mikroslar

Netvrdím, že jde o hluboké sociální drama, nejspíše to nemá ani tu ambici, ale je nutné ocenit alespoň pokus o nějakou výpověď, a o (byť ne úplně zdařilou a poněkud přímočarou a prvoplánovou) charakterizaci postav a jejich motivací přes jejich sociální postavení. Tančení, jakkoli úchvatné, naštěstí pořád zůstává jen rámující kulisou ozvláštňující situace, což je pozitivní zjištění, zvláště, když je evidentní, že všichni aktéři tančí výborně a v klidu by vyplnili i 90% filmového času. Badham nesklouzl k pozdějšímu samoúčelnému dekoratérství budoucích romantických a akčních filmů, kde směšná gymnastika tanečků či předstíraných bojových "umění" bude diváka obtěžovat od začátku do konce, aniž by posouvaly děj. Dnes vidím veliké plus i v neustálé přirozené "nekorektnosti" dialogů, které jsou rasistické, sexistické, šovinistické, xenofobní, homofobní a mnohdy i vtipné, ale vzhledem ke dnešní době rozhodně provokativní- a to k filmu patří. Pro mne je to příjemnější překvapení, než když jsem tento kousek viděl jako gymnazista před 40 lety poprvé.

Mezi Ruskými pohádkami jde rozhodně o skvost (i když Království křivých zrcadel od stejného režiséra je i přes svou silnější  ideologickou kontaminaci o něco lepší). To z této pohádky ovšem nedělá nijak zvlášť výjimečný film. U nás je značně přeceňován, možná díky tomu že ho každý Čechoslovák  a později Čech a Slovák viděl v dětství několik krát a to obvykle v exkluzivním čase  vánočních, či velikonočních svátků (ano pamatuji si i vysílání tohoto kusu o Velikonocích). Popravdě největším a nejspíše jediným filmařským objevem tohoto filmu je fotogenická a hezká Nastěnka, zábavně uchopená Marfuša a dobrý dabing v Češtině i ve Slovenštině. Jistě musíme mít pochopení pro specifika cizí civilizace a její kultury, která k nám toto dílo importuje, ale ani tak myslím více než dvě hvězdičky tento kus nezasluhuje. Čert vem kult- je to klišé od začátku do konce.

Někdy se to tak stane, že se zjeví zázrak a přitom vypadá úplně obyčejně. Pamatuji se, jakým zázrakem pro mne byla v roce 1994 Svěrákova Jízda a je pro mne překvapující (i když ne zas až tolik), že pro mne zůstala zázrakem i po 30 letech. Prosté, jednoduché, plné atmosféry pozdního léta, kterou si z těch let pamatuji, plné zárodků možných příběhů z nichž většina se nestane a plné radosti z vyprávění a hraní si. Zrovna ta hravost a čirá radost je to, čím Jízda z rámce a tradice České kinematografie vybočuje, ale nejen tím je jedinečná.

Naprosto neinvenční a neosobitá gangsterka, jakoby formální předchůdkyně těch současných pseudo akčňáků, kde se všichni navzájem bez ladu a skladu pořád jenom střílejí a ve kterých z deseti lidí v obraze padne patnáct. Ploché, jednostrunné postavy bez psychologie a v podstatě s výjimkou Melvina Purvise (B. Johnson) i bez motivací, by mi zas tak moc nevadily, ale dějová plochost  je téměř nesnesitelná.

Výborná situační studie, oproštěná od zbytečností. Excelentní herectví by obstálo i na divadelní scéně- hra pozůstává vlastně jen z jednoho dialogu o několika částech, přesto v ní dovedou herci (a oba) držet rytmus a Branagh to dovede při střihu beze zbytku zužitkovat. Úchvatné podtržení frázování  děje skrze výbornou minimalistickou hudbu Patricka Doylea. Přesná míra stylizace jak v tom herectví, tak i ve volbě filmových prostředků a v dekoracích.  Za důležité považuji, že se Branagh nesnažil o napodobení či rozvinutí původní předlohy- je to jako nová inscenace. staré hry (a to přesto, že Caine už jednou v této hře hrál). Jsem plně spokojen.

Hezký dokument se správnou mírou nadsázky. Připomněl mi mé dětství, kdy jsem o prázdninách v Bratislavě prvně viděl rakouskou televizi (s opravdovými reklamami, které mne nadchly víc než pořady). Chronologické vyprávění příběhů za železnou oponou, viděné očima těch, kteří za ní museli žít a přitom mohli nahlédnout skrze finskou televizi do života normálního světa.

Překvapivě dobrý film, dokonce i vzhledem k době svého vzniku. Až na úvodní bojovou scénu, která připomíná grotesku jde o zdařilou "road movie" sovětského vojáčka putujícího za matkou a zpátky, bez přemrštěného sentimentu a ideologických příkras, což je důsledek mírného povolení ideologických tlaků v Chruščovovské éře. MOžná je to nejlepší Čuchrajův folm.

Chce-li někdo přiblížit jiným a prozkoumat způsob myšlení dětí s populární a všeobecně oblíbenou poruchou autistického spektra ať udělá seriózní studii, to by bylo asi přínosné, ale cpát poněkud zkreslený pohled na tuto problematiku do formátu dětského pořadu je opravdu zvrácené.

Přesto, že jde řemeslně o dobře odvedený film, neměl bych potřebu vidět ho podruhé, natož po několikáté.  V kině jsem ho viděl už krátce po premiéře a teď po pěti letech jsem uvažoval nad tím, že se na to podívám v televizi- kino jsem useděl, televizi jsem přepnul po dvaceti minutách. Vlastně mne nenapadalo, proč bych tím měl trávit čas. Vše je tak průhledné, účelové, předvídatelné, odhadnutelné a očekávané. (z tisíc krát viděných schémat se snad trochu vymyká pouze epizoda s zabitím kluka stresovaným vojákem na lodi- je sice nepravděpodobná, ale alespoň to není klišé). Film jinak opravdu nepřekvapí ničím, hezké "dekoratérství", tuctová kamera, jak už jsem psal profesně dobře odvedený, ale nudný scénář, postrádající drama, očekávané herecké výkony,.. Dějové linie jsou vymyšleny dobře, jako podle scénáristické příručky, ale možná právě proto nenadchnou, člověk si jen povzdechne a řekne "aha, už zas". Taková formalistická samoúčelnost, bez života, bez nápadu, bez vtipu, bez poezie, stojící pouze na atmosféře- nutno podotknout, že opět na očekávané atmosféře.

Toto krásné dílo Československé kinematografie zůstává trochu opomenuto a nedoceněno možná proto, že vstupuje na plátna v době, kdy se toho v naší kinematografii i ve společnosti dělo mnoho- opomenuté ovšem neprávem. Je na něm vidět, že Martin Frič, který byl vždy nápaditý a vnímavý vůči době i jejím trendům nezůstal myslí ve čtyřicátých letech, jako mnozí jeho soupoutníci. Dobře napsaný příběh z trochou sentimentu, který ale nepřekáží, překrásná Stalichova kamera, výborně uchopené postavy - zejména hlavní v podání provokujícího Jana Třísky (mne oslovil i Josef Větrovec a Jiřina Štěpničková) , výborná Liškova hudba z něj dělá opravdu poutavou podívanou, ve které je cítit závan doznívajícího neorealizmu i nastupující nové vlmy současně.