topi

Ponuré hororové drama Karla Kachyni, které nastartovalo jeho uměleckou kariéru. Kameraman Josef Illík si záběry vyloženě užívá a mazlí se s nimi, na svou dobu sakra novátorská práce. Hudba Miloše Vacka řádí jako z amerických sci-fi hororů 50. let. Na nějakou ideologii se můžu vykašlat, žádná tam není, takhle to v pohraničí prostě fungovalo. Král Šumavy je spíš dobrodružné drama, ve kterém hlavní roli hraje chlapská odpovědnost.

Totální cimrmanovská mystifikace!!

Asi už přestanu sledovat novodobou českou nejen filmovou, ale už i televizní tvorbu. Čím dál horší, ty scénáře jsou bez špetky originality a tvůrčího umu.

Životopisný film o Emě Destinové vypráví její životní etapu, kdy po návratu z Ameriky do rodné vlasti roku 1916 je internována C. a K. úřady na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou. Dostala zákaz veřejně vystupovat a nesměla vycestovat za hranice. Docela se divím, že soudruzi film hned neuklidili do trezoru, situace v tehdejším Československu byla nápadně podobná. Když ho tedy nezamkli do trezoru, tak ho aspoň stáhli z kin a omezili jeho promítání po okrajových městech. Jiří Krejčík filmování pojal velkolepě a tak některé scény, když Ema zpívá po krajích českých za doprovodu mohutného komparzu, působí efektivně. Podzimní toulky lesem dodávají melancholický ráz. Obsazení Emy Destinové slovenskou herečkou Božidarou Turzonovovou bylo více než povedené. Ostatní role taky klasa, ale to už jsme u Krejčíka zvyklí. Jediné, co mě opravdu dost vadilo, bylo předabování Juraje Kukury Radkem Brzobohatým. Jak promluvil, okamžitě jsem si vybavil Brzobohatého. To docela nechápu, vždyť Kukura umí česky perfektně. Celkový dojem zdůrazňuje kamera Miroslava Ondříčka.

Nevěrohodná detektivka s naprosto debilním koncem, kterému jsem ani jaksi neporozuměl. Takhle se to nedělá paní Němcová. Je pravda, že po roce 2000 už nic obstojného nenatočila a scénáristka Jitka Musilová je podepsaná pod zhovadilost Ordinace v Růžové zahradě, není se tedy čemu divit, že i tento televizní film stojí za prd.

První a jediný film Filipa Renče, který oplývá kvalitou. Je až s podivem, že ho natočil ve 24 letech. A nevěřím tomu, že by nyní Renč natočil dobrý film. Je to škoda, že sklouznul do takového bahna a svůj potenciál, který tenkrát měl, nechal někam zakopat. Ondřej Soukup se tady taky vyšvihnul, střídání různých klavírních motivů se synťáčky působí uhlazeně a dokonale.

Brilantní drama, které zásluhou kameramanského mága Karola Kršky působí, jakoby vypadlo z pera Daria Argenta. Ty nádherné barvy, kontrasty, cit pro detail. Troufám si tvrdit, že něco podobného ve slovenském nebo českém filmu takhle nasnímáno ještě nebylo. Viděno ve full hd rozlišení a hltal jsem každičký záběr, až mě zrak přecházel. Scéna ve vlaku před vraždou a její vykonání má dokonalou hororovou atmosféru!! Uffff!! Už jen za tu luxusní kameru si film zaslouží plné hodnocení. Samotný příběh hospodářské krize ze 30. let minulého století, odehrávající se v Bratislavě, je dramatem dvou mužů, kteří se musejí nějakým způsobem zachránit před chudobou. Excelentní výkony Vlada Mullera (majitel krejčovské dílny Blum) a Milana Kiše (krejčí Kepeš) - zároveň jeho jediná hlavní role. O zbytek atmosféry se postaral Zdeněk Liška, který, jak jinak než nezklamal a jen v úvodní titulkové části vystřídal asi 6 hudebních motivů. Neprávem zapomenutý a opomíjený klenot!!

Nebavilo. Zejména herecké obsazení Divadla Na zábradlí nebavilo. Vyjímkou budiž mistr Suchařípa.

Je až nepochopitelné, jak se v šedesátých létech umně, s lehkostí a s obrovskou grácií po všech filmařských stránkách točily bijáky, s porovnáním s dnešními "výtvory." Jeden večer v jednom baru a s příběhem je vystaráno. Herci při svých dialozích dostali naprostou volnost a proto jejich vyjadřování je absolutně živočišné, nestrojené a věrohodné. Vše působí živě i díky kameře Vincenta Rosince, který herce zabíral více kamerami a z různých úhlů. Já tak byl vtažen přímo do děje a měl jsem pocit, jako bych v tom baru Družba byl také a užíval si života jako většina tohoto výstředního osazenstva. To je prostě paráda a jedinečnost těchto snímků. Dnešní filmující frajírci by se měli podle těchto unikátů učit. Omladinu zahráli začínající herci Marian Labuda, Stano Dančiak, Jana Gýrová a Jitka Zelenohorská. Chlapíka na baru, který platil každému, koho si vybral a pak hrál na trubku, mistrně a s přehledem zaválel Július Pántík, z jeho výkonu jsem neměl slov a jak propil všechny výplaty svým zaměstnanců a posléze na sebe zavolal policajty, to jsem šel do kolen. Peter Solan mě se svým filmem opět potvrdil pravidlo, že Zlatá Šedesátá byly nejlepší léta pro československou filmovou školu.

Australané mají svoje filmy takové jinší, zvláštní a hlavně atmosférické. Next of kin vypráví příběh o ženě vracející se po smrti své matky do rodného starého domu, zřízeného jako domov pro důchodce. Záhy se začnou dít podivné věci, vídává neznámou postavu, v koupelně přetéká vana a umyvadlo vodou a na infarkt umírá jeden ze seniorů....Kombinace nadpřirozena s realitou dělá tak ze snímku pozoruhodný mix. Navíc nasnímaný opravdu dechberoucí kamerou, která přidává o level navíc. Další plusové body přináší spousta ptačích, zvířecích a lesních zvuků, které jsou slyšet téměř v každém záběru. A samozřejmě dům se všemi jeho kouty, zákoutími, chodbami, schodišti a místnostmi. Hudbu dělal můj oblíbenec Klaus Schulze, známý především kultovním "Angstem" a jednu z rolí mladíků si zahrál John Jarret, zapamatovatelný asi nejvíce buranským šmejdem z Wolf Creek. Velká škoda, že Tony Williams už nikdy nic nenatočil a takový potenciál zůstal bohužel nevyužit.