black.crow

Final cut je jeden ze seriálů colombovského typu. Divák totiž od samého začátku ví, kdo je vrah, jde jen o to, jak bude usvědčen. Na velké finále se ale ovšem musí čekat, a tak je potřeba mezitím diváka nějak zabavit. A Final cut se snaží, seč mu síly stačí – chce být napínavý, chce být šokující, chce být přitažlivý, chce být poučný, chce mít přesah. Bohužel to ale celé spíš nefunguje, než funguje. A to je škoda, protože jistá míra nevšednosti se seriálu upřít nedá.

Neurazí, nenadchne. I když jistý kus originality to má, to zase ano. I atmosféru. Tvůrci se diváka snaží přivést na falešnou stopu, a dělají to dobře, ale všechno se to do sebe tak nějak zvláštně zamotává, až je z toho jedno velké zmatené klubko. Děj se táhne pomalu jako sražená krev, a když se nit příběhu konečně rozmotá, divák je možná chvíli spokojen. Ale pak se začne ohlížet zpět a zjistí, že některé zádrhely na niti příběhu vznikly jen proto, aby vznikly. A aby odvedly pozornost diváka. Představení nakonec celkem funguje, ale divák odchází tak nějak s pocitem prázdnoty a hořkosti v ústech.

Spirála: Zázrak v příměstské továrně. Tak by se dal volně přeložit název seriálu. Zázrak. Ten se sice udá v krachující továrně, ale celkově se seriál za velký zázrak moc označit nedá. Bohužel. Snad až na výjimku strašně zlé byznysmanky, která vlastně nakonec až tak zlá není, jsou všechny postavy (ná)silně černobílé. Děj. Ten je kapitola sama o sobě. K čemu je zápletka, když je každému stejně od začátku jasné, jak to všechno skončí? Seriál celkově není až taková katastrofa, jak by se na začátku mohlo zdát, ale na tři hvězdy mu síly nestačí.

„Oči vám lžou. Nevěřte jim,“ tak láká diváky skupinka podvodníčků. A nejsou to jen tak nějací podvodníčci, tihle konají své podvody ve vyšším zájmu. A celkem se jim to i daří. Nejen podvody jim jdou od ruky, celkem zvládají zaujmout a pobavit i přilákané diváky. Už od začátku je jasné, že na rozuzlení kmenového příběhu bude potřeba si počkat. To ale vůbec nevadí, protože každý díl nabízí kromě posunu v hlavním ději i příběh z linie vedlejší. A divák se ani nenadá a už je konec. A ač na něj možná postavy nepůsobily na začátku moc sympaticky, po posledním díle si uvědomí, že se mu přece jen asi bude stýskat.

Anone, to jsou nejhlubší lidské smutky zabalené do japonského papíru. Postavy sdílí těžký životní úděl, ale i přes to jdou dál a hledají cestu ven ze svého bludiště útrap. A i když divák při sledování osobních tragédií postav prolije nejednu slzu, celkové vyznění seriálu je pozitivní. Život má vždycky cenu. A ač se to tak někdy nezdá, člověk není nikdy sám. Síla seriálu Anone je ve dvou věcech – jednak je to motivace, kterou divákovi se smutným úsměvem předává, jednak je to originalita. Na rozdíl od jiných seriálů tak Anone neskončí v kalném proudu šedé průměrnosti.

Komu vadí, že podobných detektivek s geniálním záporákem v hlavní roli tady už bylo XYZ? Nikomu, svoje diváky si žánr vždycky najde. Víc ale vadí, že Bitter blood je opět další z řady seriálů ve spárech detektivkově-postavových prokletí. Postavy jsou moc nezranitelné a bolest cítí jen trochu, aby se neřeklo. A nejen to, postavy jsou v podstatě nesmrtelné. Buď bojují za světový mír, nebo se naopak svět pokoušejí zničit. Na počet postav seriál skoupý není, nicméně děj se točí jen okolo asi 3 nebo 4, ostatní jsou tam jen tak navíc, do počtu. Děj – ten má dvě složky. Hlavní linka, jednoduchá a předvídatelná, a potom vedlejší události, které mají za funkci jen oddálení velkého finále. Velké finále naštěstí přináší trochu závanu originality a efektivity do pouště průměrnosti, což asi nejednoho diváka vede k trochu vyššímu hodnocení.

Chladný seriál plný japonské tmy, kterou jen sem tam protrhávají neony nočních podniků a heren. Vizuální styl je potěšení pro oči. A nejen to – seriál je vysoce návykový. S každým zhlédnutým dílem chce divák víc a víc, a v tom s hrůzou zjišťuje, že už je na konci. Kroky jednotlivých postav motivují tajemství, která vyplouvají na povrch postupně, a divák je tak zajat napětím až do poslední minuty. Krásné. A téměř dokonalé.

Seriál přibližuje emocionální život mladé Japonky Hotaru, na první pohled decentní sekretářky, ve skrytu duše ale stále nedospělé a naivní holky. Emocionální životem chápejte hlavně lásku a problémy typu: Miluji ho. Ale on mě ne. Nebo možná ano. Miluji ho, ale nevím, jak mu to mám říct. Ne, nemiluji ho. A tak dále a tak dále. A problémy tohoto typu zabírají poměrnou část příběhu. Seriál je primárně mířen na diváctvo z řad žen (pravděpodobně), pokud divák pochází z „opačného tábora“, je dost možné, že ho seriál moc nezaujme. Každé téma ale jde zpracovat zajímavě, sekretářka Hotaru bohužel v tomto ohledu značně pokulhává. Dojem nemůže být zkažen, protože ani žádný nevzniká. Mezi prvním a posledním dílem je tak malý posun v ději, že stačí zhlédnout začátek a konec série. Všechno v Hotařině světě je tak poznamenáno ideologií tvůrců, že Hotaru sama působí spíš jako nějaký děsivý konstrukt než jako reálná postava.

Milovníci anime asi můžou mít s „doramatizovanou“ verzí problém, pro nestranného diváka je ale seriál celkem příjemným rozptýlením. Příběh pěkně odsýpá a zbytečně se nikde nezdržuje. Postavy jsou příjemně nečernobílé a děj tak akorát zamotaný. Seriál svého diváka pobaví a příjemně napne, a nejen to – je tam něco navíc, něco, díky čemu si bude seriál pamatovat i po letech. Bohužel to „něco“ tam není v takové míře, aby seriál dosáhl na vyšší hodnocení. Bohužel, i zde je to staré dilema: tři hvězdičky jsou málo, a čtyři už jsou moc.

Japonská společnost je jeden velký paradox. Konzervatismus a potlačování individuality na straně jedné, povolený sexuální styk už od 13. let na straně druhé. I když pro japonské právo nepředstavuje mateřství ve 13. letech problém, pro japonskou společnost ano. Seriál se snaží ukázat, jak moc japonské mladé matky nemají na růžích ustláno. Téma zajímavé, zpracování dobré, ale jako celek to bohužel funguje jen několik dílů. Seriál po pár dílech ztrácí dech, divák nemusí být ani královna ze Sáby a stejně předem ví, jak to celé dopadne.