Dvojirakri

Přepadl mě spánek takže musím dokoukat jindy, to co jsem stihl vidět bylo za velmi slušné tři hvězdy.

Další z pohledů na dobu předsametovou, tentokrát, podobně jako třeba Ta naše písnička česká 2, v několika časových rovinách. Sledujeme osudy rodiny manažera ve sklárnách, a její psychický sešup z důvodu nepodlézání straně. Nevím už proč, ale tento snímek jsem dřív neměl vůbec v oblibě, nedokázal jsem si z něj vzpomenout na žádné hlášky, narozdíl třeba od legendárních Pelíšků. Teď už vím čím to je - nehraje se na humoristickou strunu ale plnně se odhaluje bolševická mašinérie, donášení, fízlování, vyhrožování. Tohle chce zpátky jen mentální retard který nedokáže fungovat ve slušné společnosti.

Stárnoucí, sociálně neohrabaný dirigent který svého času platil za světovou hvězdu, se po prodělaném infarktu stahuje na odpočinek na venkov, do vesnice kde prožil útlé dětství a odkud s maminkou odešli protože ho místní křupani šikanovali neboť byl jiný a zjišťuje že se za ta léta pranic nezměnilo. Musím říct že jsem si vědom nedostatků které snímek má, ale zdaleka mezi ně nepočítám nedostatek deprese jak se na severský film sluší a patří! Odmysleme si tu krásnou hudbu, nadšení místních pro společnou věc, přírodu, občasný humor a co nám zůstane? Citlivý asociál který rozumí jen hudbě, pár který má intimní problémy jenž jsou navíc zesilovány náboženským fanatismem, alkoholismus a domácí násilí, neuspořádaný partnerský život jedné z hrdinek, nepřekonatelná závist, křupanské názory na odlišnosti - postižený neumí zpívat, holka co randí se ženáčem je děvka, obézní je možné ponižovat, vše rozdílné je špatné a musí pryč... Tohle se děje i dnes i tady u nás a tím mi byl film strašně blízký. Každá naše vesnice by si takového člověka zasloužila, potřebovala by ho, jenže naše agresivní obecní drbny a buranská mašinérie by se o něho postarali... Zmínka o Praze už je pak taková třešnička na tomto severském, chuťově bohatém dortu. Ne uplně dokonalý film o lidských nedokonalostech, který se mi dokonale zapsal hluboko do srdce!

Vězeňský divadelní soubor. Kdo z nás má nějaké ponětí o kulturním vyžití za branami těchto zařízení? Já tedy ani omylem, přesto jsem byl docela nadšen tím nadšením většiny muklů, z nich viditelně byla většina afroameričanů, kteří mají, a to nelze popřít, větší cit pro hudební umění. Ano, snímek má jisté paralely s cimrmanovskou Nejistou sezónou, nemůže je nemít, jen ty trable které provázejí tento soubor jsou zcela jiné a většinu si způsobují sami členové. Kdo ale přerůstá všechen ten plevel o několik pater je suverénní Nick Nolte, který byl tehdy opravdu ve formě! Pěkná čtyřka ****!

Snímek na můj vkus příliš italský a málo balkánský - hodně a vášnivě se debatuje a miluje, ale málo uvažuje, když už dojde na násilí tak je to zase obráceně, prostě režie není úplně dobře zvládnutá. Možná že pod taktovkou takového Danise Tanoviće by vzniklo mnohem lépe vstřebatelné dílo, takto jde opravdu jen o vztahovku okořeněnou troškou války... Zajímavý komentář: Matty

Mě je to hrozně líto, ale snímek mě nezasáhnul tak jak měl, jak jsem chtěl a jak jsem doufal. Asi je to i tím že všechny moje platonické lásky ze školních dob se za ty roky tak proměnily, že jsem šťastný že u toho platonismu zůstalo, ani jednu bych teď nechtěl! Ale někdy se podívám znovu, určitě, protože ten scénář byl moc milý...

Tohle je komorní jak jen může být, celou stopáž neopustíme jeden barák, neřku-li jednu kancelář, přesto snímek baví! Je to samozřejmě vynikajícím scénářem, správnou mírou napětí a vynecháním detailních záběrů, které právě díky povedenému scénáři nejsou potřeba a divák si tedy nemusí připadat že je k napětí manipulován. Jak už tu někdo napsal, byla by z toho výborná rozhlasová hra a po určitých úpravách klidně i divadlo jednoho herce! Přesto, jednu hvězdu si nechám v záloze...

Je to asi přirovnání zcela mimo, ale snímek mi připomíná Švankmajerovy Spiklence slasti, rozdíl je v tom že ti byli se svými úchylkami bytostně introvertní, zatímco Munch-Falsovi Milí lidé jsou dál, umějí a chtějí se se svými touhami svěřovat a dělit. Jak známo, dánská společnost je v sexualitě nejpokrokovější zemí Evropy, oproti prudérní (i vzhledem k datu natočení zmíněného snímku) České republice, tehdy vlastě Čechoslovákům, kteří dlouhá léta žili v tom že jediné správné je se hned po vojně oženit/vdát a to co lidi opravdu vzrušovalo v nich, pokud někdo nenašel vhodný protějšek třeba prostřednictvím inzerátu či ze známosti v nějakém pražském podniku kde se podobné "existence" shlukovaly, nuceně bublalo celé dlouhé roky. Na druhou stranu snímek může na někoho působit tak že Dánsko je zemí sexuálních úchylů a nenasytů a ti prudérnější z nás by s ním mohli mít problémy...

Nejdospělejší film o mládeži jaký jsem doposud viděl, přesto (či proto) s ohromnou dávkou pochopení! Jsou zde jednoduše vysvětleny, nebo si můžete snadno domyslet, veškeré nuance chování jednotlivých postav - po obdivu toužící rváč Konni s násilnickým otcem, slaboch Siggi s bláznivou mámou v hedvábném županu, outsider Balli s fetujícími rodiči a násilnickým otčímem a konečně citlivý Addi, inteligentní kluk žijicí sice v neúplné rodině ale s matkou která se stará! Jediné co je mírně diskutabilní je ono "předání" Addimu.. Je to ale on sám, jeho podvědomí, čím je řízen, on totiž v tu chvíli dospěl a nic už nevidí těma očima jako předtím. Říká se že pokud chlap nedospěje v Kristových létech, tedy ve 33, tak už nikdy. A já ve změnu věřím, neboť jsem sám jistou metamorfózou prošel. I když je Island jen o málo větší a lidnatější než průměrný český kraj nebo větší město, oplývá velkou rozmanitostí jak přírodní tak sociální a díky tomu je vnímání odlišností o to hlubší, tím si vysvětluju senzitivitu se kterou se tamní režiséři pouštějí do dramat o odlišných jedincích, solitérech, samotářích. Mám tušení, že jsme se od režiséra tohoto snímku ještě nedočkali toho nejlepšího, a pokud na sobě bude Birgir Dagur Bjarkason dál pracovat, má potenciál stát se dalším Madsem Mikkelsenem evropské kinematografie!

Nevýrazná režie a poněkud nejistý Nick Nolte srážejí jinak ambiciózní snímek níže, než bych si ho přál ve svém hodnocení mít, přesto nemůžu jinak. Don Cheadle, černoch s očima Henryho Fondy, podává vynikající výkon, ale není to nic platné když se příběhy okolních postav a děj samotné etnocidy nedostává divákovi pod kůži takovým způsobem, aby po shlédnutí zůstal několik minut tupě sedět a přemýšlet o životech jak těch Afričanů, tak i svém, a aby mu to bránilo večer usnout. Když budu srovnávat, tak i český snímek Devět kruhů pekla o řádění Rudých Khmerů v Kambodži mne zasáhl mnohem víc. Což je škoda hlavně pro samotnou Rwandu.