FemmeFragile

Pokračování Sexu ve městě mě navzdory všem negativním recenzím velmi mile překvapilo. Postava Carrie je tu sice nesmírně otravná svým dost podivným přístupem ke smrti Božského (jaký člověk, který není psychopat, se nejvíc stará o to, aby se pohřeb konal ve stylové pohřební místnosti, a který člověk si v sámošce od prodavače vezme jídlo zadarmo, když se před ním předtím politoval, že mu umřel manžel?!) a Charlotte je snad ještě větší ukňouraná nanynka než dřív, pokud to vůbec šlo... Ale moc se mi líbila dějová linie Mirandy, která je podle mého dobrou výpovědí o tom, že někdy celý život něco hledáme, aniž bychom věděli, co přesně to je, a řešení může přijít velmi náhle a nečekaně. Stevea člověk samozřejmě polituje, ale Mirandě to nově nalezené štěstí stejně nejde nepřát. Samantha samozřejmě žalostně chybí, ta by pozvedla seriál o 100 %, ale zase jsou tu některé nové a kupodivu velmi sympatické postavy, které její absenci alespoň místy zalátaly. Jen se mi zdálo, že jsou vedlejší dějové linie řešící současná společenská témata hodně překombinované a snaží se být inkluzivní na všech frontách. Musím říct, že ani jako příslušnici jedné z menšin, o nichž je v seriálu řeč, by mi nevadilo, kdyby tam toho bylo podstatně méně ve prospěch zachování "přehlednosti" a "autentičnosti" seriálu... Kde je toho moc, tam je toho zkrátka příliš. Přesto seriál hodnotím kladně, strávila jsem nad ním několik příjemných večerů, během nichž jsem si odpočinula, takže záměr byl, hádám, splněn.

Pro mě osobně je tohle jeden z nejsilnějších filmů vůbec. V průběhu let se k němu opakovaně vracím a stále žasnu nad ve své podstatě jednoduchou dějovou linku, která je však zásadním způsobem vypointovaná a dovedená k dokonalosti také skvělým obsazením. Musím říct, že si na tenhle film vzpomenu pokaždé, když pro mě někdo udělá něco hezkého, a od té doby se snažím "posílat dál"... Myslím, že pokud má tenhle film takový efekt byť jen na jednoho člověka, pak splnil nejen svůj "estetický" cíl...

Poslední dobou jsem nemohla kápnout na žádný hlubší film, který by mě ve mně zanechal dojem jiný než kompletní otrávenost současnou (hlavně českou) filmovou scénou. Ale Šarlatán mě navzdory svému tématu, které pro mě není vysloveně favorizované, opravdu velmi příjemně překvapil. Spojení naturalistické a explicitní kamery s hlubokou sondou do komplikované lidské duše, ve které se mísí andělé strážní i démoni (v Mikoláškově případě v podstatě doslova), bylo přesně to, co jsem v těchhle dnech hledala a potřebovala. Určitě to není naposledy, co si tenhle vskutku brilantní počin Hollandové pustím, a určitě se ještě důkladně porozhlédnu i po její další tvorbě.

První dva díly vskutku více než solidní - člověka to vcucne a nepustí, dokud se nedozví, kdo je tedy vlastně ten dobrý a kdo špatný. S úplně čistým štítem z toho nakonec podle mého nevyjde nikdo - ani režisér. Třetí díl, kde jsem čekala strhující rozuzlení, podle mého trochu ztratil tah a zároveň se najednou stal docela nepřehledným. Přemýšlím, jestli jsem nejdřív ztratila pozornost a pak následkem nit, nebo mi v tom chyběla přehlednější posloupnost a kvůli tomu jsem pak přestala děj sledovat tak pozorně... Každopádně si myslím, že tomu dám ještě jednu šanci a časem si to pustím celé odznovu, aby mi příběh dával větší smysl. I tak to však byla (na poměry českých filmů) nezvykle dobrá podívaná, a už podruhé během několika dnů mě příjemně překvapila explicitnost homosexuálních scén, kterých se zdejší režiséři, zdá se, bojí jako čert kříže, aby neurazily jemnocit místních homofobů, kterým by to zřejmě vypálilo sítnici a rozbilo jim to jejich spokojené manželství, jak by jistě potvrdila jejich mlácená uťápnutá manželka.

Seriál mě na Netflixu zaujal svým popisem. Problematika sektářství mi přišla jako dostatečně zajímavý podnět, aby mě to přilákalo k obrazovce. Ve své podstatě nelituju - už od prvního dílu jsem byla strachy zakouslá do deky, ze které jsem vylézala jenom tehdy, když jsem se potřebovala jít do koupelny napít (samozřejmě se všemi světly rozsvícenými a vzpouzejícím se psem v náručí, aby si démoni vzali radši jeho, pokud se něco semele). Ale někde mezi tím mě stihlo potěšit, že na rozdíl od většiny jiných seriálů, které mě už tak od druhého dílu nepřekvapí, jsem tady dlouho netušila, jak se to celé rozuzlí. Ovšem právě ono rozuzlení bylo poněkud větším zklamáním – tomuhle seriálu by moc slušelo nějaké racionální vysvětlení, takové to „Hele, tohle se sice nestalo... Ale MOHLO BY,“ co vás praští přímo mezi oči a po čem neusnete ještě měsíc, protože přece taky bydlíte v čindžáku a taky máte docela divný sousedy... Ten sci-fi/fantasy/horor konec celý potenciál tohohle seriálu tak trochu zahodil. Konec první série už mi přišel notně překombinovaný a přitažený za vlasy (ostatně, těch různých informací je v seriálu tolik, že se občas ztrácíte, jaká je mezi tím kauzalita a jak to tedy vlastně všechno je). Doufám, že druhá série si povede trochu lépe a jasněji, pokud vůbec bude... Musím říct, že úplně neholduju netflixáckému zvyku roztočit jednu sérii s otevřeným koncem, ke které už druhá nikdy nepřibude. No, doufat můžu...   Uvažovala jsem každopádně mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami - čtvrtou dávám za tu pěknou kruhovou plíseň (škoda, že se jí nedostalo větší role než jako „fetiva“). Právě ona mohla sehrát docela pěknou roli v tom semi-realistickém konci, kde by se ukázalo, že se nájemníci jejích spór nadýchali a všichni po ní hromadně zblbli. Škoda, no.

Musím říct, že jsem měla opravdu velký strach (zvlášť poté, co se jako příšerné fiasko ukázal Turnaj ze sklonku loňského roku), aby to nedopadlo jako naprostá blbost. Takhle to totiž občas bývá, když se vracíte k něčemu, co bylo v minulosti skvělé a nepřekonatelné, a zkoušíte to překonat. Prostě to nejde, skřípe to a drhne, a už se to nikdy nevrátí do starých kolejí. V Návratu do Bradavic se to ale nestalo. Ano, přiznávám, že bych při takové příležitosti původně možná uvítala hraný film (i kdyby jen krátký), ale vlastně jsem nakonec ráda, že je to "jen" vzpomínková akce. Protože ze světa Harryho Pottera zůstalo to skvělé, co se nemění - kulisy, příběh, myšlenka... A to, co už nikdy nebude moci být stejné, se nijak nepřetvařovalo: herci se změnili a nemělo smysl předstírat, že těch deset let mezi tím neuteklo. To přiznané plynutí času, posun, zpětná reflexe... přesně to podle mého z tohoto "ohlédnutí se zpět" udělalo mistrný kousek, který dostál kvalitě a cti celé filmové ságy. Stejně jako byla s citem natočena ona, pak byl s britským citem i vkusem natočen tento polodokument. A i když je to plné patosu, klišé a opakování, jak se mají všichni rádi... výjimečně to nepovažuju za pouhá slova. Věřím tomu, že Harry Potter něco změnil nejen v dějinách literatury a kinematografie, ale především v celých generacích, které s ním vyrůstaly. Měla jsem tu výjimečnou výsadu, že jsem zažila, jaké to je, čekat úmorné roky, než vyjde celá série knih i filmů, a učinilo to mé dětství neopakovatelným. A tak se plně ztotožňuju s celkovou atmosférou tohohle vzpomínkového díla: Harry Potter měl, má a bude mít v mém srdci velmi speciální místo. Navždy.

Marně přemýšlím, co mě vedlo k nápadu si tenhle film pustit, když nesnáším komedie a nesnáším vánoční filmy. A zvlášť špatné komedie a špatné vánoční filmy. Tohle byla kombinace prostě úplně všeho dohromady - vlastně je to pro mě až překvapující, že to dosáhlo celých 44 %, protože se mi to na film této úrovně zdá jako extrémně milosrdné hodnocení. Brooke Shields tu působí jako herečka, která by se hodila spíš do novodobé adaptace Šípkové Růženky - mohla by tam z fleku hrát zlou stařenu. I ve svém věku je pořád krásná, takže o těch létech na hrbu to zase tak není, ale občas jí do výrazu problikává něco "pokoutného" a jaksi zlovolného, co mi do toho veskrze pozitivního vánočního příběhu vůbec nesedělo. Jako záporačka by zkrátka byla geniální, tohle jí naopak image trochu pokazilo. Co se týče děje, je to nejen plytké, ale ještě navíc uspěchané a úplně nelogické. Vévoda, hrabě (nebo co to vlastně vůbec je), který se novou majitelku hradu snaží vyštípat, a proto ji pozve domů, aby s ním bydlela. Pak za ní po jediném naschválu, který jí udělá (koupe se ve vaně nezamčený, jaká hrůza!), dolejzá, a když je konečně noha v nohávě, tak zase couvne. A to celé v balíčku 99 uspěchaných minut. No, zkrátka a dobře dvě hvězdičky dávám asi jen za krásné společenské šaty v závěru, a za to, že mám o Vánocích sentimentální náladu, kdy se z obvyklé kinematografické bestie měním ve vlastně docela krotkého diváka.

Musím s politováním říct, že Bradavický turnaj mě v maximální možné míře zklamal, a to tak, že jsem zatím viděla pouze první díl, a nemám po něm ani tu nejmenší chuť ztrácet čas zbylými třemi. Celé to na mě působilo jako některé vědomostní soutěže z české produkce. A tím nemyslím ještě relativně ucházející AZ Kvíz nebo Bludiště, ale spíš béčkové (až céčkové) stupidity typu Co na to Češi, Máme rádi Česko a Na lovu. To celé v typicky americké přezdobené omáčce. Velmi mi tam chyběl vliv britské kultivovanosti, který byl jinak pro HP filmy typický. Jakkoli mám ráda Helen Mirren, tak v Turnaji kolejí mi v roli "moderátorky" vysloveně lezla na nervy. Problémem nebyly ani tak primitivní otázky, které pokládala (za to ostatně ani nemůže, to je věc režie), ale spíš přehnané nadšení z toho, když někdo na tu primitivní otázku dokázal správně odpovědět. Systém hry (výběr hráčů, jejich střídání a zapojení celé "koleje") mi přišel absolutně nelogický a divný, stejně jako to, že hrály vždy jen dvě koleje proti sobě, přičemž ve finále chyběla čtvrtá kolej (jak jsem si nechala vyspoilerovat od kamarádky, abych se nemusela dívat). Proč? Proč nemohly proti sobě hrát všechny koleje od začátku až dokonce, aby to lépe napodobovalo bradavický systém školního poháru? Lee Jordan, který se tu a tam objevil jen proto, aby oznámil bodový stav, který běžel na všech možných dostupných plochách, byl opravdu úsměvný... A jiného herce z HP franšízy jsme se "naživo" (alespoň v  prvním kole) nedočkali. Když Helen oznámila, že je někdo z nich přítomen, měla jsem pochopitelně jako fanoušci radost. Poté, co se z "přítomnosti" vyklubal jen nahraný vzkaz, mě radost opět rychle přešla. Nevyužít potenciál herců a nechat je jenom namluvit otázku (což klidně mohla dělat pořád dokola Helen) je pro mě trochu trestuhodné. Klidně mohli hrát společně s danými kolejemi, nějak se aktivněji zapojit, aby to byl pro přítomné soutěžící opravdu nezapomenutelný, životní zážitek. A jedním z posledních, ovšem nejvýraznějších problémů, byla pochopitelně obtížnost otázek. Když odhlédnu od toho, že byla většina z nich až trapně snadná, tak se mezi nimi přece jen našly poměrně citelné rozdíly. Bylo očividné, že koleje nedostávaly typově a obtížnostně stejné otázky - některé byli citelně těžší, než měl soupeř, takže by podle mého bylo jen fér, kdyby soutěžily všechny 4 koleje a všechny také odpovídaly na ty stejné otázky, jak už jsem zmínila výše. Zkrátka kolem a kolem, tohle každého potterheada, který s HP vyrůstal a stal se pro něj kultovní záležitostí, spíš víc životním stylem než oblíbenou knihou/filmem, zklame. Myslím, že zklamanější by nemohl být ani Hagrid, kdyby si koupil tříhlavého psa bez papírů, a vyrostla mu z toho čivava.

Přiznám se, že mě poslední řady Zákonu a pořádku, které se víc týkají reálných aktuálních událostí, baví nějak míň než řady předchozí. Zapojení covidu a aktuální aféry mě nijak zvlášť nenadchlo, asi mě v tomhle případě víc baví smyšlené nebo "historické" případy. Kromě toho mě tenhle díl trochu zklamal i svou "neukončeností", tak doufám, že se v podobném duchu nebude odehrávat celá řada.

Na tenhle seriál se dá dívat celé věky a nikdy se neomrzí. Nikdy jsem nebyla seriálový fanoušek, zoufale jsem se nudila už po několika dílech. Až do chvíle, než jsem asi před patnácti lety objevila Útvar pro zvláštní oběti a hlavně Marisku Hargitay. Role Liv Bensonové mě absolutně vzala za srdce tím, jak je v ní vyvážená láska, ochranitelství, pokroucená minulost i smysl pro spravedlnost, to vše zabalené do drsné slupky. Počet dílů, který by u každého jiného seriálu byl nervydrásající asi stejně jako Ordinace v růžové zahradě, je u Útvaru pro zvláštní oběti vyrovnaný tím, jak je každý díl originální a jak v každé sérii jsou dva nebo tři "ještě originálnější" díly, které se člověku vryjí pod kůži (namátkou 911, V utajení, Zebra, díl s Lesákem a samozřejmě únosy Bensonové Williamem Louisem) a vyrovnaností policejní a soudní složky, která kriminálce dodává oproti jiným šmrnc. Zapomenout nesmím ani na vztahovou rovinu, která je decentní a nepřehnaná, ale zároveň geniálně propojuje celé universum a veškeré díly. Oceňuju taky to, že detektivní metody nejsou přitažené za vlasy - žádné hologramy, kouzelné roztoky, které seberou DNA třeba i ze vzduchu, a zvětšení a zaostření fotky z kamerového systému s původní velikostí 2x3 pixely na 8K, odkud se pachateli dají spočítat i chlupy na bradě. Tyhle polosci-fi kriminálky vážně nesnáším a jen podporují důvody, proč mám tolik ráda Zákon a pořádek. Jsem zvědavá, jestli mě za dalších patnáct let přestane bavit, ale obávám se, že spíš asi ne.