Ne__Ty

Dvě stě sedm minut je dlouhá doba na udržení pozornosti, naštěstí to u Sedmi samurajů není velká komplikace a čas se přese všechno nejeví jako přepálený. Příběh je silný v kameře, v nápadech i v zobrazení rozdílů v životech vznešených samurajů oproti obyčejným rolníkům. Jen bych radši dal větší prostor zcela anonymním lapkům. V takové štědré stopáži by si určitě zasloužili větší charakteristiku než ti špatní. A nejvíce si mě svým rozporuplným chováním získal Kikučijo.

K čemu slova, když mnohdy stačí vyprávět spíše očím. Zvlášť když slova často matou a nedokáží přesně přenést myšlenku, nebo naopak až příliš dávají najevo zranitelnost a nejistotu. Menzel kouzlí obrazem a nebojí se trapností a erotičnem odhalovat nitro postav. A ta magie mu jde rozhodně lépe než dědečkovi, který se snažil hypnotizovat německé tanky.

U scény s koláčem jsem myslel, že to vypnu, protože moje trpělivost byla testována na samé hranici. A nemohl bych udělat větší chybu, kdybych se tak rozhodl. Tempo možná nenabere vyšších otáček, ale komornímu dílu a jednomu prostěradlu jsem nakonec propadl. A jako moje pozornost byla testována jeho věrnost a vytrvalost. Slov padne minimum, jejich váha tím však nabírá na síle, a ani je nikdo nemusí vyslovit, aby mě rozložila. Krása a čas.

Zavzpomínal jsem na to, kdy jsem viděl film poprvé a jak jsem z něj byl v raném dětství unesený. Do značné míry to platí i dnes po všech těch letech. Jen jsem si všímal, že triky občas nepůsobí přesvědčivě a začátek se táhne. Jinak jsem si však znovu dosyta vychutnával bojovou choreografii i momenty, které mi utkvěly v hlavě, a doceňoval jsem, jak moc se klade důraz na duševní vlastnosti. A ani dnes se mi nechce srážet otřepaný a naivní příběh cesty jednoho hrdiny.

Některé filmy se mi nechtějí popisovat jako pouhé líbí/nelíbí. A zde není k vidění moc pěkného. Ba naopak, sledování vyvolává nepříjemné pocity i tam, kde by se mohlo objevit krátkodobé zlepšení, a nadále přetrvává dusná a zoufalá atmosféra. Správně používané a dávkované flashbacky tento stav ještě prohlubují. Přitom se netlačí na pilu, těžké okamžiky přicházejí nečekaně, nejde se na ně připravit a šance na jejich nápravu je minimální. V tomto duchu se nese i zdrcující závěr.

Skoro to byly dvě hvězdy, tady Hitchcockova génia po těch letech nacházím stěží. Stáří efektů totiž nepříjemně vytrhává z dění a kazí vyznění celých scén. Přesto mohu říct, že z vyklovaných očí a náletu na děti mi naskakovala husí kůže. Kdyby to byla moje první zkušenost s hororem, asi by na mě stísněnost dopadla i ve zbytku. Přesto zklamání není jen o tricích. Dialogy nedokáží film popohnat a nemají sílu strhnout. Navíc dvě hodiny jsou dlouhá doba, protože se úvod vleče a postrádá poutavou výplň, za to už nemůžeš zub času. Naštěstí režisér v dalších dílech má očekávání naplnil vrchovatě.

Vypadalo to, že si toto béčko rozhodlo ukousnout ambicióznější kus, než je v tomto rybníku zvykem. A platí to do doby, než se ukáže, že tomu tak není, ale vůbec. Směřování příběhu je přesně tak plytké, jak se člověk obával. Naštěstí to není problém, protože kvůli tomu ani podobné filmy nevznikají. A když se obrátím na zábavnost, tak ji musím pochválit. Snímek se vytasí se solidní naháněčkou, zbytek akcí vždy vytasí aspoň něco neokoukaného a postavy jsou správně ostré, drzé i šablonovité.

Nepříjemná vize budoucnosti, kterou Linklater zahalil do ještě víc znepokojujícího vizuálu. Paranoia sílí každou minutou a i přes obrazovku na člověka dolehne. Epizodní roztříštěnost pak zastřešuje dostatečně nosné myšlenkově dění. A kde jinde vedle sebe hrají Keanu Reeves, Robert Downey Jr. a Woody Harrelson?

Nikdo snad nepochybuje o tom, že Sergio Leone je král westernů. A tímto opusem to jen potvrzuje. Zatímco první půlka se podobá Dolarové trilogii, druhá se nese v úplně odlišném duchu. Smutnějším a výpravnějším a lehce připomínajícím Tenkrát na Západě. Ta první „westernovější“ první část dává spoustu nápověd k tomu, co přinese druhá. A přestože je polovina přeťata rázně jako revoluce kulomety, tak spolu části souzní i díky Morriconemu (opět), flashbackům do minulosti Malloryho a neopakovatelnému stylu Pana režiséra.

Začátek a závěr byly jednou z nejintenzivnějších jízd, jaké jsem kdy v kině zažil. Ale uprostřed není nějaký most, který spojuje vrcholy, jde o plnohodnotnou část. Část, která je promyšlená, působivá a která nepůsobí nuceně a vypočítavě. A už přicházím ke zlatému hřebu, k DiCapriovi, který zvládl podat neuvěřitelný fyzický výkon a zároveň s minimem slov vytvořit plnohodnotnou a rozervanou postavu. Vedle něj září také Tom Hardy, jehož akcent a bezcharakterní hrdina pohání všechny scény, kde se objeví. Díky podobným filmům má cenu si udělat čas, opustit pohodlí domova a zajít si na ně. Snad to bude možné i do budoucna.