anniehall

Kdysi jsem miloval filmy Pedra Almodóvara. Těšil jsem se na každý další a bylo mi lhostejno o čem bude. Ale nejpozději od rozervaných objetí se Pedrových filmů začínám bát. Bát se, že ten film bude zase slabý, a že po geniálních snímcích z konce osmdesátých a hlavně devadesátých let, už nám Pedro nemá co nabídnout. Poslední opravdu vynikající film byl pro mne VOLVER a to už je nějaké doba. Jeho poslední dílko mi ale přišlo ještě mdlejší než nepovedená taškařice v oblacích. Ach jo. řemeslně je to natočené skvěle, krásná výprava, kamera, solidní herecké výkony... ale tohle všechno je málo, pokud scénář vypadá jako tisíckrát omleté obtahy z telenovel, kde děj posunují jen hloubavé pohledy podbarvené unylou hudbou. Je pravda, že Pedro častokrát melodram používal jako stavební prvek, ale vždy ho uměl povýšit či využít ve svůj prospěch. Tentokrát nic. Nada. A i ta nosná myšlenka, neboli téma, působí tak trochu přilepeně a na poslední chvíli. Já se ptám proč? Co se ti Pedro stalo? Neber mi mé iluze a přijď ještě aspoň jednou s nějakým provokujícím a niterným filmem.

Průměrný dokument, který naznačuje z jakého prostředí kluci z KOL přišli a dost možná kam míří. Je zajímavé, jak se názory diváků různí. Na IMDB se recenzenti rozplývají nad tím, jak do hloubky ten dokument jde, jak syrově odhaluje pravdu a zadírá se pod kůži, přičemž vrcholem by mělo být Calebovo upřímné doznání na závěr. No, tak ono to je trochu jinak. Portrét partičky je možná syrový a nepřikrášlený, nicméně žádná zásadní odhalení se nekonají. V závěrečných sekvencích Calebovi k upřímnosti dopomohlo pár skleniček, takže se divák nakonec dozví, že si náš malý rebel už v životě vyzkoušel téměř všechno, tedy krom homosexuálního styku, a to prosím několikrát zdůrazněno! Na mě to tedy jako celek působí poměrně věrohodně, nikoliv však objevně či ohromujícím dojmem. A víc muziky by taky neškodilo. Mám totiž kluky opravdu rád, a to především kvůli hudbě... nikoliv kvůli jejich světonázoru či duchovní rozpolcenosti.

Ona je po dlouhé době film, kterému chci dát pět hvězdiček. Určitě není dokonalý, ale dotýká se věcí, o kterých se mluví jen zřídka a to se cení. A už jen pro tu odvahu si plné hodnocení zaslouží. Pod pláštíkem romance mezi hlavním hrdinou a jeho operačním systémem s rošťáckým hlasem Scarlett Johansson se v rámci příběhu rozkrývají (na hollywoodský film) poměrně nezvyklé roviny. Odmysleme si na chvíli, že se jedná o vztah umělé inteligence a člověka a dosaďme si do rovnice dvě jakékoliv duševní entity. Vykašleme se na pohlaví, stereotypní vnímání našeho soužití a na systémy zavedených pořádků. Jakmile tohle uděláme, otevře se nám pole s mnoha zajímavými transpersonálními, ale kdesi v nitru ještě pořád lidskými otázkami. Může bytost milovat jen jednoho člověka? A když ne, kolik entit je v této snaze možno to, čemu zjednodušeně říkáme srdce, pojmout. Je možné milovat všechny stejnou intenzitou? Jsou virtuální vztahy stejně intenzivní jako ty reálné? Může někdo jiný než my odhadnout sílu našich vzájemných pout ke druhým a hodnotit je? Mám rád filmy, které pokládají otázky a nechají diváka, aby si na ně odpověděl sám. Navíc, není položená otázka mnohdy víc než odpověď? V tomhle je film Spike Jonze opravdu přesvědčivý. Co naplat, že občas tyhle myšlenkové konstrukty trochu pokulhávají, protože přece jen nakonec potřebujeme, aby někdo na ten film do kina přišel a tak uděláme takový konec, kdy jsme stejně jako vždy odkázáni na ten starý a zaběhaný řád věcí. (Ale popravdě řečeno, dokázal jsem si představit i ještě daleko horší konec. Ke kýči jsme se alespoň filmovou optikou nepřiblížili.) Také uvěřit premise, že kybernetický systém je schopný generovat city a nějakým způsobem je rozvíjet, je myšlenka, kterou jsem chvíli skousával. Nicméně přesvědčivý a čistý vizuál a zdařilá hudba nenápadně čerpající ze severských vod tohle všechno vynahrazuje a tak mi z toho vychází nebývale povedené dílko, které není bez chyb, ale které už svou přítomností samou zahřeje mé orosené srdce.

Těžko dát Odcházení méně než čtyři hvězdičky, neboť si Havla jako dramatika nesmírně vážím. A rozhodně to nemá nic společného s jeho politickou kariérou ba ani s jeho ikonizací v poslední době. Havel pro mne prostě byl jedním z čelních představitelů absurdního dramatu u nás a jeho hry jako Vyrozumění (ptydepe) nebo Horský hotel se na dlouho zapsali do mé top ten. Rozumím tomu, že lidé, kteří nemají k absurdnu tak vřelý vztah jako já, a kteří neinklinují k divadlu, mohou být z filmového Odcházení zklamáni. Ano, je to výsostně divadelní, lehce stylizované, s převahou dialogů a téměř bezsyžetové, ale je to o něčem! A navíc je to zábavné, provokující, sebeironizující a chytré. Takže zatímco divadelní představení by u mě dostalo bodů 5, film, na nějž musíme uplatňovat jiná kritéria, by dosáhl na necelé čtyři. Ale myšlenkově strčí tohle dílko do kapsy všechny své současné souputníky na filmovém poli. A to není vůbec málo.

Nelogické, povrchní, pseudointelektuální, užvaněné a papírem smrdící antidrama, které nezlepší ani Diane Keaton. Jen se znovu a znovu musím tázat: "Proboha proč? A jak dlouho ještě?!" Ach jo...

Tenhle film je důkazem, že ani ty nejlepší ingredience nutně nemusí dohromady vytvořit delikátní sousto. Haley Joel Osment je vynikající představitel dětských rolí, který mě vždycky strhne. Tentokrát nic. Whoopi a Gérard mnohokrát dokázali, že hrát umí...ale zde jaksi nemají co. Norman Jewison nesčetněkrát předvedl, že je přinejmenším zručný režisér, ale tentokrát se mu to nějak vymklo z rukou. Tak co tu vlastně nefunguje? Milné je už žánrové zacílení filmu. Komedie to není, romantický film stěží a fantasy jen omylem. Je to takový prapodivný a unylý hybrid výše uvedeného a to ještě předžvýkaný, doslovný a plný klišé. Takže scénárista by si zasloužil pranýř. Nebo ještě lépe, naordinoval bych mu projekci tohoto filmu po dobu jednoho týdne nepřetržitě. Myslím, že by se, co se napětí týče, docela poučil.

Pořádně silný kafe, jen co je pravda. Jestli vám nevadí komorní a intimnější snímky, nerozpakujte se a běžte do tohoto kousku po hlavě. Hned v první scéně snímku vás dostane odzbrojující Andrew Garfield, který roli nehraje, ale žije! A pak se před vámi zprvu nenápadně začne odhalovat osud Kluka A, stydlivého chlapce od vedle. Promyšlené záběry, detaily tváří, které zprostředkovávají mnohdy víc, než nadbytečná slova a sofistikované vyprávění, jenž nevyhnutelně vede k tomu, co naše zkurvená společnost dělá sama sobě a především lidem, kteří to ještě nevzdali. Zatracenej hyenismus a zpropadená touha lidí bažit na senzacích hlava nehlava. Už aby někdo tuhle podlou lidskou vlastnost konečně zprovodil ze světa jednou provždy. Ale kdo? A co by nás to všechny stálo...

Člověk se připraví na romantickou story, jak je psáno hned v úvodních titulcích a ejhle, ona se ani tak nekoná. Místo ní dostaneme poměrně nahrubo otesaný, ruční kamerou natočený a chvílemi dokumentarizující snímek o comming outu jednoho Alžířana. Formálně je snímek zajímavější než příběh samotný. (Co také po stopadesaté točit o comming outu, že?) Je to právě zakomponování až dokumentárně působících sekvencí o historii života homosexuálních menšin v Maghrebu (oblast na severu Afriky, západně od Nilu zahrnující například Alžír, Maroko, Lybii, Tunisko...), exotické prostředí a poměrně syrové snímání všedních dní hlavního hrdiny, co člověka upoutá na tomhle filmu. Stejně tak jsem ocenil pozvolné a jemné náznaky věcí příštích. Takhle decentně a bez intimností natočit milostné vzplanutí hlavního hrdiny ke svému prvnímu muži tak, aby to diváka nenudilo a aby to snímku neubralo na atmosféře, je obdivuhodné. Škoda jen toho zbytečně nakýčovatělého konce. (V roce 2003 obdržel režisér a spoluator scénáře Rémi Lange za snímek hned tři ceny na minoritních festivalech a IMDB hlásá 7.2 bodů z 10.)

Ne tak úplně typický Woody. Tentokrát vyvedený v teplých barvách, na romantickém až melodramatickém koberci, ale přesto vtipný a poutavý. Možná, že je těch snobských slepičích hovorů v průběhu filmu příliš mnoho, možná, že tahle pohádková hořkosladká komedie je někdy až přespříliš přitažená za vlasy, ale celkově mi s ní bylo dobře a v několika okamžicích jsem se opravdu od srdce zasmál. A to není málo, to věru není málo... Dnes tedy za skvělé 3 hvězdičky a saxofonový plátek k tomu :-)

Wong Kar-waiova magická náruč mě zase jednou celého objala a pohltila. Dva lidé, dvě touhy, paleta hřejivých barev, něžné obrazy a tolik smutku. Jen málokdo umí takhle pečlivě konstruvat jednotlivé obrazy, které jsou významotvorné. A že je příběh jednoduchý? To je jen dobře. Jinak by síla jednotlivých obrazů patřičně nevynikla. Sledovat nějaký Wongův film je jako ponořit se do lázně z omamných okvětních plátků a nechat se ovívat tóny a souzvuky orientálních světů. Pohroužit se do sna, pomalu, rytmicky, stát se součástí tesklivé hudební formy a rozpustit se v ní...