Malarkey

Průměrné italské drama, které odkazuje na nějaké zajeté italské stereotypy a docela dost se v něm řve. Hlavně ten fotr od rodiny, to byl docela debil. Standardně to odsírají děti a tak tu s dětmi jsou citlivé scény, které jsou docela zajímavé, ale i agresivně napjaté scény, které jsou spíš na blití.

Musím teda říct, že podle anotace jsem čekal větší, trošku neortodoxnější, srandu. Mělo to dobré momenty, ale mělo to taky momenty, kdy jsem se modlil, ať to co nejrychleji skončí. Ani jedna z rodin nenabídla nic ze slov sympatie. Naopak. Jedna z rodin – buržousti - plní avantgardních myšlenek, názorů a rádoby neustále nad věcí a druzí náglové, což poukazuje na to, jak to v Itálii dnes funguje. V kontextu komedie/drama mi spíš bylo děsně při představě, že někdo takový, jako tyto rodiny, mezi námi existují.

Na druhou sérii K smíchu jsem se po první sérii chystal poměrně s opatrností. Přeci jen existovali diskuze na téma, jestli si tímto seriálem Jim Carrey tak trošku nezfilmoval svůj životní příběh. Po druhé sérii už ale můžu říct, že si to nemyslím. Spíš si myslím, že si zrealizoval zajímavý námět, kde měl možnost říct pár svých myšlenek a názorů, kvůli kterým se pro nepochopení v minulosti raději uchýlil do samoty, kde poslední léta tvoří více, než se realizuje ve filmovém světě. No a nakonec musím říct, že ač jsem si někdy v polovině seriálu myslel, že tahle série bude slabší, tak poslední tři díly mě přesvědčily o opaku. Speciálně pak poslední díl, který byl jednoznačně to nejlepší, co tato série nabídla a určitě kvůli ní stojí za to vydržet u seriálu až do konce. Takhle by to mělo zůstat, takto by to mělo skončit. Tak doufám, že to tak také dopadne. Pokud ano, bude to jedno z nejhezčích seriálových zakončení, které jsem kdy viděl. Díky Jime, některé tvoje názory o podstatě štěstí každého z nás mi stále rezonují v hlavě.

Maďaři teda zatraceně neztrácejí čas. Na časovém rozmezí sotva hodiny a půl se rozhodli odvyprávět příběh, který začíná na konci druhé světové války. Vypráví o tom, jak to někteří po válce měli. jak přijímali nově nabytou skutečnost z toho, že válka skončila, ale vzpomínky a strachy zůstaly. No a v případě tohoto filmu se v Budapešti sešli dvě emocemi ztracené postavy a díky jejich lidskosti a vstřícnosti přes hrůzy lidské mysli dokázali přejí. Lidsky hřejivý film. Festival Na Granicy mi přichystal skvělý zážitek!

Australani mají prostředí na poctivý ponurý westerny současnosti, to se musí uznat. Pořád se nad jejich národem honí zápach historie, který vychází z anglických trestanců. Navíc téma Aboriginců se jim taky úplně nepovedlo zpracovat. Je tedy co nabízet a zde zkombinovali obojí. Zajímavé, trošku emotivně ploché, ale atmosférou určitě zajímavý kousek.

Druhá světová válka se tu potkala s kriminální zápletkou uprostřed Varšavy a musím říct, že to nebylo vůbec špatné. Poláci ostatně málokdy zklamou.

Mám pro baltskou kinematografii docela slabost. A musím tedy říct, že na Hrad jsem se vysloveně těšil. Po dramatické stránce je to každopádně fajn, ale kromě pěkného irského prostředí mi to všechno přišlo tak jako standardně evropsky dramaticky smutné. Člověk si až říká, co tam ty Litevky v tom Irsku čekalo. To by se v Litvě měli hůř? Vždyť už není doba před dvaceti-třiceti lety, ne?

Tvůrci se toho dobře chopili. Nechápal jsem, jak se dá z Ježka Sonica udělat hraný film, ale Jim Carrey v roli Robotnika mi to jasně vysvětlil. Dá se to a výsledek může být více než fajn.

Nejdřív byl fotr na pěstí, a tak jsem se hned lekl a říkal si, jestli se nebude jednat o nějakou tu feministickou reakci na to, jaký jsou chlapy zlo. Jenže pak se jako kráva začala chovat máma a já začal přemýšlet, jak tohle skončí. Někdy po půlce filmu jsem si dokonce říkal, že by Italům tříhvězda slušela. Na poměry problémů v rodině to nebylo tak italsky uřvané, jak jsem tušil. Jenže pak se to ztvrtlo a emoce přestaly dávat smysl.

Jurij Bykov je zajímavá postavička ruské kinematografie. Už několikrát mě svými filmy přesvědčil, že na něj si mám dát pozor a stejně tak se mu to povedlo i u filmu Fabrika. Jednoduchá myšlenka jdoucí z pudů člověka zpracována do osobnosti ruského člověka. Precizně, nekompromisně, tak, jak se na Rusy sluší a patří.