FemmeFragile

Přidávám se k zástupu zklamaných diváků - tohle mohlo být dekadentní terno, místo toho nám byly naservírované dvě hodiny nudy k uzoufání. Z děje se dala pochopit tak třetina, dobový kontext a smysl některých scén mi z většiny unikal. Chtělo by to méně pomalých, záběrů na (anti)hrdinku a více pracovat s příběhem, tomuhle koncept artového filmu prostě nesluší...

Nebála bych se přitlačit na explicitnosti, která by speciálně tomuhle filmu mohla dost slušet, ale jinak je to za mě pěkné, kvalitní queer drama - rozhodně důstojné memento svých reálných předobrazů. Vztah hlavních hrdinů je uvěřitelný, byť se dějově dost skáče a někdy se zdá, že se příběh v čase posouvá moc rychle nebo naopak moc pomalu; celkově to však dává smysl. Co bylo za mě obzvláště dobře zpracované, je Ettorovo okouzlení, které pramení nikoli z fyzična (právě proto snad porota jejich vztah nechápe, protože vidí "fyzicky sešlého" postaršího muže, jak se sám soudce vyjádří), ale z toho, co starší z mužů představuje - životní zkušenosti, intelekt, umělecký cit... bohatství ne finanční, nýbrž myšlenkové. Proti společnosti konvenčních maloměšťáků představuje Aldo svobodný svět, který všechny a všechno, co Ettore do té doby zná, nechává daleko za sebou ve stínu.

Já nevím, jsem z tohohle filmu dost rozpačitá. Neurazí, ale zároveň nadchne tak málo, že mu člověk m sto chutí dát i nižší hodnocení... Příběh má potenciál, ale bylo to tak zoufale ploché, nedotažené a celkově tak nějak "poslepované" z k sobě podivně nepadnoucích fragmentů, až to skoro vypadá, že se střihači před vydáním omylem promazala tak půlka záběrů, aby to bylo nějak logicky napojené. Jak se v příběhu posouvá časová linie, v tom aby se pes vyznal (včlenění roztomilého střapatého vořecha byl pro mě mimochodem asi největší highlight tohohle filmu)... Hlavní hrdinové jsou celkem sympatičtí, ale nějak jim ten střelhbitý posun od cizinců přes kámoše a dočasné nepřátele až k zamilovanému páru nežeru. Třeba mi úplně chybí Ariho reakce na ty Dantovy dopisy? Ostatně Dantova linie, kde si něco zkusí s holkou, ale pak je najednou na kluky, všem to oznámí a pak teprve se zamýšlí nad tím, že se vlastně s klukem nezkusil nikdy ani líbat, taky není moc uvěřitelná - obvykle je to mnohem větší dilema a člověk se do nějakého veřejného roztrubování moc nežene, pokud si není 100 % jistý - s ohledem na dobu a místo, kde se to odehrává, to platí dvojnásob. Zkrátka a dobře, i na young adult žánr je to za mě bohužel hodně slabý podprůměr a je to škoda, z nastolených témat by se dalo vykřesat obstojné LGBT drama... Knižní předlohu neznám, takže bohužel (nebo možná naštěstí) nemůžu posoudit, jak moc nebo málo se jí film drží.

Po dlouhé době konečně zase narážím na queer drama, které mě chytlo a nepustilo. Příběh by sice snesl klidně i dvojnásobnou stopáž, aby se divák dozvěděl z minulosti obou protagonistů něco víc než jen útržky a aby se jejich vztah rozvíjel trochu organičtěji, uvěřitelněji, ale i tak to byl perfektní kinematografický zážitek. Zvláště se mi líbí hořkosladký konec, který otevírá filozofickou otázku, kolik různých podob vlastně svoboda má a jaká je její cena. Trochu mi to připomnělo Shawshank, ale přesto si Velká svoboda dokázala zachovat vlastní poetiku, a vzdálená analogie tak byla jen vkusně zvoleným přínosem, nikoli přívažkem.

Mít to tak třetinovou stopáž, dala bych tomu jednou takové množství hvězdiček. Ale takhle to bylo ucourané a na skoro tříhodinový film to mělo vysloveně nesmyslně ostré skoky vpřed, které často postrádaly kontext. Upřímně jediným důvodem, proč jsem vydržela až do konce, byla moje zvědavost, kdy už se konečně dají dohromady, ovšem i tady přišlo zklamání. Zkrátka teplí bratři v tříhodinovém disforickém dramatu o ničem. Na to, jak slibně film začínal, se s každou minutou kriticky snižovaly otáčky. Mimochodem, autor té queerbaitové anotace by zasloužil trest v podobě sledování prodloužené verze (mohla by se jmenovat třeba Šestatřicet hor).

Tohle je přesně ten typ seriálu, u kterého si říkáte, že je to tak blbé, až je to vlastně skoro geniální! Na rozdíl od jiných českých seriálů, které si hrají na seriózní kinematografii, zatímco jsou k uzoufání přitažené za vlasy, tohle rovnou přiznává, že je to naprostá kravina s jediným cílem: střelit si do vlastních řad a pobavit diváka ne samotným příběhem, ale parodií na žánr. Za mě fajn oddechovka!

Tento seriál by se klidně mohl přejmenovat na "Příruční manuál, kterak punc temných devadesátkových komedií transformovat snadno a rychle na mix High School Musical, Harryho Pottera, Sexuální výchovy a Sabrininých děsivých dobrodružství". Je vidět, že se Burton tu a tam snaží na odkaz Addams Family z roku 1991 navázat, ale daří se mu to spíš jen v detailech. Celkově je příběh posunutý spíš k současným seriálům ze středních škol, kde parta puberťáků řeší vztahy a tu a tam občas nějakou záhadu. O obsazení ani nemluvě - postavy jsou "jaksi povědomé" a zároveň dostatečně odlišné ve velmi nepříjemném poměru. Zvlášť otravné je obsazení Catherine a Luise. Oba jsou výborní herci, ale pro tyto role zcela nevhodní - naprosto jim chybí temná, nebezpečná jiskra, kterou Anjelica a Raúl vládli beze zbytku. Na zabití pár večerů to nebylo špatné, ale podruhé si to asi nepustím.

Bezesporu nesmírně zajímavý životní příběh, o kterém toho však dokument řekl žalostně málo... Šlo to tak nějak odnikud nikam, zařazená spousta zbytečných - někdy až vysloveně nesmyslných - scén bez kontextu, a naopak tomu chyběla nějaká pointa, nějaká závěrečná tečka. Na zabití jednoho večera to asi nebylo špatné, ale čekala jsem od toho mnohem víc. 16 let života mi přijde na tento výsledek bohužel spíš jako docela smutné skóre...

Po prvních dvou epizodách, které byly k uzoufání nudné a banální (tj. o to horší, o co větší očekávání člověk od tvůrce del Torova formátu má), jsem chtěla sledování Kabinetu Kuriozit vzdát, ale jsem ráda, že jsem se nakonec překonala a dala šanci všem osmi. Mezi nimi byly tři díly, které se mi opravdu líbily, a Mimo je právě jedním z nich. Je to díl, který se vlastně úplně vymyká všem ostatním, a právě o to je lepší. Je méně mysteriózní, jeho děsuplná atmosféra vychází především z toho, že stejné pocity jako hlavní hrdinka může mít kdokoli z nás, a v krajním případě nás nenávist k sobě opravdu může dovést k extrémním činům. Nakonec se dá chápat i jako metafora - připadalo mi, že ten krém možná vůbec není zázračný, ale Stacey jej vidí u všech svých kolegyň, které obdivuje, a namluví si, že má nějakou zázračnou moc změny. Alergická reakce pak nemusí být "přeměnou", ale naopak procesem, díky kterému hrdinka zešílí, a ten konec už se pak může dít klidně jen v její hlavě... Je to zkrátka tak psychadelické a mnohovýznamové dílo, že se dá chápat různými způsoby, a to mě na něm - na rozdíl od jiných dílů, které se často nedají chápat „vůbec nijak“ - opravdu bavilo.

Říká se, že drama by mělo mít pět fází - expozici (úvod), kolizi (zápletku), krizi (vyvrcholení zápletky), peripetii (nějaký obrat) a katastrofu (finální rozuzlení). Ovšem Prohlídka tomu nasadila korunu. Nejen že neměla žádnou expozici, ale ona neměla dokonce ani krizi, peripetii a katastrofu - nepočítáme-li, že tohle celé byla jedna velká katastrofa. Za vizuální dojem bych tomu dala hvězdiček klidně deset, ale kvůli ději bych tomu s čistým svědomím nemohla dát ani jedinou. V tomhle příběhu se nedozvíte vůbec nic. Je to hodinový dialog, který vůbec nikam nevede a nechápete ani význam jeho vzniku. „Děsivé zvrtnutí se“ je tak trapnou a málo děsivou počítačovou animací, která nemá na rozvoj příběhu žádný vliv, že se vám chce přinejmenším brečet, přinejlepším začít se hystericky smát. Ale po strachu, který to zřejmě mělo vyvolávat, ani stopy... Myslím, že k lepšímu diváckému zážitku by nepomohla ani ta tuna koksu, kterou tu milí „hrdinové“ příběhu vyšňupali (nejsem znalec, ale neměli po takovém množství být přinejmenším po smrti? Uznávám, po ní by Prohlídka možná byla i snesitelnější...).