UncleG

"Hlavního hrdinu si tentokrát vyrobíme z dřeva smrkového. Zabrousíme hoblíkem, na tušenou hlavu přiklížíme paruku a pro pocit autentičnosti opatříme čepicí." ... Z vánočních pohádek druhého desetiletí ještě jedna z těch koukatelnějších. Má to celkem spád, sem tam jiskru a lobotomizačních momentů je tam pomálu. Bavily mě obě holky na vdávání, trochu i karikaturní macecha a svým způsobem i ten tradičně prkennej Vojtek. Zajímavý bylo sledovat zápletku zamilovaného bratra Noska, kterou páni velkofilmaři sice vymysleli hezky, ale pak nenašli způsob, jak ji dramaturgicky využít nebo alespoň uspokojivě ukončit.

Pohádka o tom, jak někde staticky stojí skupinka postav a někdo tam někomu něco vysvětluje. Drama nám vrcholí v momentě, kdy se všichni sejdou v jedné místnosti, hlavní postava vyřeší celou zápletku jediným kouzelným pšoukem a pak se to pro jistotu celé ještě "dostojí" a "dovysvětlí". Tak dík, teda... Fakt jsem si to postávání a vysvětlování užil.

Pohádka o tom, jak čtyřista Čechovových pušek nevystřelilo. V celém filmu zazní asi tři dobrý vtípky, který ovšem samy o sobě nedokážou vytáhnout tuhle "veselohru" nad úroveň podivně nedotaženýho, špatně sestříhanýho, nudně plynoucího karikaturníhno sračko-prdu. V celém štábu zřejmě nikdo nikdy neslyšel o scénáristickém pravidle "Setup and Payoff". Protože se tu dějou Setupy bez Payoffů a paradoxně i Payoffy bez Setupů. A v momentě, kdy má fór čirou shodou okolností oboje, bývá z toho zas jen plácnutí do prázdna. Opravdu jste nám museli celý film cpát pivo chlazené ledem z hor, jen proto, abyste v závěru mohli udělat jeden zbytečnej fór na zmrzlýho lyžaře Vrbatu? A to je příklad, kdy to scénáristicky skřípe, ale ještě jakž takž funguje. ... Těch nefuknčních nebo rovnou pitomech příkladů je tu tolik, že se v nich vlastně divácky utopíme jak pocestný svedený do bažiny Jandourkovou bludičkou.

"Jen kolovrá-HÁ-tku zpí-HÝ-vej..." No, kolovrátek nebo jakýkoli jiný nástroj ke spřádání textilních vláken svržený ze schodů by nejspíš vyluzoval příjemnější zvuky než zpívající Tříska.  A to už vůbec nezmiňuju jeho rafinovaně fingované hraní na loutnu... Jinak kromě Třískova hýkání je tahla adaptace Popleky příznačná Štědroňovým unylým princem, který jakoby nevěděl, má-li se zrovna oženit nebo raději padnout k zemi z nedostatku mozkové aktivity. Zvláštní je, že je to i přes tyhle legendární herecké výkony a dokoláčnickou repetitivnost tak nějak koukatelné...  To bude asi ta Medřická...

Jeden z mála filmů, na kterém se dá dokonale demonstrovat pověstné šustění papíru pod páně scénáristovýma pazourama. V posledním Craigově Bondovi se věci "dějí" protože to zrovna někdo takhle napsal, protože to zrovna takhle potřeboval. A ve chvíli, kdy jsou ty věci potřeba najednou jinak, tak se vytáhne příslovečná dějová berle, s níž odkulháme zase o kousek dál. Postavy jakoby byly tak nějak prázdně vláčeny dějem, včetně samotného arcilotra, který se tak nějak nemůže rozhodnout, o co mu vlastně kráčí. Festival samoúčelnosti, kýče a líných řešení je rámován ohňostrojem hollywodských klišé.  Čas zemřít už uplynul, tohle bylo jen zbytečně prodloužené utrpení.

Jako kdyby Equalizer a John Wick měli incestního potomka, kterej se těsně po porodu skutálel ze schodů a na každým stupni si způsobil otřes mozku. Fantastická holomajzna v autobuse je bohužel předčasným vrcholem filmu, který jakoby s každou další minutou samovolně debilněl. Jakmile umlknou pěsti a promluví zbraně, posouvá se příjemná nadsázka do nezábavně absurdní roviny. Podivně přeplácaná vyvražďovačka na konci filmu je (aspoň pro mě) už za hranicí koukatelnosti.

I mistr Žarmuž se někdy utne. Tady si hned na začátku uťal sekyrou všechny prsty a pak se na pahýlech snažil odehrát nějaké prapodivné maňáskové divadýlko. Nikdo po představení neví, co to bylo za nesmyslnej nudnej bordel, ale stejně tak nějak zatleskáme "za snahu".

Z historického hlediska velké množství nových, neviděných dokumentárních záběrů (např. z Bitvy u Verdunu nebo na Somě).

Jako hledat Eržiku v kupce sena. Aneb : kterak se bulharský Milanko Kňažků stal obětí zákeřného teleportačního dědka. Ten hrdinovi sprostě podsunul svou vnučku za ženu, nehledě na to, že je to obyčejná slepice. No nic. Jestli spolu měli děti, tak byl alespoň  obohacen lokální vesnický genofond. Když už nic jinýho...

Vynikající zpověď o naprosto zničujícím vztahu mezi režisérem a jeho dvorním hercem. Přátelství s patologickými symptomy, které postupem času vyvrcholilo v láskyplnou nenávist. Možná ne oboustranou, protože si nejsem jistý, jestli byl Kinský s to cítit pozitivní emoce. Celkově: Spousta zajímavých a nových informací o Ďáblovi s částečně lidskou tváří a způsobu, jakým terorizoval a ničil svoje okolí. Překvapuje mě, že byl Herzog vůči němu schopen nějakého citu. A tom je tenhle film fascinující.