vypravěč

Originální snímek na pomezí hraného filmu a divadelní (a nejen díky významnému zapojení zvukové složky snad i rozhlasové) hry zjevně vstřebává inspiraci filmovou řečí Margueritte Durasové. Od nehybných záběrů se odtrhují dialogy, za jejichž všedností se postupně rýsují obrysy tragédie, předznamenané motivy války, nemoci, smrti a tento šev trasující hranici mezi dvěma územími protíná celý film. Čas v tomto bezčasí měří rytmicky se objevující obrazy mračen, které oproti prázdnícímu se hmotnému světu, jímž jako by prosvítají, vyjadřují věčnost. Jako takové také přislibují útěchu - neschyluje-li se zrovna k bouřce. Po každé noci se ale sisyfovsky vrací stejné ráno, které splétá život z těch samých slov, která již jednou zazněla. Beznaděj.

Značně frenetický portrét Coney Islandu odhaluje pod jeho zábavnou a zábavní maskou neklid a melancholii. A to skoro tak přesvědčivě, jak se o tom zdálo Kocourovi ze slavné knížky Emily Neville Tak je to, kocoure: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/the-cats-dream-about-coney-island-iv

Jak napsal roku 1915 Nikolaj Berďajev: „Rusko ještě stále zůstává zcela transcendentním, jakýmsi cizorodým Orientem, který jednou přitahuje svým tajemstvím, jindy odpuzuje svým barbarstvím.“

Prostý středometrážní dokument o železniční dopravě v Japonsku; ovšem jako milovníka Nipponu a abonenta Jihozápadní dráhy, který ještě občas snívá o tom, jak se žene nocí na nákladním vagónu, mě nemohl nenadchnout.

Mexičtí ochotníci hrají Brontëovou v režii významného surrealisty, ale výsledek překvapivě připomíná spíše telenovelu (byť místy opravdu efektně nasnímanou) než osudové romantické drama.

Drama šlechtické rodiny na zlomu řádů v sobě sice nezapře divadelní předlohu, ale výborná, vnímavá kamera poněkud statickou kompozici podstatně dynamizuje a v bystrých, neotřelých záběrech nechá diváka nahlédnout klasickou tragédii jinak – právě takovýma očima, které se – po přestálých válečných útrapách a hrůzách – nově otevřely. A právě taková bdělá mysl je i v ohnisku všeho zdejšího dění a – jak jinak než geniálně – ji ztvárnila Secuko Hara, rok poté, co podobně náročnou roli vytvořila v Kurosawově Nelitujeme svého mládí a dva roky dříve před svým fantastickým výkonem v Ozuově Pozdním jaru. V ní jediné se minulá zkušenost soustředí právě jen jako zkušenost, kterou je možné zhodnotit a to nosné a živé z ní si uchovat, nikoliv jako pouto – konvence, povýšenosti, marnotratnosti – které všechny ostatní svádí z cesty života na bludné stezky sebezničujících vzpomínek, sebelítostí a světabolu. Nová doba, která se v otřesech světa rodí, přitom stěží může někoho plně uspokojit. Vše nadále zastiňují divadelní masky – navyklé role, přes něž je obtížné se přenést – a vše rytmizuje soustavné ponižování a doprošování se. Vrcholná scéna, v níž dcera a otec na počátku dne tančí, plesovou noc – noc proseb, žalů, kleteb a povzdechů – ovšem završuje ryze optimisticky.

Docela bych i věřil, že film byl – kvůli „nevčasnému“ objevení Gregoryho Pecka – zkrácen. Zoufale mu totiž chybí expozice, která by dala hlubší smysl tomu, co poté bude následovat, tj. která zachytila jednotlivé tváře, zpřítomnila pestrost osudů a cest a dala padlým jména – a bezvýznamnému pahorku tu hodnotu, o níž ke konci filmu Peckova postava mluví. Film takto postrádá rovnováhu, působí improvizovaně, nerytmicky a fráze, které jej uzavírají, tak znějí ještě hlušeji, než znějívají obvykle...

"Točíme bez scénáře - jakmile máme nápad, necháme události, aby se vyvíjely přirozenou cestou, dokud nás nepřivedou k honičce, a ta je pro naše komedie to hlavní." (údajně Mack Sennett)

Skvělá duchařská povídka podle Charlese Dickense na téma duše věcí, výborně obsazená a zahraná. Právě spíše hercům než režisérovi se podařilo s minimem prostředků navodit vhodnou atmosféru, napínavou a současně vtipnou, a uvést do tajemného prostředí, v němž se však přes veškerou nadpřirozenost najde místo i pro to nejsvětštější, pro něž má pochopení i duch staré lenošky.

Se strašlivým Vražedným týdnem se po Schulhoffovi jako vypravěči temných detektivek slehla voda. Osud jménem Kamila nic nevypráví, jen eviduje zkázonosné lži, podvody a přetvářky, a to v takovém nesnesitelném objemu, že na pravdu, vůči níž jediné by to všechno dostalo smysl, pravdaže hrůzný, už nic nezbylo. S ohledem k tomu, jak působivé byly jeho filmy s majorem Kalašem, mě zvlášť překvapilo, že film nemá pražádnou atmosféru. Ani dusno ani napětí, zhola nic, a tak ani závěrečná deziluze nemá takový účinek.