FemmeFragile

Podle všemožných recenzí jsem čekala, že tenhle seriál bude něco EXTRA. Stejně jako Zmizelá (také od autorky Gillian Flynn, také tak hojně vychvalovaná) mě vlastně dost zklamal. Amy Adams je v hlavní roli nesympatická, stejně jako zbytek postav - vlastně úplně nevím, s kým se tam nějak ztotožnit a identifikovat. Ve výsledku mi obětí všech těch hrůz není vůbec líto, což by asi mělo být. Spousta věcí je nedovysvětlená, ale ne takovým tím otevřeným způsobem, který je napínavý a diváka sice neuvěřitelně žere, že se pravdu nedozví, ale chápe, že v tom spočívá pointa filmu/seriálu. Tady jsem měla celou dobu akorát pocit, že tvůrci prostě jen zapomněli, že určité věci nakousli (třeba fakt, proč hlavní hrdinka onanuje nad vzpomínkami na fotky mrtvol v lovecké chatě, by mě zajímal asi víc než hlavní dějová linka, leč bohužel). Poslední díl je uspěchaný a přitažený za vlasy tak, jak jen být může. Tři hvězdičky dávám v podstatě jen za to, že je seriál krátký (vzhledem k tomu, že mám právě rozkoukaný Příběh služebnice, kde tvůrci opravdu neví, kdy skončit, to nějak vyplouvá víc na povrch, jak je otravné, když je seriál roztahaný a ucouraný - v případě Ostrých předmětů je 8 dílů tak akorát snesitelných), a za docela překvapivou pointu, byť nedovysvětlenou. Ale podruhé už bych to vidět nemusela.

Překvapivě debilní zápletka s překvapivě dobrým zpracováním. Asi tak bych shrnula seriál Letuška v jedné větě - zápletka totiž opravdu větším klišé být nemůže - holka se probudí vedle brutálně zavražděného pracháče, kterého sbalila noc předtím. Postupem času se z ní navíc vyklube narcistní alkoholická blbka, čemuž je v seriálu věnováno až zbytečně moc prostoru (ano, to si všimneme už po osmém záběru, jak do sebe Cass láme pátého panáka za sebou, že asi tak trochu - trochu hodně pije! Divák není Dory z Nema, aby se mu to muselo připomínat co pět minut). A co se týče záběrů na zoufalý obličej hlavní hrdinky... mám takový dojem, že tvůrci se moc koukali na Příběh služebnice a kupodivu se jim to zdálo jako okopírováníhodný koncept. Seškrtáním obou typů těchhle scén by se dala vyšetřit spousta místa, v němž by se naopak mohla uplatnit dokonalá Michelle Gomez, které tyhle role polozáporaček sedí jak nikomu jinému (snad kromě Heleny Bonham Carter, která v nich dosáhla absolutního mistrovství), ale jejíž dějová linie byla bohužel dost uspěchaná, což bylo pro člověka, který jednotlivé záběry člověk čekal jak na hlt vody na poušti, trochu zklamání (obsazujte ji do víc filmů a seriálů, pro satana živého! Michelle Gomez je zatím nebroušený diamant, tak kdy si ho konečně někdo všimne?). Na druhou stranu seriál udržuje napětí, je to celkem vtipné a snesitelně dlouhé (což třeba o již zmiňovaném Příběhu služebnice říct nemůžu - někdy je opravdu potřeba vědět, kdy skončit). Asi to ve mně kromě sexy-as-hell-Michelle nezanechá hlubší dojmy, ale zabila jsem tím pár příjemných večerů, takže seriál hodnotím vlastně mnohem kladněji, než jsem zpočátku sledování čekala.

České komedie jsou buď absolutní špička, nebo absolutní propadák. Tohle bylo pro mě bohužel bylo suverénně největší zklamání za dobu, u které ani nedovedu říct, jak byla dlouhá. Že se na slovech "Suchánek" a "komedie" nedá nic pokazit? Režisér Pepy se asi rozhodl bořit mýty a nutno říct, že se mu to podařilo na výbornou. Film neměl žádný spád, žádnou pointu, leda že by pointou bylo to, že lidský život nemá žádnou pointu... I tak to ale bylo desetkrát nudnější než život toho nejnudnějšího člověka, který chodí po téhle planetě. A pokud už něco ve filmu neznělo tak nudně, bylo to alespoň absolutně proti logice (dějový zvrat týkající se Pavlíny? Potřebovala bych asi další vysokou školu, abych pochopila, jak k tomu došlo. Přišla jsem sice k filmu až asi deset minut po začátku, tak mi možná uteklo nějaké potenciální vysvětlení, které na začátku mohlo být, ale nevím nevím...). Postavy byly téměř bez výjimky protivné, nesympatické, člověk se nedokázal pořádně s žádnou ztotožnit. Ženské postavy byly zobrazeny stereotypně buď jako zlatokopky, nebo jako uťáplé puťky bez sebeúcty, mužské jako pracháči nebo podpantofláci, kteří si pořád stěžují na osud, ale neudělají celkem nic, aby ho změnili. Vytvořit tak ploché charaktery jistě stálo nemalé úsilí, protože dovést to k takové dokonalé plochosti se nepodaří ani leckteré třináctce, která píše fanfikci na Justina Biebra. Celkově mizerný film nezachránila ani hudba, ani práce s kamerou, což jsou věci, ke kterým se člověk uchyluje, když už fakt neví, za co jiného film pochválit. Tady bohužel nefungovalo ani tohle. Celkově se mi prostě Pepa zdál jako přehlídka neumění, skoro až jako záměrná snaha o parodii na dobrý film...

Pokud je na světě nějaká knižní předloha, kterou je zatraceně těžké zfilmovat, pak je to určitě tvorba Virginie Woolfové a Michaela Cunninghama, který se k jejímu odkazu hlásí. Zfilmovat asociativní prózu považuju za filmařskou sebevraždu. Zachytit tok myšlenek v obrazech je něco, co rozhodně zní jako absolutní nonsens. V tomto případě se stal zázrak. Nejen, že si autoři Hodin neutrhli ostudu, ale ba naopak – vzniklo fenomenální dílo, které – alespoň pode mého – boří mnohé kinematografické hranice. Hodiny zachycují jediný den v životě tří obyčejných žen žijících v různých dobách různými životy, jejichž osudy jsou ale přesto pevně propletené do sebe. Práce střihu je tu naprosto nepostradatelná, a jen díky výborně odvedené práci se opravdu povedlo všechny tři dějové linky propojit do kompaktního celku, kterým Hodiny podle své knižní předlohy mají být. Cílem není vnímat tyto tři hlavní postavy jako jednotlivce, ale jako propojené organismy, ztělesnění kauzality, příčin a následků ve světě. Nehledejte v tomto filmu pointu. Pointou – a to zcela záměrnou, nenáhodnou – je její absence. Fakt, že v lidském životě nekončí každý den převratnou událostí, není to seriál na pokračování, kde každý díl musí končit napínavě, aby se divák díval příště znovu a dál. Je to pokus o zachycení každodennosti, která v sobě skrývá malé výhry i prohry, je to boj každého dne za vlastní autenticitu a přežití ve světě, který nás přesahuje. Tenhle film jsem viděla poprvé v patnácti letech a okamžitě se stal mým nejoblíbenějším. Tehdy jsem mu v lecčems nerozuměla, vnímala jsem ho asi povrchněji, ale už tenkrát mě uchvátil, a při každém dalším sledování v průběhu let mě fascinuje víc a víc, a troufám si říct, že snad i částečně začínám chápat, o čem to celé je. Myslím si ale, že plně ho člověk může pochopit teprve až ve chvíli své smrti. Filmařům a autorovi předlohy se v tomto smyslu povedlo naprosto jedinečné dílo, které svým smyslem daleko přesahuje lidské chápání až do oblasti lidského cítění.

Carol patří rozhodně k mým nejoblíbenějším filmům. Těžko bych spočítala, kolikrát jsem ji už viděla, a přesto mě pokaždé dokáže něčím překvapit a znovu a znovu fascinovat. Je to úctyhodná sonda do života mladé ženy uvízlé v době, které nerozumí, a ve vztahu, v němž není spokojena. Do života jí vstupuje Carol, nebezpečně krásná, tajuplná žena, mnohem starší a zkušenější než Theresa. Divák Carol sleduje právě zbožným pohledem Theresy, která osobnímu kouzlu Carol okamžitě propadne a jejíž svět se od té chvíle točí jen okolo rukaviček, které si Carol zapomene na pultu vánočně nazdobeného hračkářství. Její touha Carol poznat osciluje mezi dětskou naivitou, patologickou obsesí a náboženskou extází, je krásná a dojemná i děsivá zároveň. Jejich vztah, který se od té doby rozvíjí, je intenzivní a jedinečný, někdy spalující a zhoubný, tak hluboký, až to někdy nejde unést. Myslím, že přesně takhle se dá popsat i můj vztah k tomuto filmu: každou jeho vteřinu si vychutnávám jako zakázané ovoce, ale někdy je mi při něm tak těžko u srdce, že se na něj nemůžu dívat už ani minutu. Sledovat Carol je jako vrazit si nůž mezi žebra a s extatickým požitkem jím v ráně otáčet. Děsí vás to, ale nemůžete přestat. Carol budete buď nenávidět, nebo z hloubi duše milovat, stejně jako její knižní předlohu, která je podobně transcendentním zážitkem. Nic mezi tím ale neexistuje – na tenhle film zkrátka nelze mít nevyhraněný názor.

Nechte je všechny mluvit je ten suverénně nejdivnější film, jaký jsem za poslední dobu viděla. Nemůžu říct, že by „nejdivnější“ bylo v tomto případě nutně pejorativum. Byly tu totiž divné-špatné i divné-dobré strány, a ve výsledku nelze úplně jednoznačně rozhodnout, které převažovaly. V první řadě je nutné říct, že si po několika minutách začnete všímat jisté banality rozhovorů, kterou byste u filmu zřejmě tradičně neočekávali, ale řeknete si, že je to prostě asi jen nějaký artový film. Teprve když se rozhovory začnou cyklit a v mnohých případech vám není jasné, kam vedou, dojde vám, že artovost tohoto filmu sahá za hranice toho, co obvykle za artový film považujeme. Napadne vás, že to nedává smysl, jako kdyby herci improvizovali. A ono taky jo. Dozvíte se to, až když film skončí a vy googlíte, co to jako mělo být, ale je to přesně tak – tenhle film byl částečně improvizovaný. A je na tom přesně vidět, kteří herci jsou tak dobří, aby si s tím poradili, a kteří se jen topí. Mezi absolutní profesionály určitě patří Meryl Streep, která v Nechte je všechny mluvit hraje se stejnou hereckou zručností jako v jakémkoli jiném – tradičním – filmu, ale zejména její sokyně Candice Bergen těžce zaostává a její motivace a minulost lze z jejích chabých pokusů o dialog jen těžko rozklíčovat. Točí se pořád na tom samém, opakuje se i stejnými formulacemi, a ve výsledku vás zanechá v naprostém rozčarování, jaký její postava měla smysl, měla-li vůbec nějaký. Pointa – respektive její absence – je hlavním mínusem tohoto filmu. Je to komorní film, odehrává se na malém prostoru, vystavěný je na rozhovorech, ale těm kvůli improvizaci chybí spád, který by kompenzoval nudnost prostředí, a ona pointa, která byla hercům asi nastíněna tak vágně a povrchně, že ji prostě nedokázali naplnit. Z celkových 108 minut se asi tak třetinu vlastně docela nudíte, na druhou stranu ale nelitujete – nebo alespoň já jsem nelitovala –, že jste vydrželi až do konce. Film má své mouchy, ale stojí za to ho vidět, pokud máte dvě hodiny času a ochotu vnímat ho trochu nekonvenčně.

Zkrocená hora. Je třeba říkat ještě něco víc, když „Zkrocená hora“ je synonymem dokonalosti? Zkrocená hora není příběhem o gayích, ale příběhem gayů. Shrnuje v sobě všechno, co znamená být gayem. Znázorňuje spalující touhu, potřebu vyrovnat se sám se sebou i se světem, je v ní neuvěřitelná bolest, nepochopení, okamžiky absolutního štěstí i relapsů temnoty, potřeba lhát a zároveň žít autenticky. Je o míjení a osudových chybách, které by člověk udělal kdykoli znovu. Jenže geniální dějová linka (mimochodem zázračně vystavěná na naprosto průměrné a minimálně v našich končinách nepříliš známé povídce Annie Proulx) není to jediné, co film může nabídnout. Jsou tu především dechberoucí herecké výkony, tak přirozené a podmanivé, jako by šlo o dokument a nikoli o fikci. Z těch dvou ještě o to víc vystupuje Ledger, jehož role je o to opravdovější, že oproti Gyllenhaalovi prochází v průběhu filmu hlubokou, životní proměnou, kterou Ledger naplnil beze zbytku. Upřímně si nedovedu představit, že je vůbec možné se na tento film podívat, aniž by se člověku nezarosily oči a nenosil ho ještě řadu dní v hlavě v podobě filozofických myšlenek, co znamená láska, jaké má podoby a jak těžké je bez ní žít.

Od seriálu Sabrinina děsivá dobrodružství jsem vpravdě mnoho neočekávala – měl to pro mě být prostě jen takový malý výlet zpátky do devadesátek, kdy běžela Sabrina, mladá čarodějka. Pokud jsem čekala moderní remake tohohle už trošku retro seriálu, pak jsem byla zklamána. Seriál totiž z potenciálu podobného typu příběhu vytřískal mnohem víc, než bych se byla odvažovala doufat. Sabrina je sice v podání Kiernan Shipky trochu ukňouraná a po chvíli sledování trochu dost otravná puberťačka se spasitelským komplexem a pocitem, že svět čeká jenom na ni a na to, až udělá přesně to, o čem jí všichni říkají, ať to nedělá… ale ráda bych vypíchla ostatní, mnohem zdařilejší role. Staronovým objevem je pro mě Miranda Otto, kterou jsem od Pána prstenů nijak zvlášť neregistrovala, ale Sabrina mi její herecké mistrovství připomněla. Role Zeldy, která osciluje mezi „itchy bitchy“ charakterem a milující a starostlivou tetou, jí definitivně sedla. Je asi podobně nonšalantně-badassoidní, jako třeba Minerva McGonagallová v Harrym Potterovi (až na to, že Minerva je většinu času nonšalantní a jen občas badass, u Zeldy je to přesně obráceně). Absolutním vrcholem Děsivých dobrodružství ale pro mě byla mně dosud neznámá Michelle Gomez ve dvoj- až tříroli pánbíčkářské a podivínské učitelky, madam Satan a něčím mezi tím ve chvílích, kdy se za onu podivínskou učitelku tato nadpřirozená a nadpřirozeně manipulativní bytost vydává. Snad kromě chvíle, kdy ukáže svou přirozenou tvář, je „sexy as hell“, což je s ohledem na tematiku seriálu asi to nejvýstižnější pojmenování, co si lze představit. Je úžasně prohnaná, úžasně zlá, úžasně manipulativní, což úžasně snadno střídají polohy, v nichž se zdá, že v ní je přece cosi „lidského“ – snad zraněná duše. Musím říct, že informace, že 5. řada tohoto seriálu se neplánuje, je pro mě největším zklamáním za opravdu dlouhou dobu, protože už teď, jen několik málo dní po zhlédnutí celé série (v rekordním maratonovém čase) se mi po tomto univerzu neskutečně stýská.