mikroslar

Ať je úhel pohledu a komentář Waldemara Januzczaka jakkoli kontroverzní pro některé tradicionalistické historiky, nelze mu upřít nadšení, erudici a ucelenost. Jeho styl prezentace je nenucený, ale informovaný, nesmírně sugestivní a vtipný, má v sobě hravost i logiku a směřuje k jasnému a fakticky podloženému postoji (byť jde o pohled pouze z jednoho úhlu). Uchopuje historii, skrze jednotlivé konkrétní artefakty a skrze ně nabízí i její současný výklad (ne rigidní ani ortodoxní, jen možný a hodný diskuse). To je výborný způsob uchopování tématu- nechrlí fakta, jen otvírá dvířka a nabízí divákovi kamínky, ze kterých si sám může složit mozaiku.. Odmítá historii  i umění prezentovat jako něco  elitářského a nedostupného a obojí tak činí naprosto přístupným a srozumitelným i nepoučenému divákovi (jakoby demonstroval na hodině fyziky jednoduchý pokus, který ozřejmí daný fyzikální jev, či princip). Ve svém nadšení pro věc a v osobním a osobitém vkladu mi připomíná Davida Attenborougha- jen pojednává o umění a době a nikoli o zvířatech a přírodě.  Série dokumentů, kterou opravdu stojí za to vidět!

Pět hvězdiček dávám filmům jen opravdu výjimečně. V tomto případě jsem ovšem neváhal, nejspíše i proto, že jsem nečekal tak příjemný a krásný kus, jaký se v tomto filmu ukrýval.  Příběh o pouti krásnou zemí plnou dobrých lidí je  čistý a prostý, jako dobrá poezie. Dýá se na něj dívat klidně, s úžasem a zaujetím, jako na tekoucí řeku, která je dramatická sama o sobě a nepotřebuje k vytváření napětí žádné vypjaté zvraty, žádné formální hříčky a efekty, je silná tím že teče od pramene až k moři. Od Lynche, od Walt Disney production, ani od žánru road movie jsem nic takového nečekal. Jednoduchý ale poutavý příběh, nevtíravé, úsporné, ale vtipné dialogy, jednoduchá kamera i střih, vynikající hudba a výborný herecký výkon Richarda Farnsworta, kterého doplňují přesně měřené a umírněné výkony osttních herců, to vše z tohoto filmu dělá jedinečný skvost, vymykající se běžným klišé a přesto neprovokující, bez jakékoli vnějškové exhibice.

Přiznám se, že mám moc rád atmosféru ranních sedmdesátek (zvláště ve Francii a Itálii), takže jako vždy když se s nimi setkám, nebudu ani v tomto případě objektivní (ale filmy objektivně stejně hodnotit nelze). Cestující v dešti je příjemná, dobře vystavěná detektivka s pointou. Jistě, věcně a technicky trochu přitažená za vlasy (chtěl bych vidět malou Jobertovou, jak  sama nakládá dvoumetrového chlapa do auta, nebo mrtvolu, vhozenou z útesu do moře, co týden zůstane na stejném místě), ale to k tomu, co na této  době miluji zkrátka patří, stejně jako sněhobílý, sexy ale nepraktický kostým hlavní hrdinky, který zůstane do konce neposkvrněný. Každopádně napětí, atmosféru i jisté tajemství to drží až do konce, má to slušně napsané dialogy a dva výborné herce.

Hezký rozjezd a pak to zkazí sentimentální dlouho taženou nudlí ve čtvrtém dílu. Vše se dá zkazit, když se chce. A úplně do kolen dostane každého vlastenecké disko k závěrečným titulkům. Škoda.

Britské komedie mi vždy byly sympatické svou hravostí, vyváženou mírou absurdity, lehkostí a zejména nelámáním si hlavy nad "psychologií" postav na úkor dobře postavené situační logiky a motivací z ní vyplývající. Z tohoto pohledu "Všechno, co chceš" nezklame. Není to žádný hlubokomyslný objev, ale ani se to na nic takového nehraje. V podstatě je celý film postaven na hravosti. Je jedno jestli jde o nápad originální, nebo už dávno viděný, sofistikovaný nebo laciný, když zapadá do rámce děje a vyplývá ze situace, je tam a funguje. Co na tom, že tušíme jak to celé skončí, co na tom, že máme pocit, že něco podobného jsme už mnohokrát viděli?  Jde o zábavu a navíc inteligentní a té se divák dočká.

Kladu si otázku, pro koho je tento seriál dokumentů vytvořen. Nepřináší naprosto nic nového, ani technickým zpracováním ani úhlem pohledu, ani členěním informací. Vzhledem k tomu, že jde o Australský dokument, chápu že jsou okolnosti divákovi vysvětlovány na úrovni žáka základní školy- to bych ještě prominul a pochopil (byť nechápu, proč by si Australané nemohli pouštět docela dobré britské seriály zabývající se druhou světovou válkou),ale překvapuje mne naprostá nekoncepčnost při tvorbě scénáře, žádná jednotící linie, žádné body návaznosti po sobě následujících témat. Pro moderní dokument je to hodně málo.

Chamtivost dodnes považuji za jeden z největších pokusů posunout němou kinematografii mezi dramatická umění schopná nejen bavit, ale také zpodobovat realistické příběhy a konkurovat tím nejen divadlu, ale i literatuře, protože jde bez nadsázky o filmový román- rozsahem i šíří vykreslení postav, jejich motivací a psychologie. Viděl jsem čtyřhodinovou verzi a upoutala mne. Důsledný realizmus, bez patosu a přehnané exprese je odzbrojující. stačí se ponořit do dusné atmosféry a sledovat osudy postav a sledovat jejich příběh.

Jako malému se mi "Frigo na mašině", kterého sedmdesátých letech Československá televize tu a tam dávala, jako volnou komedii, když už měla na jiné zahraniční komedie vyčerpaný rozpočet (vlastníci autorských práv svá práva v roce 1955 včas neobnovili- takže od té doby jde o veřejné volně šiřitelné dílo). Dlouho poté jsem "Generala" viděl na plátně v rámci filmového klubu a před nedávnem, jsem si ho z nostalgie koupil na DVD a div se světe, nezklamal. Nevadil ani fakt, že děj vychází ze skutečné události, což vždy považuji za handicap- Keaton  se  naštěstí na dějovou realitu moc neohlíží a na rozdíl od mnoha jiných tvůrců ji nikterak nepodřizuje dramatičnost, přesto, že lpí na dobových rekvizitách a uniformách a dokonce použité lokomotivy 4-4-0 American, odpovídaly typově těm, které mohly být používany za občanské války. O spoustě krásných dobře vystavěných gagů, honiček a o překvapivých situačních zvratech, kterých je komedie plná, nemá v případě Keatona smysl psát. Co překvapí je čistý, logicky vybudovaný adokonce uvěřitelný  příběh, podávaný s jistou mírou laskavé nadsázky a stihem i situačně výborně gradované napětí. Považuji tento film za esenci němé grotesky.

Já mám docela rád snímky z doby, kdy film nevěděl čím chce vlastně být, ani čím být může a čím opravdu, alespoň prozatím a dočasně ne. Zatím co Mélies, aniž by to tušil, předstihl dobu, Charles Le Bargy, aniž by to měl v úmyslu, svou dobu zkarikoval. Důvod byl jednoduchý. Autoři, byť zkušení a vzdělaní, kteří tušili, že toto nové médium bude patřit do rodiny dramatických umění, mylně předpokládali, že film by mohl být odnoží, nebo záznamem divadla. Omyl nespočíval v tom, že filmu zatím chybělo mluvené slovo, se všemi jeho interpretačními možnostmi, nýbrž v tom, že nepostřehli, že film má svůj "jazyk" tedy svou "interpunkci", svou dynamiku, svůj rytmus a to vše neudávají (jak tomu je na divadle) pouze herci, ale i (a především), jeho technické výrazové prostředky, které už byly vynalezeny možná náhodou, možná omylem dávno před nimi: tedy střih, úhel pohledu kamery, či dokonce její pohyb.. Statická kamera, zabírající v dlouhých záběrech "teatrální" herce v divadelních kulisách neměla šanci vypovídat, neboť z La Bargyho úst živé slovo nedostala a z jeho gest ho také neposkládala (bohužel). K dobru budiž tvůrci přičteno alespoň pochopení významu detailu a pokus o ztvárnění strukturovaného příběhu (třeba, že to vše už dávno mnohem zručněji předvedl Méliés).

U Tarantina se mi líbí , že vždy dovede naleznout správnou míru nadsázky i vhodnou stylizaci. Je tomu tak i v tomto kousku. Byť zvolené "historizující" prostředí a témata jsou "závažná", nenechá fuilm sklouznout k pseudorealitě ani k heroickému patosu, kterého jsou obvykle válečné filmy plné- o žádnou realitu se nesnaží, na realitu jen odkazuje (ale masivně a hravě). Žádná hra na dokumentární přesnost, žádné zbytečné odkazy na to, že "tento příběh se opírá o skutečné události", žádné zbytečné řešení historických nepřesností, žádná hluboká psychologizace. Jde přece o parodii na špionážní a válečné filmy pojatou formou detektivky.  Neřeší druhou světovou válku- ta je jen polem na kterém svou "detektivku" rozehrává a rozehrává ji filmařsky dovedně. Naopak boří mnohé mýty spojené se zobrazováním dané doby a dokonce i obecná "dramaturgická" klišé (postava která v jistén chvíli vypadá jako důležitá je v polovině filmu zabita, nebo úplně zapomenuta, kulisy jsou naddimenzovány, což zas působí jako odkaz na slavné filmy čtyřicátých let atd.). Postavy nejsou blízké žádným reálním postavám (dokonce ani ty, které nesou jména slavných skutyečných osob Goebbels, Hitler, Jannings), jejich jednání je však důsledne motivováno a tentokráte přísně chronologický děj drží napětí. VYnikající dialogy (naopak nabité odkazy na reálie) posouvají oba hlavní paralelní děje k finále v kině, které ovšem zůstává pojmu "finále" bohužel dost dlužno. Možná proto mám pocit, že se držel trochu u zdi a že děj směrem ke konci  negraduje a epilog útěku Brada Pitta a označení Hanse Landa k vyznění celku nic nepřidává, spíše naopak- to je asi jediná má výtka.