(mOnkey)

David Hasselhoff coby potírač zločinu a šarmantní svůdník s košilí rozhalenou až ke kolenům. Není nad to se pořádně zasmát cizímu neštěstí...

K Fontáně jsem po vybroušeném Requiem for a Dream vzhlížel s nemalými nadějemi. Jak je ovšem vidět na hodnocení, nedostal jsem to, co jsem očekával. Ano, zpracování se nedá upřít profesionální přístup, Aronofskyho unikátní rukopis se jednoduše nedá zamést pod koberec. Hugh Jackman odvádí svůj standard (nikdy jsem ho neměl rád, přiznávám), Rachel Weisz bohužel nemá v hlavní příběhové linii tolik prostoru, kolik by si zasloužila, a další dvě separátní roviny příběh zbytečně drolí do nesoudržného celku, z nějž nejlépe vychází část odehrávající se v současnosti. Minulost je příliš strnulá, budoucnost naopak moc zmatená. Škoda promarněného potenciálu, který Fontána bezpochyby měla, leč pro překombinovanost a dějovou nevyváženost nevyužila. Možná se ale po další projekci vyšvihne o něco výš (jestli na ni tedy budu mít někdy odvahu). 50%

Nabubřelý snímek, který si zdatně zvyšuje své renomé mně VELICE blízkou hudbou. Příběh i jeho zpracování je naivní, snad až dětinsky naivní. Naučit děcka základům Rocku a vyrazit s nimi na soutěž? Inu, proti gustu... Věřím, že kdyby po pódiu běhali rozvášnění rapeři, získá si daleko více fanoušků, snad i lepší hodnocení, jelikož klasický Rock a Rock 'N' Roll není ani zdaleka tak populární, bohužel. Za odvahu přijít s něčím originálním a připomenutím starých dobrých časů dávám 70%. // Ále, vem to čert, Rock je Rock a takových poct se mu nedostává každý den, hvězda navíc. 75%

Velkofilm se vším všudy. Ridley Scott dokázal, že se velkých výzev nebojí. Do hlavních rolí obsazení Russell Crowe a Joaquin Phoenix se mu odvděčují nadstandardně věrohodnými a uvěřitelnými výkony. Výprava je strhující, film prakticky postrádá hluchá místa, takže budete většinu času zírat na obrazovku s otevřenou pusou a ani nedýchat. Akční scény mají náboj a jsou velmi, velmi působivé. Příběh se veze ve svižném tempu s rychlým spádem, k tomu hraje neméně strhující hudební doprovod, jenž umí být jak něžný, tak ve správných chvílích i patřičně surový. Jednoduše z toho vychází sakra dobrá podívaná. 85%

Hank Moody je vážně sympaťák. Jeho každodenní starosti jsou natolik specifické, ale přesto tak všední a lidské, že se v něm leckdo může zhlédnout. Osobně mu v jeho "milostných" i životních pletkách fandím a jsem jen a jen zvědav, kam a jak se bude jeho život nadále ubírat.

Nejgeniálnější vesmírná výprava všech dob. Snímek stejně důležitý jako samotná cesta do vesmíru.

Nezvykle nelynchovský Lynch, čerpající ze skutečné události. Když se hlavní hrdina - Alvin - dozví, že jeho bratr, se kterým se nevídá, prodělal infarkt, rozhodne se jej navštívit. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby bratr nebydlel v sousedním státu a Alvinovým dopravním prostředkem nebyl zahradní traktůrek s návěsem. Avšak vzhledem k tomu, že pokrevní pouto překonává jakékoli vzdálenosti, Alvin se vydává na strastiplnou pouť přes celý stát jen za pomoci vozítka disponujícího zhruba rychlostí chůze zdravého člověka. Potkává řadu lidí, slušných (rodina, která mu poskytne přístřeší, když se jeho traktůrek porouchá) i nevychovaných (bratrů, kteří se domnívají, že starý člověk = hloupý člověk), aby se po několika týdnech cesty se svým bratrem setkal. Pokud by člověk nevěděl, kdo je autorem, těžko by hádal zrovna Lynche, který po Sloním muži mile dokazuje, že dokáže natočit velmi citlivý a lidský snímek. Hudby je sice pomálu, ale ústřední motiv znějící při jízdě krajinou skvěle dokresluje pocit stáří a osamění. Richard Farnsworth i Sissy Spacek předvádějí rozhodně jeden ze svých životních výkonů, věčná škoda, že pro pana Farnswortha to byl zároveň výkon poslední. 85%

Co k tomu dodat? Přátelé jsou veličina. Celých 10 sérií si udržují vysoké tempo a nadstandardní kvalitu. Přestože natáčení už dávno utichlo, mánie kolem nich ani zdaleka ne. Sdílím názor, že v nejlepším se má přestat, ale i kdyby se autoři rozhodli seriál neukončit, o kvality následných sérií bych se ani v nejmenším nebál. // Původní komentář tu ponechám jako připomínku toho, že dřív jsem měl Přátele vážně moc rád. Jenže teď po deseti letech od jejich skončení jsem se na všechny díly podíval poctivě znovu a mnohdy bylo sledování spíš utrpení než zábava (kvalitativně to jde z kopce zhruba od osmé série, ale desátá už je vyloženě nesnesitelná). Upjatost, zakřiknutost (vážně se musí postavy bavit o vztazích a věcech s tím souvisejících jako zastydlí puberťáci?) a hlavně neuvěřitelná politická korektnost, to je jen drobný výčet těch nejhorších vlastností seriálu. A to jsem se ještě nedostal k postavám, které umí být závistivé, zlomyslné, pokrytecké a sobecké - vážně kamarádi do nepohody. Phoebe byla z šestičlenné party vždycky má nejméně oblíbená a na tom se nic nezměnilo, z Joeyho se zase v průběhu času stává čím dál větší pitomec a v posledních sezónách je jeho imbecilita pro potřeby „vtipu“ nevěrohodná a hlavně absolutně nevtipná. Vlastně jediný, kdo je sympaťák po celou dobu a klidně bych s ním zašel na pivo, je Chandler. Zábava je to sice po většinu času stále nadprůměrná, ale v konkurenci dnešních ostrých, nekorektních a kritikou protkaných seriálů už nekonfliktní Přátelé vážně neobstojí.

Chudák Wilík, tolik klacků, co mu život hodil pod nohy, tolik sofistikovaných principů a pastí, co dokázal vymyslet, takových nápadů co realizoval. A co je nejhorší, přesto toho zatraceného ptáka nikdy nechytil! : )

Na tomhle animáku jsem jako malý vyrůstal a dodnes jsem mu zůstal věrný. Jsou jen dvě možná vysvětlení: 1) buď je opravdu tak zdařilý, že ani po letech neztratil nic ze svých kvalit, anebo 2) jsem stále pouze přerostlé dítě. Já myslím, že od každého trochu.