Saxicola

Další trapná variace na zombíky, předstírající, že je sci-fi. Scénář je naprostá hanebnost.

Nejpodceňovanější sci-fi v dějinách kinematografie. Absolutní povinnost pro všechny, kdo ve sci-fi nutně potřebují to sci-. Výtečná Anamaria Marinca v roli pilotky. Exemplární důkaz toho, že mimozemský prvok je daleko nosnějším motivem, než vyjící kvazihmyz a podobný deliriózní shity. Protože ti prvoci tam skutečně někde jsou.

Víte co? Dohodneme se. Klidně ať existuje scénář, že Slunce zhasíná, a někdo ho musí zase rožnout. Ale v tom případě ať je to pružná blondýna v koženejch bikinách letící na drakovi, nazvěme to fantasy, a všichni budeme spokojení. Pokud to ale myslíte tak, že tam pošlete doopravdickou kosmickou loď a doopravdický astronauty s doopravdickou atomovou bombou a nazvete to sci-fi, tak to snad proboha nemyslíte vážně.

Klidně si točte vyvražďovačky s krvelačnými zombáči a mutanty. Pohoda. Nic proti. Ale pro kristovysvatýrány to nikdy nenazývejte sci-fi. Nikdy. Protože toho sci- tam není ani tolik, kolik je příčetných scénářů opravdových sci-fi kousků.

Jasně že je to ptákovina. Ale představuji si, že je mi dvanáct, je sobota podvečer, babička upekla buchty a v televizi dávají Ztraceni ve vesmíru. A já na konci dílu vyšiluju, proč už je konec, a propadám zoufalství, že další díl je až za týden. Z tohoto pohledu dávám šest hvězd z pěti. V reálu jako už ohořelá větev strhávám jednu hvězdu za to, že i puberťáci si zasluhují trochu respektu k fyzikálním zákonům.

No dobře. Dejme tomu, že existuje inteligentní mimozemská entita, která má důvod vypadat jako svítící hrst vyčesanejch chlupů. Dejme tomu, že má důvod nadiktovat si posádku, kterou by žádná příčetná kosmická agentura nenechala řídit ani kolotoč s labutěma. Ale proč se sakra musí posádka chovat jako šestá bé na hodině sexuální výchovy, tomu opravdu nerozumím. Všechno, co v téhle bizarnosti dává smysl, je nestydatou vykrádačkou nedostižného klenotu Voyage to the Planets od BBC. Jednu hvězdu dávám za to, že to v náhlém záchvatu sebereflexe utnuli relativně včas. Druhou za to, že odolali zlozvyku instalovat do role mimozemšťanů slintající zombie.

Železo se váže na bór a vytváří proteinovou strukturu.//Zapněte rychlost světla.//Vyléčíme se z viru gama zářením.//Už jsme v souhvězdí Psa? Ne jsme u Síria.// Tohle je zhruba všechno, co jste o téhle zběsilé slátanině potřebovali vědět. Jednu hvězdu dávám za dobrý nápad využít paralelně dvě linie: snahu rozluštit vysílání artefaktu na Zemi a vesmírnou výpravu. Z toho šlo udělat mistrovský kousek. Jenže to by nesměl scénář psát retardovaný orangutan, kterému předtím někdo pustil Příchozí a Vetřelce.

Zapomeňte na knihy, ty posloužily maximálně jako inspirace. Zapomeňte na Gerryho. Hlavní postavou je matka, která v seriálu navíc vyznívá jinak než v knihách: výrazně mladší, výrazně elegantnější a výrazně modernější. Seriál nemá poetiku snových přírodovědných toulek malého Gerryho po ostrově, jak jsou popsány v knize. Gerryho záliba ve zvířatech zde vyznívá víc jako momentální rozmar puberťáka, který neví, co se sebou, a aby divák pochopil, že jako ochrana zvířat, musí to tam být opakovaně explicitně zdůrazňováno. Dokonalý je Josh O´Connor jako Larry, dobře byl vybrán i Leslie a po pár dílech váhání jsem vzala na milost i Margo.  Některé historky z knih lze v seriálu poznat, jsou ale podány buď ploše a ledabyle, jako třeba Gerryho příhody s Kralevským, nebo jsou přetaženy do nesmyslné hyperboly, jako epizoda s cirkusem, kde je Gerryho okouzlení mluvící hlavou nahrazeno cirkusovým třeštěním celé rodiny - jako kdyby tvůrci původní motiv nepovažovali za dostatečně nosný (nebo ho spíš nedokázali poutavě zpracovat). Nechápu, proč Gerryho narozeniny pojali jako přehlídku nepochopení mezi rodinou a trucovitým spratkem, když v knize je tomu přesně naopak: Gerry za pomoci jemné manipulace, kdy posílá členy rodiny nakupovat do jejich oblíbených obchodů, prožije nejkrásnější narozeniny se spoustou vysněných dárků. V posledních dvou sériích už není z knih prakticky nic a čtvrtou řadu jsem dokoukala jen ze setrvačnosti, protože ty nekonečné únavné otravné love story se s poetikou "mojí rodiny a jiné zvířeny" míjejí na vzdálenost stovek světelných let. Jemně ironický humor, který je klenotem Durrelových knih, se prakticky vytratil. Namísto toho nevěřícně zíráme na červenou knihovnu, které neuniknul takřka nikdo, kdo má puls, možná s výjimkou Lugaretsie. Dovedu si ale představit, že kdo knihy nečetl, může být touto letní pohodovkou obsloužen uspokojivým způsobem.