UncleG

Rozhodně zajímavá záležitost, mapující historii kriminálního podsvětí v jednotlivých městech USA a Kanady. Na základě svědeckých výpovědí a vyšetřovacích spisů poměrně precizně rozebírá vztahy mezi mafií, komunální politikou, motorkářskými gangy, šoubyznysem, hazardem, prostitucí a dalšími pestrými sférami lidské činnosti. Seznámíme se tak s proměnami ve způsobu organizace kriminálního podsvětí a to jak na nejvyšších stupních, tak i ve sférách obyčejných "pěšáků". Se způsobem, jakým mafie obvykle získává peníze, a jak se liší přístupy jednotlivých frakcí k určitým konkrétním zdrojům obživy. Která větev kontroluje která města a jaké jsou mezi nimi vztahy - jak z hlediska současného dění, tak i z pohledu dobového vývoje. Dokument navíc poměrně věrohodně hodnotí sílu, disciplinovanost a stupeň organice kriminálních skupin v daných městech. Vypovídají policisté, agenti FBI a zástupci státních složek, kteří pracovali na konkrétních případech a natáčení se účastnili i bývalí "Mobstři", případně bývalí policejní konfidenti. Podle mého jeden z těch lepších a sdělných dokumentů o mafii, který vybočuje z běžné americké dementní produkce.

Původně jsem ohodnotil bez záměru komentovat, ale jak si tak zvolna pročítám komenty plný "aluzí", "bariér", "zlomovosti", "absolutního vrcholu neorealismu" a dalších výroků všech místních hlubokomyslnejch filmoznalců, udělalo se mi lehce šoufl. Sbírka komentářů pod "Zloději kol" , toť dokonalá ukázka, že co uživatel ČSFD, to odborník na slovo vzatý. Přitom si troufám tvrdit, že minimálně 90% velkohubejch expertů tak úplně netuší, "čo si vojín Kefalín predstavuje pod takým pojmom Neorealismus." A jestli se v něčem orientujou, pak možná v sámošce za rohem, ale ne v italský poválečný kinematografii. (Tímto se omlouvám dvěma až pěti lidem, kteří mají možná alespoň zhuba ponětí, o čem píšou. ) Já se přidám ke stádu, a budu si bez sebeměnšího uzardění libovat, jaký je ten italskej Neorealismus poušušňáníčko a taky že nic přelomovějšího jsem v životě neviděl.

X-Men: Wolverine je panoptikum, muzeum a výkladní skříň vší scénáristické blbosti a ubohosti. Do tohohle filmu by se daly pořádat gájdyt-tůry, při nichž by nám krásná průvodkyně v bílých rukavičkách vykládala: "a nyní si nalevo všimněte laciných triků s vířícími čepelemi, explozivními kartami a kouzelnou hůlkou… a až se dosyta vykoukáte na imbecilní a zbytečné postavy ve vitrínách, přesuneme se do sálu nepřekvapivých zvratů. Zde vidíme klasické "je to kamarád - není to kamarád - je to kamarád", hned vedle "miluje mě - nemiluje mě - miluje mě" umně spojeného s obligátním "mrtvola není mrtvá". Tyto motivy se nám přelijí do ústřední myšlenky "všechno je to od začátku past", přičemž nesmíme zapomenout na hodnotný zvrat "uděláme nezničitelnou zbraň - poštveme jí proti sobě - a pak se jí pokusíme zničit, přestože víme, že to nejde". Pokochejte se ještě prohřešky proti veškerým zákonům fyziky a už jsme v kabinetě mlhavých motivací. Za hlavní exponáty považujte „dělám něco, nevím co“ a „dělám něco, nevím proč“. Až si prohlédnete následující místnost s názvem „Hloupé finále“, můžete si při odchodu zakoupit brožuru s názvem „Ano, celé dohromady to nedává kurevsky žádnej smysl.“

Hlavním hrdinou tohoto snímku je čubička německého ovčáka, která se stará o nějakýho bezvýznamnýho černocha během zombo-apokalypsy. Celé město mají jen pro sebe a tak si užívají spousty legrace na liduprázdných ulicích. Prolejzačky a schovky, všechno, co kdy chtěli, je jejich. Berou si cizí auta (psice nechá černocha řídit), střílej vzduchovkou do značek, pučujou si zadarmo pornáče v nedaleký videotéce, všade spousty žrádla a chlastu. Nafukovací hrad si naplnili maršmalousama, házej melouny z mrakodrapu, jenom proto, že se nemůžou nabažit toho rozprsknutí dole. Parním válcem dělají placky úplně ze všeho, co najdou... a v záchvatech rozjařeného šílenství vyhazujou benzíky do povětří. Někdy jenom celý dny seděj na pohovce, chlastaj pivo a škrábou se na kulích. No prostě ráj. Dvounohej idiot ale čas od času někam uteče, spadne do pasti a vůbec tropí jeden nesmysl za druhým, až má z toho pes plné packy práce. S vědomím, že její svěřenec moc rozumu nepobral, pouští se odvážná fena do všech dobrodružství a sveřepě vytahuje svého lidského pitomečka z bryndy. A tak spolu šťastně žili a jestli se milej černoch uprostřed křižovatky nechytil do voka, žijou spolu dodnes.

Historicky věrohodné asi jako trvzení, že všechno, co se odehrálo ve Shrekovi, je pravda. Když to ale člověk vezme jako krvavou fantasy poudačku, zasazenou do reálií Římsko-Piktských válek, dá se tenhle zaprděnej a stokrát omletej survájvl celkem skousnout. Občas (i když ne často) dokonce narazíme na vyloženě povedené nebo napínavé pasáže, na druhou stranu hlavní koření filmu - souboje - nefungují vůbec. Neužijeme si taktiku a strategii římských legionářů, jejich pověstných válečnických grifů a ani za mák šermířského umění. Konfrontace legie s barbarskou hordou se děje zásadně v detailu. Masová scéna přepadu v mlžném lese měla potenciál ledaskomu urvat koule. Jenže to by se jednotlivé krutosti musely odehrávat v širším celku. V "Centurionovi" si užijeme pouhý sestřih záběrů v klipovém tempu, jak někdo někomu useknul hnát, prokopnul pajšl nebo vyhloubil nové mozkové závity sekerou. Tomu se ale ve slušné společnosti neříká bitevní vřava. To je pořád jenom sled jednotlivých surovostí. Ani souboje jeden na jednoho na tom nejsou lépe. Vrhá-li se útočník A na útočníka B rychlostí C, určete počet střihů D, který je nezbytně nutný k nepřehlednosti dané situace. Počtem "D" se sice kompletně ruinuje dojem ke souboje, nicméně ani zběsilé tempo střihu nedokáže zamaskovat skutečnost, že Olga Kurylenko má problém vůbec unést své vražedné párátko. No dobře, není to párátko, spíš nějaká směšná parodie na trojzubec. (...) Jinak se ve filmu setkáme se standardními proprietami moderní fantasy. "Cool" záběry postav běžících po hřebenech hor se pomalu stávají evergreenem vysokorozpočtových projektů, nebo alespoň chloubou štábů, které si mohou dovolit vrtulník. Nesmysly a faktické kraviny (smrtelně jedovaté houby stačí vyjmout z košíku a zbytek se klidně spapá, nebo že legionáři nevědí, jak zlomit řetěz) už vůbec nepočítám. Centurion je zkrátka naivní pohádka. Blbá, ale zábavná.

Jako kdyby po přepravníku v sushi restauraci místo rejžovejch závitků jezdily čtyřpatrový dorty... a Spike Lee si z každýho ukous a poslal ho dál. Krvavé léto v NY je sice zajímavá podívaná, jenže v nemístně natažené stopáži ztrácí jedotlivé "lidské epizodky" v rámci celku svou konzistenci a film se mi před očima doslova rozdrobil a rozpadnul na prach. O čem nebo o kom celé to vyprávění mělo být, mi jaksi ušlo. O pátrání po šíleném vrahovi asi těžko. O partě taliánskejch dealerů? Ne. Obšourným kadeřníkovi, co soustavně podvádí svou milovanou ženu? Hodným homopankáčovi živícím se striptýzem? Nebo o mafiánech hrajících si na policajty? Nebo o řadě "velkejch témat" - rasový problematice, xenofobii, nezájmu oficiálních míst o problémový čtvrti, nebo snad o strachu a panice, kterou vyvolává neznámej zabiják v bohabojných občanech New York City? Tak trochu od všeho kousek, ale od ničeho kus. Škoda.

UP - Typická citová vydíračka, pomník falešného sentimentu, mrtvě narozené dítě, dokonale naplňující všechny parametry filmovýho kýče. Připomíná masovou konzervu nevalné chuti s nálepkou "Made by Disney", kterých z výrobní linky sjely už stovky. A kterých tahle továrna až do skonání světa vyplivne ještě velkou spoustu. Všechny budou pěkné, nablýskané, ale k uzoufání stejné. Velkoprodukt velkotovárníků z Pixaru jakýmkoli způsobem nevybočuje z řady tisíckrát omletých "návratů k přírodě a přátelství" v podání skupinky outsiderů lidské společnosti. Hlavní hrdina se cítí sám a nepochopen (proboha, po kolikáté už? ptám se!), ale nakonec obměkčí své srdce díky dětské nevinnosti svého (také opuštěného a nepochopeného) přítele. Pak se ještě setkají s opuštěným a nepochopeným psem a hloupým, nemluvným, leč veselým zvířátkem. Ano, myslím, že současné 3D animáče už by potřebovaly závan čerstvýho vzduchu. Ta stokrát nastavovaná kaše začíná pomalu zasmrádat. Další (bohužel už standardní) přísadou každého animovaného velkofilmu je bezprostřední útok na city. V případě UPu se tak děje bez jakýchokoli cirátů. Pixar se dokonale přestal soustředit na zábavu, jeho cílem je, aby divák od prvních minut zjihnul a zbytek filmu bulel jako kráva. Z kinosálu pak máte odcházet a myslet si, že to bylo "krásné" a "dojemné". Ehm, tak to pardon, ale takovou sekanou už nežeru.

Zvláštní případ, tenhle film. Připadal mi vrcholně originální, plný neotřelých myšlenek a tvůrčí invence explodující v gejzírech nespoutané fantazie. A přitom jsem měl pocit, že jsem něco podobného viděl už tisíckrát. Přišel mi chytrý, napínavý a mysteriózní, a přitom jsem se místy mohl ukousat nudou. Hlavní hrdince jsem fandil co to dalo, přestože mi byla šíleně nesympatická. Měl jsem pocit, že tenhle film miluju a současně mi přišel tak trochu protivnej. Taky se mi zdálo, že se v něm děje pořád něco nového, ale celé to bylo dvě hodiny pořád dokola. Mňo, dá to nejspíš pořádnej kus práce, vyrobit takovou záhadu...

Pomatení vědátoři ohrožují zaběhnuté pořádky. Chtějí aby světu konečně vládl mír, láska a porozumění. No zkrátka šílenci každým coulem! A s tím se musí hned něco udělat. Tak na scénu přichází Derek Flint, aby vrátil řád světa do původních kolejí. Zní to zajímavě, ale aby nevznikla nějaká mejlka... "Náš muž" je pouze průměrná parodie na Jamese Bonda s asi deseti povedenými frky, které (přiznejme si to otevřeně) zhruba od půlky tragicky dochází dech. Jakmile přijdou na řadu akční pasáže, sublimuje nám humor kamsi do ztracena a člověk to celé dokouká spíš jen z povinnosti.

Což o to, určitý extrém by se téhle televizní šou najít dal. Jde především o extrémní předpoklad jeho tvůrců, že co divák, to blb. Většina Angelových kousků je provedena s notnou dávkou diletantismu a fušérství. Myslím, že jestliže chcete tvrdit, že kouzelná karta byla prostřelena ranou z pistole, měl by papír vypadat skutečně jako prostřelený a ne jako když do něj vaše sekretářka udělala ďourku děrovačkou, aby ho mohla zařadit do šanonu. Když chcete tvrdit, že krev je skutečná, mělo by jít o tmavě červenou tekutinu, a ne o čistě růžovoučkej sirup. Princip většiny jeho triků evidentně spočívá v myšlence, že "co kamera nevidí, to srdce nebolí" a podezřele často se spoléhá na dobrozdání rozčarovaných "náhodných kolemjdoucích", že to celé není předem domluveno. Přičemž některé herecké výkony překvapených a užaslých tváří by se rovnou daly tesat do kamene. Korunu tomu celému pak nasazují opravdu naivní kamerové triky, při nichž hlavní aktér svým tělem soustavně zakrývá polovinu obrazovky, aby nám vítězoslavně ukázal, jak uprostřed letiště vyčaruje hummer. Show Crisse Angela je hloupá, neinvenční a ve své repetitivnosti neskonale nudná.