mikroslar

Kdyby to člověk neviděl v různých variantách už tisíc krát a to jak po formální, tak i po obsahové stránce, dal bych tomu hodně, možná až 3 hvězdičky, Ale tento film by byl "novým" tak před 30ti lety. Vše, co se v něm děje je natolik očekávané, že jsem si půlku filmu myslel, že je to záměr.  Ale dokoukal jsem to dokonce a nic nenaznačuje, že by to záměr opravdu byl. Dokonce i ty zbytečné bojové scény a krvavý únik ze sídla KGB, je nejspíše myšlen vážně. Jako zábavná pohádka by to nebylo špatné, jenže nadsázku a humor Besson nechal někde v minulosti.

Ta americká pseudopsychologizace je sice  přehnaná a akcent na supergenialitu vzešlou z ničeho také, ale po filmovém scénáři jsem nikdy nepožadoval realističnost ani uvěřitelnost, stačí mi, když struktura drží pohromadě, okolnosti do sebe zapadají a postavy se chovají dle svých motivací (tam bych ještě pár problematických míst viděl- důvod a moment Willova obratu, je trochu mimo mísu, ale zas až tak moc to nevadí). Každopádně jde o výborný film- což jsou u mne tři hvězdičky. Oceňuji herectví Williamse, Damona i Afflecka (myslím, že to je jedna z jeho nejlépe uchopených rolí) a "nenásillnost" celkové stylizace, včetně kamery a hudby.

Nemám moc v lásce životopisné filmy, protože mám za to, že tvůrce zbytečně svazují dobovými reáliemi a reálnými událostmi, což obvykle bývá na úkor dramatičnosti. Nicméně film Zátopek mne příjemně překvapil. Dobře postavený scénář, včetně rámující dějové linie s Ronem Clarkem, dobře napsané dialogy (zejména ty rodinné, týkající se manželů Zátopkových), chytře vymyšlené situace s parciálním napětím v průběhu děje, slušná nenásilná kamera, dobrá výprava a kostýmy, nevtíravá ale funkční hudba. Film nepůsobí vůbec lacině, neunavuje zbytečným důrazem na dobovou atmosféru a nepotřebuje žádné dodatečné efekty, což je jeho obrovské plus. Část filmu mne trochu mátlo ztvárnění titulní postavy - herecky výborně odvedené,, jen jsem netušil proč  je místy stylizována do polohy prostoduchého idiota (trochu jako český Forrest Gump), ale asi to jinak nešlo a nakonec musím uznat, že  tato mírná stylizace je funkční a nepůsobí zas až tak nesourodě (přesto, že Neužilovo herectví je výrazně odlišné od civilního projevu Marthy Issové, či Jamese Frecheville). Dokonce se musím přiznat, že jsem jeho postavě fandil, přesto, že mne svou iracionalitou provokovala. Za mne výjimečně vysoké hodnocení- čtyři hvězdičky.

Scénář, prostředky, styl a estetika filmu jsou samozřejmě poplatné době vzniku, ale neustále to drží napětí, má to dobře napsané situace, vyvážené jednotlivé dějové linie, dobře napsané dialogy a na padesátá léta příjemně civilní herectví (zvláště ve srovnání s patetickými hollywoodskými filmy té doby).

Téma není špatné, i když od Godardova Alphaville už tisíc krát omílané (a z filozofického i psychologického hlediska dost nepravděpodobně uchopené, neboť většina režimů využívá k ovládání společnosti právě emoce a riziko pro ně představuje spíše  racionalita než cit), ale budiž. Trochu napětí i nějaký děj to s sebou nese, jen pořád nedokážu pochopit, proč ve všech filmech podobného ražení, musí být tolik (naprosto zbytečných) rádoby bojových scén a když už tam jsou, proč jejich účastníci byť ozbrojení střelnými zbraněmi a odění do moderních oděvů, musí při boji cvičit tu směšnou gymnastickou sestavu, hopsat, skákat a hekat jako pomatené opice (totéž se týká třeba i Matrixu).

Jedna z mnoha italských komedií 60tých a 70tých let, která si na nic nehraje a snaží se vytěžit vše co může z námětu, ze situací, dobrých dialogů a především z lehkého, nenásilného, přesto výrazného herectví Alberta Sordi, Riccarda Garrone a především Claudie Cardinale, která hraje i když nehybně sedí. V našich končinách nelze opomenout kouzelný dabing Miloše Kopeckého, Jany Hlaváčové a Václava Vosky.

Promne jeden z nejkomunikativnějších Jirešových filmů. Funguje jako vyprávění příběhu a to i s napětím a přitom si zachovává Jirešovskou poezii, přidanou k Páralovskému textu. Navíc jde o film o naději a  o odhodlání bít se za sny, což v roce1978 působí téměř revolučně, byť nakonec přichází k práci jako vždy převozník Cháron (v kostýmu převozníka Gausse).

Trochu jsem se bál, že vzhledem k režisérovi se zas půl filmu budu muset dívat na to jak někdo skáče, kope, boxuje a heká, ale říkal jsem si, že když tam hraje Banderas a Karl Urban, nebude to snad jen slaboduché mlácení. Úplně se tomu film nevyhnul, ale nějaký i když za vlasy přitažený příběh to má, na krimi-thriller mi v tom schází napětí- to tam vlastně není nikde protože předvídatelný děj se předvídatelně odvíjí k předvídatelnému konci, který, jako všechno od začátku, také ničím nepřekvapí. Žádnou hloubku jsem nečekal a teda ani neobdržel, pokus "intelektualizovat" skrze tři citáty  z Marka Aurélia je v tomto případě trochu k smíchu, což je mimochodem jediný, byť možná nechtěný, komický a odlehčující prvek celého díla. Jinak je to těžkopádné jako medvěd. Nicméně, mezí filmy pro "mlátičky", jde o to lepší, co jsem kdy měl možnost vidět. Proto dávám jednu hvězdu, což je u mne docela vysoké hodnocení.

Kdyby Marvelovští "CokoliManové" byli napsáni a natočeni jako Birdman, možná bych jejich příběhy dokoukal až do konce s radostí jako tenhle a nejen z povinnosti. Ne že by šlo o veledílo a téma herce jako "prostituta" vkusu okolí mi taky není nijak zvlášť blízké, ale líbí se mi forma vyprávění a způsob uchopení příběhu, včetně závěrečné pointy.

Ač Ejzenštejnovy němě filmy miluji a považuji je dodnes za vrcholná díla světové kinematografie, nemohu mu za Alexandra Něvského dát víc než dvě hvězdičky (u mne "dokoukatelné") a to ani v kontextu doby ve které vznikal. Rozumím tomu proč to stvořil, chápu, že po nezdaru jeho americké etapy a "ideologickými" problémy s prací na filmu "Běžin luh" se musel nejen znovu etablovat, ale i očistit od nařčení z "překrucování dějin v neprospěch Sovětského Svazu a z "formalizmu", což bylo tenkrát v SSSR sprosté slovo a "obhajoby náboženství" a potřeboval tedy hrát na jistotu, ale tady nehodnotím okolnosti vzniku, nýbrž film samotný, jako takový a ten mne bohužel zklamal. Ano hezké kompozice, ale nic, co by předčilo kompozice známé z němé éry. Montáž obrazu s hudbou? Myslím, že se přeceňuje, protože každý ví, že o ní Ejzenštejn psal a učil, ale když se v klidu podíváte na film, nijak zvlášť vás jako diváka neohromí, dokonce myslím, že ji v něm budete hledat a přát si, abyste ji opravdu nalezli- a následně mít radost, když se vám to v některých scénách povede. Patos nejspíše patří trochu k době, i když v tomto případě je míra značně překročena, ovšem cílená schematičnost je neodpustitelná- člověka v tom celém nenaleznete, vývoj také ne. Zlí jsou už ve scénáři jen zlí a horší, hodní jen dobří a lepší, každá větší postava je socha, bez masa a kostí a mluví jako gramofon s propagandistickou deskou, točící se pořád dokola. Není vlastně žádný důvod proto, aby byl tento film zvukový, protože funkce dialogů zůstává (možná úmyslně) nepochopena a kdybyste je nahradili titulky z dob němého filmu, nic by se nestalo. Kamenné dialogy, ze kterých trčí dráty toho, co má být pochopeno jsou jednou z  největších slabin filmu, tou druhou je samotný příběh a způsob narace.  Jen velká gesta v první půli a bitva v té druhé, nic víc. Milostný příběh Vasila, Olgy a Gavrila jako vedlejší motiv, který by měl celek trochu polidštit je stejně zkostnatělý, jako hlavní linie a v ničem filmu nepomáhá. Bitevní scény jsou příliš dlouhé, aniž by divákovi něco daly a jejich detaily mnohdy působí až směšně (Vasil zahánějící jedním břevnem v rukou sto Němců by mohl klidně být i v němé grotesce nebo ve špagety westernu). Nejrušivější je asi kombinace občasného plenéru s expresionisticky nasvíceným studiovým interiérem (myšlená vážně, bez přiznání stylizace) která působí ve 38 roce jako anachronizmus.  Za nepřekonatelné němé filmy a hlavně za teoretické práce (Kamerou, tužkou i perem, O stavbě uměleckého díla, Kapitoly o režii) si Ejzenštejna nesmírně cením, ale za Alexandra Něvského, víc než dvě hvězdy nedám.