Lima

Werner Herzog, tvůrce fascinujících ´Fitzcarraldo´ a ´Aguirre, hněv Boží´, samorost, originál, který kašle na diváckou odezvu a točí si filmy podle svého. Tenhle film předcházela pověst, že herci v něm zangažovaní byli zhypnotizováni, což jsou samozřejmě babský klevety, ale opravdu to tak vypadalo, vzhledem k tomu, s jak strnulými výrazy předříkávali svůj text a jak nepřirozeně ve svém hereckém projevu působili. Film má opět podmanivou "herzogovskou" atmosféru, s brutálně pomalu plynoucím dějem a s plno absurdními situacemi, které vypadají vskutku bizarně. Vesničani chodí po vsi jako zombíci vystřiženi z Romerova filmu, dva chlápci sedí v hospodě u stolu naproti sobě a s naprosto netečným výrazem, bez jediného slova a významu pro děj se tahají za vlasy, polévají se pivem, či si rozbíjejí sklenice o hlavu a povídají si o tom, jak si na sebe lehnou, jiný chlápek se strnulým pohybem a vějířem karet v ruce se jde podívat na požár a pak se zase bez jediného slova vrátí zpět, jakýsi vesničan tančí se svým mrtvým kamarádem a do toho všeho neustálé prostřihy na vytlemeného dědulu v křesle atd atd. Někdo tomu může říkat obrazy s filosofickým přesahem, jiného to může upřímně pobavit, někoho třeba i znechutit. Děj se točí kolem vesnické sklárny a pátrání po receptuře charakteristického produktu sklárny - rubínového skla - kterou si s sebou vzal do hrobu místní rodák. Vše v povzdálí sleduje a příběhem de facto provází postava, která žije v horách, umí předpovídat budoucnost a chrlí ze sebe jednu filozofickou myšlenku za druhou. Příběh "občerstvují" záběry na magicky krásné přírodní scenérie (přičemž ty v úvodu jsou záměrně jakoby z vadného filmového pásu) za doprovodu působivé hudby. Vše dohromady tvoří celek, který svým vypravěčským stylem někoho může k smrti nudit, jiného přinutit fascinovaně zírat na plátno. U mně to je tak něco mezi, proto dávám neutrální 3*. Opravdu těžko hodnotit :o)

Jestli takhle si představují v konzumní Kalifornii autorský umělecký film evropského střihu, tak pánbůh s námi. NESKUTEČNĚ užvaněná intošina, s nepřehledným dějem, bez schopnosti vtáhnout diváka do děje a jeden políček divákovi za druhým. Srovnávání s Kaufmanem je zcela mimo, protože jemu na rozdíl od této zmatlaniny nechybí srozumitelnost (ač se to na první pohled možná nezdá), vtip a smysl pro pointu. Nejzajímavější na celém snímku byla tak zcela nesouvisející debata s mým kamarádem o Cronenbergovi, poté, co jsme zhruba po 70 minutách sledování ztratili zcela zájem o dění ve filmu. PS: Upozorňuju, že jsem Russellův fanda a jeho THREE KINGS žeru.

Sled pohromadě nedržících epizodek, kterým chybí pointa. Podivná splácanina, která si neúspěšně hraje na umění a na chytrý film plný životních mouder, jímž není. Verbinski by se neměl pokoušet o druhou ´Americkou krásu´ a měl by se držet toho, co mu jde nejlépe, totiž sezónní blockbustery. Ovšem znovuzrozený Cage tady byl skvělý a díky tomu, že celou dobu nesleze z obrazu, činí tenhle film ještě jakž takž koukatelným. 2 a půl*.

S Johnny Cashem jsem se poprvé setkal na albu Zooropa od U2 při poslechu posledního songu, který nazpíval svým krásným hlubokým hlasem (kterým disponuje i Joaquin Phoenix) a přestože jeho tvorba není mým šálkem kávy, za tu inspiraci, kterou mu přiznává spousta hudebních osobností, nejenom countryových, ale i rockových, si "svůj" film určitě zasloužil. Walk the Line není naštěstí nudně popisným příběhem, navzdory pár letopočtům se tu v podstatě mnoho o Cashových úspěších a tvorbě divák nedozví (což skalní fandy možná zamrzí), ale příběh se zaměřuje v komorní rovině zejména na utváření vztahu se svojí budoucí ženou June Carter (sladce vitální Reese Whiterspoon) a jeho až posedlostí její osobou, ukazuje jeho návyk na prášcích a celoživotní těžké vyrovnávání se se smrtí svého bratra. Joaquin nejenom že krásně zpíval a s kytarou v ruce jsem mu věřil každý pohyb, ale i ten jeho utrápený pohled s vnitřními démony, kteří se mu zračili v očích a se kterými neustále bojoval, byl přímo "oscarový" :o). Stejně tak Whiterspoon, s tělem křehkého diblíka, ale povahou silná žena a Cashův anděl spásný. Od 5* tenhle film dělí jen absence nějaké opravdu silné scény, která by se nesmazatelně zapsala do paměti, snad s vyjímkou trestuhodně krátkého momentu, zobrazujícím koncert ve věznici ve Folsomu, při kterém mi naskakovala husina.

Mám pocit, že Bessonovy produkční a zejména scenáristické prefabrikáty se začínají stávat žánrem samy o sobě. Tedy říkejme jim prostě ´bessonovka´= příběhově debilní brain-wash pro diváka obdařeného sakra velikou dávkou nadhledu. Toho je zde potřeba desetkrát více, než u ´jedničky´(která se mi líbila pro svoji neskrývanou prostinkou nekomplikovanost a spád), ale zápletka a většina akčních pasáží ´dvojky´se stávají tak absurdními, že naopak začínají nudit. Více bombastické akce zkrátka někdy neznamená více zábavy. A transfúze protilátky a letadlo v závěru byly skutečně na pěst.

Dost často křečovitý humor, přepjaté emoce (jak je u asiatů zvykem) a pár letmých pousmání, ale ten technický a trikový kabátek ja v rámci hong-kongské produkce natolik luxusní, že tahle taškařice stojí za vidění.

Hezký film, s podmanivými obrazy a pozvolným tempem vyprávění, které rezonuje mému vkusu. Ale do 5* tomu něco chybí. Především jsem tak úplně neuvěřil hloubce vztahu obou kovbojů. V podání Anga Lee jejich sexuální sblížení vypadalo pouze na dočasný románek, oblouznění dvou lidí uprostřed samoty hor, ale aby to byl tak silný a věrný vztah, který je tak vášnivý i po čtyřech letech, zaplněných utváření maželských vztahů a lásce k dětem, muselo by tam být něco víc, něco, co se utváří měsíce a léta vzájemným životem a překonáváním překážek. To mi tam chybělo, proto jsem nevěřil jejich vášnivé líbací scéně při opětovném setkání, ale berte to prosím jako hodně subjektivní pohled na věc. Jinak to bude jenom samá chvála, protože to co předvedli Ledger s Gyllenhaalem se nedá nazvat jinak než óda na herecký koncert a hlavně kvůli nim, krásné kameře a nenápadnému, ale působivému hudebnímu podkresu stojí za to tenhle film vidět. Ovšem smršť emocí nečekejte, ty během celého filmu spíš tak nenápadně vyplouvají na povrch.

Být malý capart, budu asi ze všech těch mluvících bobrů, vlků, kentaurů, orlů a jiných stvoření v sedmém nebi, ale jako dospělákovi mi zejména ve druhé půli bylo předkládáno něco, co bylo až k nevydržení. Dokud se ze začátku děti jenom seznamují s Narnií, jde o celkem svižnou podívanou, s krásnými zimními scenériemi a interiéry, při jejichž výrobě odvedla Weta opravdu kvalitní práci. Ale od setkání s Aslanem ve druhé půli přichází na řadu nesnesitelný všudypřítomný patos, s vroucnými pohledy a hlubokomyslnými proklamacemi, to vše myšleno smrtelně vážně bez špetky nadhledu. Jakoby v příběhu s křesťanskou symbolikou, která není pro malé děti stejně čitelná a může jim být úplně putna, nebylo místo pro humor. Hluboce věřící Lewis do své knihy skrze Aslana projektoval osobu Ježíše, s jeho obětováním se a vzkříšením, což pro nejmenované křesťanské ekumenické neziskové vydavatelství, jejichž nadšený propagační leták k filmu se mi dostal do rukou, může být zásadním středobodem filmu, ale běžný divák to vidí jinak a zajímá ho spíše to, že CGI postavy jsou čitelně digitální a mají nepřirozeně trhavé pohyby a vůbec úroveň triků je značně kolísavá, což u filmu s takovýmto rozpočtem je překvapivé zjištění. Pokud je film podán takto nezáživnou formou, je mi líto, ale na víc, jak 2* to nevidím.

Velká dějová prázdnota. Zcela jednoduchý, až triviální příběh, z toho důvodu mi uniká důvod oscarové nominace. Stručně vzato, jde o pár umně stylizovaných násilných scén, naředěných dvěma vášnivými milostnými akty, to vše s chabou psychologizací v pozadí. Cronenberg naštěstí režíruje tak, že se člověk nemá šanci nudit a těch cca sto minut rychle uteče. Herci odvádějí nadprůměr, Maria Bello je skvělá, ovšem Ed Harris - ten kdykoliv se objeví, "rozzáří" svou přítomností filmové plátno. Lze jen litovat, že má tak málo prostoru, ale pořád větší, než několikaminutový (doslova!!!) štěk Williama Hurta, jehož oscarovou nominaci zcela NECHÁPU! S nadsázkou řečeno, to už fakt zavání komplotem členů akademie :o))

Jsem nadšen. Trochu jiný, ale neméně zajímavý pohled na válečný konflikt, který jde cestou zobrazení pocitů a frustrací, jaké asi musí zažívat chlapi, vycvičení v elitních jednotkách a kryjící pouze záda svým kolegům nasazených přímo ve válečně vřavě. Vidíme jejich nadrženost na boj ve scéně, kdy při promítání bombardování vietnamské vesnice v Coppolově snímku Appocalypsa Now freneticky skandují a ječí nadšením, stejně tak úplně na vlastní kůži jsem cítil frustraci jednoho z hrdinů, že se "toho" nemůže zúčastnit. Působivá scéna, kdy se zoufalstvím v očích škemrá u svého nadřízeného o zastřelení aspoň jednoho vojáka, má větší sílu a výpovědní hodnotu, než půl hodiny nepřetržité akce. Když hlavní hrdina blije mezi spálenými těly, vnímavějšího diváka zamrazí. Apokalyptický obraz s koněm, umaštěným po celém těle od ropy a do tmy zářícími hořícími ropnými vrty v povzdálí, nabývá i díky sugestivní kameře až jakési mystické krásy. Jake Gyllenhaal roste do herecké osobnosti a podává famózní herecký výkon (slušela by se oscarová nominace), spolehlivý Jamie Fox to zezadu jistí. Od dob Russellova filmu Tři králové tady nebyl tak cool snímek s válečnou tematikou.