(mOnkey)

VAROVÁNÍ: Následující program obsahuje scény zachycující blbost čtyř kamarádů, kteří se snaží navzájem zesměšnit. Joe, Murr, Sal a Q jsou sice kamarádi, ale to jim nebrání v tom, aby ze sebe (a z ostatních) udělali pitomce před celým národem. Pro zábavu samozřejmě. Různé úkoly, různé situace, škodolibost a občas neuvěřitelná fantazie hlavních aktérů, to jsou Impractical Jokers. Nebudu se zbytečně rozkecávat, protože tohle se nedá popsat, to se prostě musí vidět. Je škoda, že se některé nápady sem tam opakují, na druhou stranu dané situace dají vždycky vzniknout něčemu novému a hlavně pekelně zábavnému. Taky se mi zdá, jako by některé výstupy byly nahrané, protože snad ani není možné, aby kluci čas od času náhodné kolemjdoucí takovým způsobem urazili a ti jim na oplátku nechtěli rozbít držku. A možná i chtějí - a od slov přejdou rovnou k činům -, ale hádám, že tenhle případný materiál zůstane k naší smůle na podlaze střižny. Ale v tomhle případě jsem ochotný ledacos odpustit, protože takové trhání bránice si člověk užije jenom párkrát do roka. Na jednotlivé epizody (kromě jedné, ale tu si jistě dohledáte sami) se můžete podívat online například tady. „Být vámi, tak tyhle ubrousky nekupuju, protože tím podporujete Nacisty.“ 85%

Přiznejme si, že Indy už je filmově mírně za zenitem a čím dřív na to přistoupíte, tím víc si jeho zatím poslední dobrodružství užijete. Harrison je stále ve formě a fit, Shiu "Divocha" LaBeoufa poslední dobou pozoruju a tady se mu vcelku daří, o zparchantělé Cate Blanchett ani nemluvě. Filmařsky je Indy po většinu času opět na úrovni, no scénáristicky se trochu zadýchává. Trikové efekty se k mé nelibosti zbytečně často uchylují k prosté efektnosti, nikoli praktičnosti, takže občas jen nevěřícně zíráte a říkáte si "co to sakra..." (Shia tarzan a bungee kára?!) Království křišťálové lebky se tak vcelku často vizuálně snad až zbytečně podobá Turteltaubovým Lovcům pokladů. A to je pro Indyho, tím spíš Spielberga, docela škoda. 70%

Ne, z Me & Earl & the Dying Girl se (tedy aspoň si to myslím) nestane druhá Americká noc nebo 8½, ale to vůbec nevadí, protože láska k filmovému médiu je z něj cítit minimálně stejně silně jako ve zmíněných klasikách. Ne, vážně není moc pravděpodobné, že by ti dva mladí středoškoláci, kteří tvoří dvě třetiny hlavního hereckého trojlístku, znali a zbožňovali tolik legendárních, občas i poněkud zapadlých evropských a amerických snímků a navíc jim tak kreativním způsobem vzdávali hold (na to jsou až moc normální, ačkoli podle zvyklostí coming of age snímků, jejichž DNA základní příběhová kostra Me & Earl & the Dying Girl rozhodně nezapře, do kolektivu svých vrstevníků nezapadají a až na několik excentriků, podivínů a samozřejmě pohodového a chápavého učitele jsou pro většinu okolí víceméně neviditelní), ale z každého záběru je cítit, že samotní tvůrci trpí cinefilstvím v posledním stádiu a klidně by ho mohli přenášet jako nevyléčitelnou chorobu. Tak nějak se nedokážu dopátrat, komu je tenhle film vlastně určen; starší diváci snímek po přečtení synopse a priori zavrhnou jako zábavu čistě pro lidi, kteří stejně jako protagonisté právě stojí na prahu dospělosti, náctiletí zase asi moc nebudou chápat tu spoustu filmových narážek, citací a poct a bude jim unikat, proč hlavní hrdina občas pronáší věty s divným německým přízvukem a co – pokud vůbec něco – na tom má být vtipného (a to ani ti, pro něž je angličtina hlavním jazykem, u nás to pak vyšumí úplně). Ale až uslyšíte, jakým způsobem Thomas Mann vystihl dikci Wernera Herzoga (který bude pravděpodobně velkým oblíbencem režiséra či scenáristy / autora knižní předlohy, kterou jsem nečetl a ani ji neznám), okamžitě vás napadne, že by mohl z fleku namluvit režisérský komentář k některému z Herzogových snímků, kdyby mistr nedej bože ležel na smrtelné posteli a osvětlení jeho uměleckých záměrů běžným smrtelníkům by bylo jeho posledním přáním.

Na polní příjezdové cestě ohrožuje občany hejno vos, na návsi se chlapi marně snaží vztyčit stožár s vlajkou, hostinský své hosty usazuje na přepravky, protože nový nátěr na židlích ještě nestačil zaschnout, a do toho místní pošťák François dělá všechno, jen ne to co má - tedy rozvážet psaní. Ale ono se mu není moc co divit; zatímco jeho rozhrkaný bicykl má své už odžito, kolegové v Americe zatím procházejí náročným vojenských výcvikem u paragánů, který má zrychlit a zefektivnit jejich pracovní výkony. François se tedy po prohýřené noci vrhá do práce se stejným zápalem jako jeho západní kolegové a snaží se jim vyrovnat. A je to ohromná legrace. Zatímco u jiných komedií by teprve tahle situace posloužila jako roznětka pro kanonádu ztřeštěných situací, Tati na to jde jinak. Humor dávkuje rovnoměrně po celou dobu skromné stopáže, takže například to, že v druhé polovině začne hlavní hrdina nahánět kolo, které mu shodou nešťastných náhod ujíždí přes celou ves, vás už prostě nemůže překvapit.

Mohlo by se zdát, že filmaři s mluvicími zvířátky z cirkusu cílí především na mladší diváky, čemuž nasvědčuje i postava údržbářovy malé dcerky, ale to bych jim myslím, aspoň zčásti, křivdil. Ke cti lze totiž tvůrcům přičíst několik zásadních rozhodnutí. Zaprvé svého diváka nepodceňují, a tak třebaže zmiňovaná antropomorfizovaná zvířátka naplňují určité archetypální vzorce (přidrzlý voříšek, moudrá starší slonice, dobrácký gorilí obr), neplácají se pouze v bezbřehé roztomilosti, ale nabízejí i prostor na zamyšlení. Zadruhé svou vizi předávají jedinou možnou a v 21. století akceptovatelnou formou, takže jsou v klecích zdejšího cirkusu zavřená pouze zvířata vytvořená z jedniček a nul. Problém nastává až v rozporuplném závěru - ten sice představuje menší zlo v této bezvýchodné situaci, ale neměli bychom zapomínat, kvůli komu k těmto situacím vůbec dochází. Pokusme se jim předcházet, abychom nadále nemuseli sahat k polovičatým řešením a nemuseli se za svá rozhodnutí stydět, až se jednou budeme ohlížet zpátky. Hodnotit se tentokrát neodvažuju.

Ono to svým způsobem JE zajímavé, ale zároveň tak účelově odtažitě natočené, že jednoduše nevěřím, že by si k tomu někdo našel dobrovolně cestu. V podstatě za tím vidím metaforu na amoralitu lidského chování vůči sobě samým, ostatním jedincům i přírodě (víc neprozradím), jež je zakořeněna hluboko v nás. A mám takový neblahý dojem, že čím víc vás Begotten znechucuje a pobuřuje, tím míň si tyto problémy, problémy etiky, uvědomujete nebo připouštíte. Čímž netvrdím, že ti, kterým se to líbilo, jsou na tom o moc líp. A už vůbec ne, že takových filmů by se mělo točit víc. Čímž si sám na sebe pletu bič a ano, jsem si toho vědom.

Kdyby se uspořádala soutěž o nejukecanější film historie, tento Hawksův užvaněný screwball by se určitě umístil na předních pozicích. Cary Grant po celou dobu řeční, Rosalind Russell řeční a ostatní postavy jim v tom zdatně sekundují. Až se v tom člověk občas ztrácí, což je škoda, protože hektické prostředí novinařiny skrývá netušené krásy. Prozatím 70%

Netuším, jestli je těžké být bohem, ale pro mě rozhodně bylo těžké si při sledování nevzpomenout na Sokurovu Ruskou archu. I tady má totiž divák prostřednictvím „hlavní postavy“, která děj nezúčastněně pozoruje, možnost nahlédnout do světa, do nějž byl sice pozván, ale zároveň do něj nepatří a nerozumí mu, a tak mu nezbývá než nechat okolí, aby mu o něm něco prozradilo. Snímek podává iluzi svého světa skutečně přesvědčivě, protože na rozdíl od jiných děl odehrávajících se ve stejném historickém období (Trudno byť bogom nás sice zavádí na jinou planetu s odlišným historickým vývojem, ale paralela s jednou naší konkrétní epochou je očividná) kamera neuhýbá před ničím, co by mohlo útlocitného diváka rozhodit a nepůsobí tedy ani v nejmenším načančaně a strojeně. Záběry na bahno, špínu, povislou obézní zadnici, oslí šlong a mnohé další „chuťovky“ jako by říkaly: „Teď jsi s námi v našem světě, v našem prostředí, takhle my si tady žijeme a zavírat před něčím oči jenom proto, že by ti pohled na danou věc nemusel být příjemný, by od tebe bylo vysoce pokrytecké. Jen se dívej na ten hnus, buď svědkem úpadku naší morálky.“ Když o tom tak přemýšlím, tak mě vlastně i trochu mrzí, že se tady vyskytují prostřihy, jež nás přenášejí na jiné místo nebo k jiné postavě, a není to úplně celé natočeno právě stylem Ruské archy, kdy bychom nepřerušovaně procházeli jednotlivými částmi osady a jejího okolí (klidně by se mohlo stříhat, ale v postprodukci by byla vytvořena iluze kontinuity cesty) a z pohledu konkrétní osoby přihlíželi všemu, co se v tomto zvláštním světě děje.

Nevěřte plakátům ke korejským filmům! Stejně jako u Kimssi Pyoryugi jsem ze začátku čekal nějakou rozjuchanou, hodně střelenou zábavu. Nakonec tomu bylo úplně jinak. A zábava to v tomto případě dle mého taky nebyla. 50%

Vězeňské drama tentokrát z druhé strany barikády, než jsme zvyklí. Mladý Jae-kyoung nastupuje jako dozorce do věznice, kde několik trestanců čeká na popravu. Dramatická složka není tak silná jako u jiných snímků podobného ražení a ani hlavní postava neprojde nikterak zásadním vývojem. Hnacím motorem se tak stává samotný příběh odsouzených, nikoliv okolní prázdná vata bezduchých postav bachařů. 65%