eye candy

Detektivní pleticha na téma morální integrity, plná napětí, falešných vodítek a mnohobuněčných postav, jejichž skutečné obrysy jsou odhaleny, až když je na ně zasvíceno z protiúhlu. Navzdory dramatickým twistům a nadstandardně vnímavému prokurátorovi Shi-Mokovi (hraničícího až se sherlockovskou hyperbolou), se podařilo tvůrcům udržet realistický tón a vyhnout se nelogičnostem, naopak bych řekl, že většina uzlů je po dokončení pevně dotažena. Ústřední vyšetřovací duo prokurátora a policistky, dvojice opačných (leč v tom podstatném, si velmi podobných) charakterů se opravdu povedlo, málokdy do sebe hlavní postavy hned od prvního setkání tak dobře zapadají, že je tvůrci v průběhu dvou sezón v podstatě nemusí tlačit do žádného většího charakterového vývoje. Jistě na tom mají zásluhu i charisma a herecké dovednosti obou představitelů. Ještě bych doplnil, že druhá série je o něco málo slabší a to hlavně kvůli pomalejšímu rozjezdu. Trvá to několik dílů, než (jak praví jedna postava) znovu někdo neuvážlivě vytáhne Shi-Moka, coby pomyslný nůž z šuplíku. Ubude také pár výrazných vedlejších charismatických postav z první série, které jsou nahrazeny o něco slabší sestavou. Ale i tak, obě série bezva záležitost.

Sean Bean je jedním z mých oblíbených žijících herců. Proto jsem rád, že mu dala současná seriálová renesance prostor v tak dobře napsané kriminálce, přetékající dobovým blátem, intrikami, mordou, cholerou, masovým vražděním dětí, vyřezáváním srdcí, galvanismem a věrným kamarádem syfilisem. Způsob jakým se zde volně adaptuje román Shelleyové, mi přišel náramně osvěžující a přiznám se, že mě tvůrci několikrát dokázali příjemně zmást (příkladem budiž skvělé rozuzlení první série). On samotný žánr mysteriózní kriminálky je voda na můj mlýn, pokud se navíc pohybuje v bizarních, temných, fantaskních uličkách a zákoutích ikonických literárních děl, netřeba mě dlouho ukecávat k binge watchingu. První série mi přišla, zejména díky výbornému finále, o trochu lepší. I když rozhodně nelze říct, že ve druhé už by nebylo nic zajímavého k odvyprávění, občas si říkám, jestli by mnoho seriálů do prostoru nezaznělo razantněji, kdyby tvůrci zvolili formát uzavřených a oddělených sérií jaký má např. True Detective. Celkové hodnocení silnější 4*, v malé vedlejší roli potěší Steven Berkoff.

SPOILERY. Jedno musím Rian Johnsonovi nechat. Vytrolování kulturního fenoménu SW společně s celou jeho rozlezlou základnou otravně loajálních fandů, to je vysoká škola vyjebávací. Okamžitě se u mě zařadil do top trojky troll mastermindů za Trumpa a Grendela. Co se momentálního hodnocení na ČSFD týče, je nutné pochopitelně provést běžnou údržbu a eliminovat počátečních 1000 pětihvězd, které bývají již tradičně hallmarkem prvních hodnotících. Nadšení, které SW jako obvykle zprvu doprovází, jistě postupně ochabne, až se tito a jiní pacienti probudí z narkózy a bude je spojovat už jen kolektivní bolest konečníku. Abrahms rozjel trilogii slušně, určitě ji šlo nasměrova několika zajímavými směry. Nicméně hned v úvodu, kdy Skywalker přebírá světelný meč od Rey a zahodí ho nedbale za sebe jak v nějaké tatarské grotesce (tomu říkám odlehčení situace a la Disney) bylo mi jasné, že je něco v nepořádku. Rian Johnson se s tím vůbec nesral, všechny možné a potenciálně zajímavé narativní oblouky sešrotoval do tragikomické hromádky mrtvých nebo nezajímavých postav, ze které se zřejmě bude už jen těžko něco kloudného dostávat. Záhadu rodičů Rey, ktará nebyla jen potenciálně zajímavou dějovou linkou, ale především na ní stála uvěřitelnost hlavní protagonistky a všech jejích nadstandardních dovedností (aniž by si je musela jako běžný hrdina alespoň částečně zasloužit) tvůrci naprosto zbytečně zamordovali a zavřeli pokračovatelům série dveře. Poe, coby následník Han Sola, frajerskej cool vtipálek, si projde pomyslným vývojem, na jehož konci je poučení (od jakési new age dámy s růžovým účesem), že risk je ekvivalentem stupidní prohry a že zákony a rozkazy je nutné striktně plnit? Aha ok, na to lze říct jen, skvělé pochopení podstaty. Ostatní účastníky tohoto napínavého vesmírnýho závodu dvou želv (jedna si zapomene zapnout štíty na svým hlavním dreadnoughtu, druhá se ho snaží "shora" "zasypat" -ve vesmíru- pomalu plížícími se bombardéry) nemá cenu ani zmiňovat, jde jen o celou řadu dalších a dalších plastových figurek za pár dolarů, co se proženou dějem, nic zásadního neprovedou, nikam se neposunou a nic se jim nepovede. Koncept sebeobětování, který stojí na samotném vrcholu každého hrdinského příběhu, je zde navíc (doufejme že jen díky prostému diletantství) několikrát rozmrdán na kousky. Potenciálně silný moment, kdy se může Finn obětovat (a spasit do jisté míry i celý film) je vyškrnut z rovnice tak hloupým způsobem, že ve mě navodil nihilistický pocit totálního zmaru. Nezbývají žádné záhady, žádné otázky, neobjasněné síly a hráči co tahají za nitky. Nečekají nás žádná dramatická odhalení, všechno kouzlo neznáma je pryč, žádný nadčasový konflikt, zbývá jen totálně sterilní korektní mess. Pravda, nikdy jsem nebyl velkým fandem SW, ale mrzí mě to a upřímně skutečné fandy lituji, že raději předčasně neumřeli před čtyřicítkou a museli se dožít takové nedůstojné dekonstrukce mládí a objektu svého eskapismu. Holt doba je zlá. Dva díly které k sobě vůbec nepatří a třetí, který už se nejspíš obejde beze mne.