vypravěč

K tomuto krátkému filmu dlouhý citát z deníku Eugena Delacroixe: „Girardin stále pevně věří v příchod všeobecného blahobytu. Jako jeden z prostředků, jak jej vytvořit, opakovaně uvádí orání strojem na velké rozloze, na všech polích Francie. Myslí, že neobyčejně přispěje k štěstí lidí, když je zbaví práce. Předstírá, že věří, že všichni ti chudáci, kteří si vydobývali chléb ze země jistě těžce, ale s pocitem vlastní síly a vytrvalosti správně využité, budou velmi mravní a se sebou spokojení lidé, až tato země, která byla aspoň jejich vlastní, na níž se rodily jejich děti a do níž pohřbívali své rodiče, až tato země bude jen dílnou na výrobky, až bude zpracovávána obrovitými pažemi nějakého stroje a to nejlepší, co zplodí, bude odvádět do nečistých a bezbožných rukou bursovních spekulantů. Zastaví se parní stroj před kostely a hřbitovy? Pak budou vesnice zbytečné jako to ostatní. Vesničané jsou lidé, kteří obdělávají zemi a musejí žít tam, kde je jejich práce stále třeba. Bude tedy nutné vybudovat přiměřená města pro tyto vyděděné masy bez práce, které nebudou mít v polích již co dělat. Bude nutné jim vystavět obrovské kasárny, kde budou bydlet všichni pohromadě. Co tam bude dělat Vlám vedle Marseillana, Normanďan vedle Alsasana, než sledovat s napětím běh dne, ne aby věděli, byla-li u nich na venkově, na jejich milovaném poli, úroda dobrá, prodají-li se ziskem své obilí, své seno, své víno, ale aby zjistili, stoupají-li nebo klesají jejich akcie na anonymním obecném majetku? Budou mít papír místo země! Až budou hrát kulečník, položí tento papír v sázku proti papíru svých neznámých sousedů, jinak žijících i jiného jazyka, a až přijdou na mizinu, budou mít aspoň tu vyhlídku, která jim zůstávala, když kroupy potloukly vinice nebo obilí, vyhlídku, že překonají své neštěstí prací a vytrvalostí, budou moci aspoň v pohledu na toto pole tolikrát zkropené potem, najít útěchu nebo naději na lepší rok? Ó vy ničemní filantropové! Ó vy filosofové bez srdce a bez fantasie! Myslíte si, že je člověk stroj jako každý jiný, a zbavujete ho jeho nejposvátnějších práv pod záminkou, že jej zbavíte prací, které se vám zdají ponižující, ale které jsou zákonem jeho bytí, a to nejen zákonem, jenž mu přikazuje vytvářet si sám prostředky pro uspokojení svých potřeb, ale tím, jenž jej zároveň povyšuje ve vlastních očích a dává téměř posvátný smysl jeho krátkému bytí...“

Vibrující osa pátrání po pohřešovaném středostavovském obchodníkovi magnetizuje přepestrý a jedovatý jinosvětský kal newyorské osamocenosti: drobnokresba fetišistického unikání životu je sice místy přitažlivá, ale oslnivého jasu sametového podzemí nedosahuje, protože není dostatečně věcná, tj. není zachycena jako součást tohoto světa, ale jen jako příliš umělá hra na něj. V tomto pestrém kino-kaleidoskopu, který nedokáže nabídnout než omezený sled jinakých sexuálních klišé ve fádních celuloidových paspartách, vše spočívá na hercích, a právě oni spolehlivě zaštiťují tu zfilmovanou marnost. Zvláště to, jak Sutherland v neotřesitelně jímavém sklíčení neopatrně loupe cibuli nevidomého smutku prodejného děvčete v naději na rozřešení případu, ale prázdno na konci mu položí ještě závažnější otázku – po povaze vlastního Já – již nezodpoví jinak než pádem; žel dopadnutí zůstane mimo záběr: film končí příliš brzy - o několik týdnů či měsíců dříve. Výjimečná je psychoanalytická dimenze snímku, jejíž explicitnost poskytuje paradoxní kritiku herectví Jane Fondové: terapeutické schůzky zpětně interpretují její herectví – doslovují (potvrzují či vyvracejí) její tělesný výraz, a maximálně tak odcizují rodící se děj. Místy ten stálé rozrušovaný celek působí poněkud směšně svou nepravděpodobností. Je až zábavné, jak vyrůstá z prosté nevěstky novosvětská Julie Kristeva za dohledu vysloužilé freudiánky, zatímco se okolo vraždí muži a ženy, jedni se opásávají zbraněmi, druzí propadají drogovým závislostem a jiní nacházejí svou životní cestu v nezdravé infuzi polymorfní perverze: kde terapeutka mlčí, vše zodpoví pacientka. Tento imaginativní chaos poprockové „ovocné směsi“ dříve nebo později začne lést do zubů a ty začnou bolet. Osa se roztříští, hrozny obrazů se vychýlí na všechny strany a nezbude nic než pár detailů a polodetailů.

Přestože mě tento neotřele animovaný hrůzostrašný příběh z vlakového prostředí opravdu upoutal, nezbavil jsem se po celou tu – jakkoliv nekonečnou – jízdu pocitu, že právě o to ztvárnění jde především a že příběh je jen záminkou k němu, a závěr – ve své symboličnosti, nesourodé s tím předcházejícím příliš hmatatelným zobrazením skutečnosti, mě v tom utvrdil. Gejzír úžasných, detailně propracovaných obrazů obtéká dějovou niť, jak jen to jde, a ke škodě všech významových rozměrů, jimiž film oplývá – tak například strašidelné (a bezmála brakové) vyprávění se v obrazech nakonec rozpouští jako šperk v lučavce královské a nebo alegorie (jak lze snímek jistě rovněž interpretovat) je jimi neúměrně zatížena (po prostotě, která by takové poselství zintenzivnila ani památky). Snad by bývalo bylo lze – na velkorysejší ploše – vystavět skutečné drama cesty timidní věčné dívky (vdechnout loutce život, a ne jen jí ho efektně vzít), a dát tak vnucujícímu se světu, v němž se ocitla, jasnější smysl a sdělnější tvar, anebo odhodit nespolehlivý rozum a logickou výstavbu, a raději významněji exponovat vytrácení, které zakouší, ještě před přepadením. Anebo konečně zvolit soustředěnou symbolickou strukturu a alegorické poselství jím otevřít. Osobně by mi nejvíce vyhovovala ta první možnost. Musím ostatně uznat, že se svými výhradami stejně spíše snažím zaplašit ty krásné velké oči madame Tutli-Putli, neúspěšně a zbytečně skrývající tajemství jejího nitra: němotu.

Verši Luďka Markse: „Po smrti budu havranem / Chtěl jsem se tak už narodit / Žít s hejnem v poli zoraném // Po smrti budu havranem / Ne jako v žití prosraném / V němž nelze nic než marodit.“

Jeden z McLarenových nejminimalističtějších snímků, založený na mj. splývání, rozplývání, míjení, prostupování a odrážení čar, poslouží jako skvělé hřiště pro zrak, který může libovolně přiřazovat jednotlivým „událostem“ různé významy, čili určovat pohyb jednotlivých přímek – anebo se těm nekonečným klamům odevzdat a v síti se rozplynout jako jedna z linek. Terapie.

Spíše než studie tělesných – především mimických – podob ženské rozkoše jen vleklá hříčka s ní.

Mimořádně vtipně napsaná a sebeironicky pointovaná kapitola z etikety, ilustrovaná bravurními hereckými etudami Miloše Kopeckého, karikaturami společenských nezdob restaurací a jídelen, mimoděk dnešního diváka přesvědčuje, že se svět českého pohostinství podnes téměř nezměnil a lze jej pokládat za jednu mála národních jistot…

Na okraj pár poznámek Stéphana Mallarmého: "Ryzí dílo obsahuje výmluvné mizení básníka, jenž přenechává podnět slovům tím, že se dotkne jejich uvolněné proměnlivosti; ony zažehují se vzájemnými odlesky jako účinná stopa po drahokamech, nahrazujíce vnímatelný dech v dřívějším lyrickém dýchání nebo nadšené osobní řízení fráze. Tato vlastnost je blízká samovolnosti orkestru. Básník musí stanouti uprostřed myšlenek a obrazů seskupených únavou; jeden po druhém netoliko osvětlit, ale jeden pomocí druhého. Tak vyplývá smysl z jejich doteku nebo z jejich vzájemného prolínání."

Na pozadí lhostejně snímaného blízkovýchodního prostředí zaznívají podivně aktualizované interpretace starozákonních knih, rámcované zestručnělými historickými výklady a poznámkami páně Hermanovými… Ale výlet to musel být krásný…

Zdařilý příspěvek k dějinám toho nejpůvabnějšího mimozemského druhu tiše hibernujícího na této planetě, smutném to lůžku všech čekajících, které jiný – parazitující – organismus zaplavuje množstvím odpadků a špíny – a soustavně budí ze sna, sám do svého snění ponořený.