro zaměstnance neprosadil ani welfare state. Proč například činí Anče a Kuba Trautenberga soustavně zodpovědným za organizaci a úhradu jejich svatby a zřízení obydlí? Za deset let by se naskytl následující obrázek: každoročně se scházející tripartita ve složení Krakonoš- manželská dvojice- zaměstnavatel by prosadila, že lineárně narůstající počet členů Kubovy rodiny znamená vystěhování Trautenberka do potemnělého, skrovného přístěnku, kde se denně může o hladu modlit za přežití. Na dvoře vřískajících deset potomků, míhajících se mezi ostatní havětí. Ančiny korálky granátky, dar od Krakonoše, by jedno z dětí mělo v uších, druhé v nose, třetí by pastelkou kreslilo Trautenberkovu karikaturu na nádherná kachlová kamna, čtvrté by trhalo sojce pírka a zbylých šest Krakonošovi vousy. Anče s Kubou, v kožiších z muštelky, by prohlíželi kalendář a vybírali jméno pro jedenáctého potomka, kterého by posléze obdržel hajný i s kočárem aby denně urazil vycházkou trasu Vrchlabí- Jilemnice a zpět. A tak by se zde hezky žilo v duchu odborářského sociálního programu do doby, než by jednou zapomněli odebrat hajnému střelnou zbraň.

Pocházím z města na Vltavě, chodila jsem celé dětství sedávat na jez na Vltavě, mé letní lásky byli často vodáci sjíždějící Vltavu, studovala jsem ve měste na Vltavě a znám všechna města, hrady, zámky nesoucí přízvisko "nad Vltavou". Mám proto k této pohádce velmi blízko. Navíc je ozdobená krásnou písničkou, tklivější než jakýkoli vykalkulovaný hit z amerického velkofilmu..."široký hluboký ty vltavský tůně, měl jsem já panenku, měl jsem já panenku, teď mi srdce stůně...."

Velmi zdařilé filmové zpracování novely Boženy Němcové. Vždycky jsem ale tušila, že pro můj osobní vztah k mé babičce pro mně jednou bude posledních dvacet minut k nedívání. 1. září 2012 se toto tušení změnilo v jistotu.

Konfrontace světa staré konzervativní Anglie a moderního, racionálního amerického způsobu nazírání na svět zaručuje dobrou zábavu, která plyne jako po použití Tammanyho mazadla s vycházejícím sluncem.

Smutek, samota a úzkost po zbytek života toho, kdo zradil čistou, opravdovou lásku....."mé blažené dny, jak jarní vody uběhly jste mi"