Duke90

Zrovna Karate Kid jsem v průběhu svého sledování filmů vždycky spíš přecházel a po mnoha letech mohu prohlásit, že teprve až nyní (r.2022) jsem jej viděl od začátku až do konce. Jsou to ryzí osmdesátky, které mám tak moc rád a společně s výborným oddychovým soundtrackem (Joe Esposito, Survivor, Commuter...) utváří příjemnou zábavu s nenuceným morálním poselstvím, jak správně přistupovat k životu a především k sobě samému. Až na bandu namachrovaných frajírků z Cobra Kai jsem neměl vůbec žádné problémy s hereckými výkony. Laskavého a spravedlivého pana Miyagiho v podání excelentního Pata Mority byla radost sledovat a Ralph s Elisabeth byste kvůli jejich přirozeně příjemným charakterům vždycky rádi přibrali do party. Tedy tak se na to aspoň dívám já se svýma věčně mladýma očima a mozkem z možná trochu jiné doby, ale zkrátka podobné filmy z dané dekády mě přitahují jako stříbro straku. Nemůžu si pomoct a asi už to tak zůstane navždy...

Někdy se opravdu vyplácí dopředu nic neočekávat a jít do toho s tím, že se možná bude něco málo líbit. Přesně takové pocity jsem měl před projekcí Cuja a vyplatilo se mi to na celé čáře! Cujo je malý, béčkový, ale o to více napínavější horor, při kterém jsem se ani chvilku nenudil a hra na schovávanou v autě pro mě byla snad stejně ubíjející jako pro napadené postavy. Hrozně moc jsem vnímal to horko, nedostatek kyslíku a další lidské potřeby, které musely být kvůli boji o holý život upozaděny. A každý pokus o vystoupení z auta mě napnul ještě více jako strunu! Neříkám, že tam není poznat jistá "lacinost", ale mě to tentokrát prostě úplně stačilo, protože gradace byla vážně úžasná! Rozhodně svého času nelituji a určitě se na film v budoucnu ještě podívám.

Na můj vkus je hodnocení tohoto vynikajícího snímku, kde drsnost střídá stylovost, dosti nízké, ale ne všichni milují čistokrevná osmdesátá léta jako já, takže rozumím. Ovšem dokonale svižné tempo, výborný hudební doprovod a temný náhled do prohnilých zákoutí L.A. mi vykouzlilo perfektní zážitek. William Peterson si to před "kriminálkou" dával víc než kdy jindy a Willem Dafoe se pro záporné role narodil (i když je především velkým charakterním hercem). Hlavní složkou je však nezapomenutelná atmosféra omamující smysly všech milovníků osmdesátek. Takže ano - vinen! Byl jsem omámen!

Na světě existují filmy, které vnesly do chápání filmu jako takového úplně jiný rozměr a Pulp Fiction je zaručeně jedním z nich. Chcete-li si vychutnat tu nejkvalitnější dialogovou smršť s vybroušeným scénářem a  bezchybným hereckým seskupením, tak věřte, že lepší podívanou v tomto směru asi nenajdete. Ještě nějakou dobu po shlédnutí budete usínat s kultovními hláškami místo počítání oveček a jednotlivé scény se vám vybaví při každé příležitosti, když budete chtít zrovna nějakou parafrázovat (a to bude celkem často!) a velmi vhodně zvolený soundtrack se stane nedílnou součástí vašeho playlistu. Snad kromě Zeda tu nemůžete žádnou postavu vyloženě nenávidět, ale většinu z nich prostě musíte zbožňovat! Ač se Quentin při tvorbě svých filmů nechává v mnoha ohledech inspirovat např. "brakovými skvosty" 70. let, dovede vše podat divákům na nejvyšší možné úrovni (většinou) a vlastně tím často vzbudí zájem druhých o takové filmy minimálně zavadit...

Téměř celý dokument je prakticky souhrnem mnoha archivních záběrů samotného Vala a umožní nám nahlédnout do samotného nitra výjimečné osobnosti, která by si možná ve svém životě zasloužila více úspěšnějších filmových projektů (ne, že by jich bylo úplně málo). Ač je vzhledem k jeho současnému zdravotnímu stavu výsledný efekt velice dojemný, což podpořila i menší role v pokračování Top Gunu, nelze jinak než smeknout a popřát Valovi hodně zdraví a chuti do života. Syn Jack jako vypravěč odvedl skvělou práci a minimálně hlasem se velice podobá svému otci.

Hned úvodní Batmanův nástup mi dal úplně zapomenout na veledíla Christophera Nolana, ale samozřejmě jen v tom dobrém. Tři výborní režiséři - Burton, Nolan, Reeves - dali dohromady zpracování Batmana svým specifickým rukopisem a právem se tak zapsali do historie. Teď už jen záleží, na co bude mít zrovna konkrétní divák chuť. Pokud zrovna bude nálada na ponurý, temný krimi thriller s reálnými postavami, pak je zatím poslední zpracování jasnou volbou. Tma a temnota je zde pocitově přítomná i za bílého dne. Stačí jen chvíli sledovat strhaný výraz Roberta Pattinsona, kterého jsem konečně mohl naplno docenit jako kvalitního herce, a hned je cítit ta tíha břemene v podobě netopýřího muže a pochroumané rodinné historie. Zdejší Gotham může slabší jedince bez problému uvést do pocitů blížícím se depresi. Ta by snad měla po skončení filmu bezpečně odeznít, ale stejně... Pátou hvězdu nedávám jen z důvodu, že co se týče velkoleposti, tak zůstává Nolan stále nepřekonán a možná jsem měl mírnou potřebu srovnávat démoničnost postavy Paula Dana s dříve viděnými záporáky z celé franšízy. Momentálně jsem nejvíce zvědavý na další setkání s Penguinem v podání trestuhodně nevyužitého Colina Farrella.

Totální náser na hlavu většině pokračování velkých klasik a také akčním filmům z posledních let obecně. Obří podíl mělo určitě velké plátno a kvalitní zvuk, ale stejně - takový upgrade snad nikdo nemohl čekat! První díl je vlastně moc příjemná odreagovačka a díky její existenci bylo možné vytvořit po všech stránkách vyspělý film, který maximálně využil potenciálu slova - nostalgie - a zároveň působí jako dokonale vyzrálý sýr s tím nejlepším vínem. Cruisova postava za těch více než 30 let správně zmoudřela a zároveň si stále dělá věci po svém, protože je to prostě Maverick, ale tentokrát jako jediný přesně ví, co a jak udělat správně! Na rozdíl od jedničky mě však pohltila i samotná akce a konečně mě celá mise doopravdy bavila až do konce. Nemělo zde smysl hledat sebemenší chybičku. A pokud jsem u originálu prohlásil, že je především o vztazích a přátelství, tak tady to platí dvojnásobně. U některých scén budou mít velcí fanoušci možná až na krajíčku. Velice si proto vážím výběru herce Milese Tellera do role Roostera, který předvedl věrnou kopii filmového otce a také účasti poznamenaného Vala Kilmera. Společná scéna Toma a Vala je pro mě dalším důvodem, proč nemohou hodnotit jinak než "pětkou". Díky tomu se teď na  oba díly Top Gun dívám jako na jeden velký film s velice slušnou předehrou následovanou absolutním vyvrcholením.

Už od úvodních titulků jsem byl jako velký milovník pop kultury osmdesátých let vtažen do děje bez větší námahy. Hudba Harolda Faltermeyera a Kennyho Logginse je zkrátka legendární a utváří zde tak 60 - 70% z celkového zážitku (a samozřejmě nelze opomenout i Berlin). Rozhodně jsem nikdy film nevnímal (nebo spíše neměl potřebu vnímat) jako ryze propagandistický. Celou "propagandu" mi totiž zastínila skvělá a svižná zábava osmdesátkově podbarvená s mladými herci v plné síle. Nijak zvlášť si sice nepotrpím na Cruisovo mládežnické ego z ranných let, ale pokud se na to podívám jako na celkovou souhru s ostatními piloty, kteří se v jednom kuse stírájí, tak chemie funguje výborně. Jedinou výtku bych měl možná k samotné akci, která je podle mě celkem nepřehledná a nevzbuzovala ve mě pocit nějaké větší důležitosti. Pro mě bude Top Gun vždycky o vztazích, přátelství, chlapáctví, chytlavé hudbě a atmosféře, kterou rád pravidelně nasávám.

Zapálený filmový nadšenec ve své době překonal všechny hranice a stvořil svůj vlastní žánr - čili tarantinovku. Dnes jej všichni důvěrně známe jako mix geniálně chytlavých dialogů mezi výborně napsanými postavami s příměsí absurdních scén vyobrazující násilí artovou formou. Reservoir Dogs jsou jedním z nejlépe napsaných i zrežírovaných debutů na světě. Tato smršť sice mé milované Pulp Fiction stále nepřekonává, ale na takové scény jako slovní potyčka mezi Keitelem a Madsenem či šílený taneček luxusně vyšinutého Madsena nebo přidělování krycích jmen, se prostě nezapomíná - nikdy!

Výborně našlápnutá černo humorná gangsterka, která se později zvrhne v možná až příliš dlouhý souboj Clooneyho a spol. s krvežíznivými upíry a vysoká úroveň z předchozího únosu se postupně vypaří, i když úroveň zábavy zase tak rychle neklesá. Takový Tom Savini byl přece jen skvělý bijec těch bestií a jeho postava mi byla nesmírně sympatická. Můj oblíbenec Harvey Keitel nakonec zase našel víru a držkatému vejtahovi Clooneymi ukázal, že rozhodně nepatří do starého železa. I když tedy neshledávám akci natolik vybroušenou, jako u Desperada, určitě si jednou za čas návrat do baru Titty Twister rád zopakuji.