Ne__Ty

Jedno z nejkomornějších a nejlepších sci-fi v přesném slova smyslu. Každá postava má svůj prostor a důležitost, herci jsou přirození. Pokorná i tajemná atmosféra, nechybí gradující napětí a otevřený, ale o to krásnější konec. Tento film v mých očích patří mezi tři sta nejlepších na CSFD.

Ta hudba! Ještě nikdy jsem neslyšel tak živou, energetickou a strhující hudbu. V kině jsem ani nedutal, byl jsem jako omámený a spolu s vizuální stránkou se jedná o tak nevšední a tak epický zážitek, že u mě první zhlédnutí předčilo prvotní dojem z Inception, ale uvidím, jestli poroste s každým zhlédnutím jako Inception (sny nakonec ve mně i po deseti letech rezonují víc než vesmír). Velice kvituji, že se Nolan soustředil opět na vývoj postav a dal jim dostatečný čas a prostor, za což se mu herci štědře odměnily. S tím souvisí emoce, které přímo tryskaly z plátna, což se u dřívějších Nolanových děl tak moc nedařilo.

Už se mi to v hlavě uleželo, ale stejně bude film ve mně rezonovat ještě docela dlouhou dobu (už jsou to skutečně roky), než ho úplně vstřebám. Potřebuji to hlavně u dvou emočních vyvrcholení, přičemž to první mě vnitřně nesmírně rozemlelo, což je znásobeno ještě tím, že se mu to podařilo přes mé očekávání. A vyplatí se počkat do konce titulků.

Intenzivní a nejkomplikovanější Nolan. Mozek po celou stopáž šlapal na plné obrátky a stejně pořád přemýšlím nad tím, co všechno jsem viděl. Mnoho věcí jsem tu totiž zažil poprvé a pasáže s letadlem, v modré a červené místnosti či poslední mise braly dech. Naštěstí to není jen o atrakcích. Postavy jsou po filmové šachovnici rozmístěny s jasně definovanou charakteristikou, a přestože si neprojdou vývojem ani nemusí čelit pochybnostem, neslouží pouze otrocky příběhu. Dokazuje to posledních dvacet minut, které dokáží vrchovatě dolovat emoce. Něco, co mi u režisérových filmů nechybí. Mistrově preciznosti navzdory. Chci to prožít znovu, jen nevím, jestli dokáži i v příštím snímku jít tak daleko na hranice svých možností.

Udělal jsem chybu, když jsem viděl tuto trilogii na přeskáčku. Na mou obranu uvedu, že jsem díly aspoň viděl víckrát. To však nic nemění na tom, že by měl film umět oslovit sám o sobě a neměl by potřebovat pomoc jiného. Využití prvků ze série by pak měla být nadstavba, a ta je v tomto případě víc než zdařilá. Představený nápad je geniální a tvůrci si s ním neskutečně vyhráli. Humorná nadsázka snímku taktéž sedí a nešlo si neoblíbit dynamiku postav Michaela J. Foxe a Christophera Lloyda. Alan Silvestri ale tady žel podle mě vytvořil jeden ze svých slabších soundtracků. A nebo nemám vkus.

Příjemné žánrové překvapení. Do kapse strčí The Old Guard a asi i Project Power, kdybych měl odvahu to vidět. Díky devadesáti minutám děj odsýpá a je naplněný solidní akcí, které kraluje honička na dálnici a potyčka na policejní stanici, za kterou by se nestyděl ani Terminátor. A když k tomu připočtu sympatické postavy, které neztratily celý mozek, přehlédnu i jednoduchoučký příběh. Až nebude vědět, co si dát, naordinujte si toto old schoolové ohlédnutí na Netflixu.

Snad ještě nikdy jsem nezažil, aby hudba tak přesně vystihla film. To, co zde předvádí Morricone, je neuvěřitelné. Film se mi dostal pod kůži a prožíval jsem ho po boku mladší i starší generace postav. Poetický rukopis Sergia Leona je nepřehlédnutelný, přesto jsou čtyři hodiny až příliš dlouhá doba na udržení dokonalosti. Místy se objeví trhlinky, místy si scénář ulehčí práci a nedořeší vedlejší linky do konce, místy tempo zakolísá. Nezaváhal bych však, kdybych se měl do světa znovu ponořit.

Závratěmi netrpím, ale přesto mě snímek dokázal díky výborné kameře tomuto nezáviděníhodnému pocitu přiblížit. Zároveň jsem dostal spletitý příběh, který mi nemalou chvíli zamotával hlavu, a mohl jsem si užívat jeho tajuplnost, nejednoznačnost a možnou paranoii za přítomnosti vynikajících hereckých výkonů. Ale přesto jsem se do spirály filmu nepropadl tak moc jako Scottie Madeleine do té své.

U podobně laděných snímků se většinou mění prostředí, ve kterých se odehrávají, ale jejich vyznění je totožné. Tady aspoň chybí „povinná scéna s rodiči“ a navíc je tu dostatečně zdůrazněn i prvek selhání. Chvilku jsem byl v nejistotě, protože trvalo, než se příběhové linie propojily. V mžiku si však sednou a dál už film působí sebejistě a optimisticky si jde za svým, takže jsem se jím nechal strhnout. Jen jsem si po celou dobu nedokázal zvyknout na rezavého Tobeyho Maguirea.

Vypadalo to, že si budu muset co nejdříve pustit film, který mi pomůže rozehnat chmury, které se začaly objevovat. Nakonec se jím stal právě Milionář z chatrče, a to bez sebemenších pochyb. Snímek se tím vůbec netají, naopak to vystaví jako svůj největší klad a z vyznačených pohádkových kolejí neuhne ani o píď. Postupně se však kvůli tomu vytratí jakékoli napětí nebo pocit satisfakce, který si postavy (a divák) bezesporu zaslouží. Naštěstí tuhle jednoduchost vynahrazuje přesným střihem a perfektně vyskládanými flashbacky, díky kterým nad ním nejde zlomit hůl.