vypravěč

Poslední záběr filmu, v němž plačící Cabiria (či Maria) nesměle odpovídá drobnými pokynutími na pozdravy kolemjdoucích mladíků hrajících, s nelíčenými sympatiemi, k osamělé ženě na kytary, je syntézou celého jejího příběhu a současně i výrazem hrdinčina obrácení. Korunuje jej kratičký okamžik, kdy se podívá do kamery a svým pohledem si v tu chvíli získává cestu do těch nejposlednějších tvrdých srdcí, které její prostotě a přirozenosti dosud odolávaly. – Já jsem ale jejímu kouzlu podlehl na samém začátku její cesty a s každým návratem k tomuto Felliniho vyznání se utvrzuji ve svých sympatiích. Jakkoliv je ukřičená a ve své bezprostřednosti nevyzpytatelná a přirozeně i trochu sebestředná, je také neobyčejná, soucitná, něžná a přes pochopitelnou nedůvěřivost ochotná otevřít se. – Režisér složil tuto skrytou hagiografii z hrdinčiných nevšedních zážitků, které potvrzují její naprostou pravost, ryzost a současně odhalují, že je stále krok od naprosté proměny, za niž se modlí k Panně Marii. Tyto drobné příhody jsou přitom tak pevně přitahovány k tomu nejvšednějšímu, že s ním až splývají, a to, co je na nich zázračného, prosvětluje celou tu tíži, která ji tiskne k zemi. – Nakonec se ale projasní.

"hořký je chinin nocí" (Josef Kainar)

Noční bar kdesi ve Vysokých Tatrách jako jeviště, na kterém snad každý z hostů sehrává svou představu o vlastním životě za ideálních podmínek. Z jejich výstupů se přitom tkají dramata, která přesahují hranice této scény, a nejde jen o to, že tváře pod nasazenými maskami puchnou zítřejšími slzami. Více než nejrůznější nedorozumění zakládají trapnost těchto vysněných chvil improvizované dialogy, které zrádně obnažují to nejintimnější – jazyk. Hosté-herci (a vlastně i herci-hosté) úporně navazují dialogy, aby se horkými chvilkami probojovali do posledních vteřin noci, do samého svítání. Na jeho konci pak musí přijít velkorysé gesto – se zákonitostí, která je vlastní každé tragédii.

Mám litovat, že jsem neviděl Kachlíkovo Kouzelné dobrodružství jako chlapec? Jak by na mě zapůsobilo v těch letech, z nichž si uchovávám skličující obrazy maloměstského odcizení, jejichž krátká echa dočítám ještě dnes z rozpadajících se stránek ulic, když si to nedělními rány šněruji do kostela…? Troufám si říci, že by mě k ničemu neiniciovalo – nejvýše by mě vzrušila ta – neutralizovaná – magickorealistická obrazotvornost, nepříliš vzdálená od Panny a netvora či Devátého srdce. – Dnes jsem, přirozeně, někde jinde – a jistě i díky Alainu-Fournierovi, jehož román Le Grand Meaulnes jsem četl poprvé ve dvaceti a ve svazku z edice Symposion jsem si nejeden silný postřeh zaškrtl. Cítil jsem věci podobně. Nemohu tedy odhlédnout od předlohy a sleduji-li ten snímek, jen eviduji odlišnosti a všímám si především toho, jak svým podáním tlumí to, jak vyváženě tkal tento věčný jinoch své vyprávění. – Předně ve filmu chybí příběhu expozice. Gustav (Augustin) přichází mezi venkovské studentíky jako aristokratický Huckleberry Finn. Naprosto není jasné, jak se profiluje jeho osobnost mezi nimi, jaké vztahy tkají zdejší mikrosvět – na což pak osudově reaguje průběh původního příběhu (při retrospektivním odhalování pravdy). Přímočaré uvedení do slavnosti zcela popírá její snovost. Původní čtení chlapcových zápisků neuzavírá eventualitu, že se mu to vše zdálo, že si to vymyslel, a celý svět se tak rodí úplně jinak. Zde se vše osvětluje v tom nejtvrdším světle, které bohužel poškozuje i scénu: její lyrismus odhaluje jako vypočítavý, falešný. – Co následuje, je pouhé převyprávění v nudných, neurčitých rakouskouherských kulisách. Paříž, kde se skrývá osudová láska, ale nemůže Praha nahradit. Ani když bystrá kamera Kučerova klouže po prospektech z Vrtbovské zahrady jako štětec vyvrženého českoněmeckého blouda po převratu L. P. 1918. Kachlík tlumočí a tlumočí a veškerá závažnost původní prózy, která zasáhla svého času nejen Francii, ale celou Evropu, se stává nepochopitelnou. – Když dojde i na sexuálně vypjatý kontakt mezi Gustavem a opravdu zrůdně zahranou Valentinou, je již jasné, že režisér ani tentokrát nic nepochopil. Zkáze neujde nic z toho, co prodlužuje mládí až do dospělosti, ba to, čím mládí dospělost poráží. Tedy režisér kvapně zašlapává vše cudné, jemné a jeho zpracování připomíná přihlouplé sujety ze čtenářských deníků atletů-dorostenců. Tak snad je i na místě otázka, zda nechtěl ono iniciační dílo, které uvedlo na cestu věčného tázání tolik mladých duší, zabít… - Přiznávám, že ale o nikom vhodném, kdo by ho dokázal v té době věrně adaptovat, nevím. Snad nejvíc k tomu byl – o patnáct let dříve – disponován Jiří Hanibal. V době, kdy ale už jen sloužil seberozvoji pionýrů- budoucích milicionářů, by možná vytvořil spolu s obludným kameramanem Pávkem ještě něco horšího. – Čím vším smysluplným a silným ještě Kouzelné dobrodružství v Kachlíkově režii je, je dílem Kučerovým… - A nakonec: jak mi kdysi Le Grand Meaulnes zněl? Nějak takto: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/le-grand-meaulnes

Sbírka biedermeierovských obrázků, ne zcela výstižných, na ose poněkud mdlého vyprávění o litomyšlských studentech, poplatná měšťáckému sentimentalismu ohlížejícímu se za raným národním obrozením jako za časem, kdy šlo světu porozumět. Řádný svět ale Vávra nepodal ani dekorativně jako akademičtí malíři předešlých dekád ani epicky a pateticky jako Jirásek. Vzniklo jen cosi přibližného, co vypovídá o nejistotě, kterou snad režisér zakoušel vůči vzdálené látce nebo vzhledem k vlastní cestě. Kompromisu se revoluční téma příčí a ani to nejprostší, co takové postoje doprovázelo, jím neotřese. A tak ani diváka nepřesvědčí o tom, že je tu něco, co zbývá milovat.

Druhý „slovenský“ film Alaina Robbe-Grilleta mě zklamal. Čekal jsem nový pohled na bludiště, které tak skvěle vystihl v Muži, který lže, a dostalo se mi pouhé hříčky s nudou. Málokteré téma se tak vzpírá umění jako nuda, která vraždila téměř celou druhou polovinu devatenáctého století, a jen vraždění dvou světových válek ochromilo její smrtící moc ve století novém. Přežraná se dnes opět dostává ke slovu a snad proto jsem neodkázal distancovat všechny ty obrazově silné scény. Zůstalo jen u banální alegorie – anatomického atlasu, které kdosi polil červeným inkoustem.

Značně anorganickým složitým rámcováním zatížený silný příběh, jemuž by posloužila větší pokora tvůrců k osudům, které se rozhodli ztvárnit. Pokora – a také skutečně vidomý člověk za kamerou, který by dění neporcoval jako videoklip nebo televizní reklamu, ale právě svým jedinečným hlediskem vytvářel svět.

Nepohádková, nefantastická, jen banálně vtipná a na fádních motivech založená vyprávěnka, v níž Mifune opravdu nezazářil. Snad jen skalní příznivci pirátských filmů zde najdou něco přitažlivého, jinak zde jen panuje jen šeď otřepaných sujetů…

Citlivě adaptované pohádce ze sbírky Boženy Němcové chybí vhodné obsazení. Přesvědčivý je jen moudrý bělouš, jehož výstižné a laskavé vedení sebestředností pokoušeného prince poskytlo i životní hereckou příležitost Martinu Štěpánkovi, jenž jí neoslyšel, a tak tento jeho dabing zastiňuje snad vše, co kdy ve filmu vytvořil.

"Ne, nevyhlížej marně // básníka dlouhých vlasů, nejsou už, / ani mušketýři ne, ani jejich jasnost / na Rusi plavovlasí vládci, to už / jistě ne. Milenci nejsou už, jak známo dost; / a přece ti přišel k smíchu ten chlapa kus, / protože za mala dočetla ses v knize, / v knize za odměnu, že sliční panoši / se rádi na udičku chytnou posléze." (Francis Jammes)