Duke90

Hra stínů a světel s vymazlenou kamerou bere dech hned na začátku. Okamžitě ve mě vyvstal pocit, že tenhle film bude něco mnohem víc a nemýlil jsem se. Leon není jen dokonalé krimi, ale hlavně citlivé drama o protnutí dvou životů na první pohled odlišných lidí. Jenže život nám přináší spoustu nepředvídatelných událostí a my se často musíme přizpůsobovat a hledat to správné východisko. Emocím se při sledování jen těžce budete bránit, ale všechno tak nějak nenásilně plyne dál a vztah mezi dvěma lidmi na okraji společnosti se neustále prohlubuje. Kromě výborné mladičké Natalie Portman a tichého Jeana Rena opět nezklamal vyšinutý grázl v podání Garyho Oldmana. Tohle je asi jeden z mála případů, kdybych si dovedl v situaci malé Natalie zamilovat pokojovou rostlinu...

Jestli Pacino někdy doopravdy překonal sám sebe jako gangstera, pak je to právě druhé zpracování Scarface (první vzniklo v roce 1932 P. Munim v hlavní roli). Tony Montana je chlap, se kterým byste se určitě nechtěli zaplést a jeho ostře řezaná tvář a specifický přízvuk budí obrovský respekt. Al prostě dovede zahrát i se svou výškou ty nejrespektovanější borce z mafiánského podsvětí a nikde jinde bych se ho nebál víc než tady. A aby toho nebylo málo, tak vás v každé scéně probodne svým pronikavým pohledem, který říká: "Tady vládnu já!" Už od počátku bylo celkem jasné, kam ta nezadržitelná horkokrevnost nakonec Tonyho dožene. Na rozdíl od Kmotra jsem nemohl s Pacinovou postavou příliš soucítit, jelikož brilantně zahrál děsně nesympatického psychopata a s narůstající mírou neustále překračoval hranice únosnosti vůči svému okolí. Kromě bezchybného Pacinova herectví jsem si moc oblíbil luxusní osmdesátkový soundtrack perfektně zapadající k danému tématu. Scarface tedy považuji za jeden ze svých nejlepších filmových zážitků vůbec!

Z tohoto filmu srší obrovská přirozenost každým coulem. I když vznikl téměř před čtyřiceti lety (2020), máte stejně pocit, že se díváte na skutečný dobový záznam, který nemohl být kvůli tehdejší absenci lidského pokroku vůbec natočen. Jasně, všechno úplně dokonalé není (mamuti), ale sledovat posunky a projevy pravěkého člověka v podání McGilla nebo Perlmana je prostě zážitek. Je vidět, že základní vlastnosti nás provázejí celá tisíciletí a díky značně vyvinutější inteligenci jsme si často mnohdy nebezpečnější než tehdy...

Tady musím komentář napsat dřív, než na film úplně zapomenu. To není úplně nejlepší věta hned na začátek, že? Ale bohužel přesně takové pocity mám po shlédnutí tohoto životopisného (jestli se to tak dá vůbec nazvat) snímku. První polovina mi chvílemi přišla jako mírná parodie na boxerská dramata, ale čím větší napětí začalo vznikat mezi Rockym a jeho chlebodárci, tím větší pozornost si u mě Rockyho příběh získával, aby se nakonec vytasil s dramatickým finále a začal být konečně opravdu zajímavý. Jestli někdo kritizoval Stalloneho "neherectví" a nebo snad i přehnané boxerské souboje v kultovním snímku Rocky, pak může tento pokus o filmové zviditelnění jednoho z nejslavnějších boxerů všech dob klidně minout obloukem.

Výborný nadčasový snímek jemuž předchází ještě lepší knižní předloha Anthonyho Burgesse. Pro nezasvěcené nechci zabíhat do větších podrobností, ale pokud nemáte problém číst mezi řádky a hlavně chcete porozumět na první pohled samoúčelně vyobrazenému násilí, pak vás "pomeranč" nemůže minout. Existuje spousta artových filmů, které mám problém i po delší době rozumně strávit. U pomeranče mi ale z nějakého důvodu všechno ihned krásně zapadalo do sebe od herectví přes tři hlavní příběhové linie až po použitou vážnou hudbu. Všechno k sobě perfektní ladí. Přiznávám se, že knihu jsem četl až o mnoho let později a možná proto jsem více ovlivněn filmovou adaptací než knihou samotnou a nemám potřebu se piplat v rozdílech, které na výsledek nemají žádný zásadní vliv jako třeba u Kubrickova pozdějšího Osvícení natočeného opět dle knihy. Díky pomeranči jsem objevil geniálního herce Malcolma McDowella, jehož herectví si prostě nešlo ihned nezamilovat. To, jak přirozeně proplouvá a prakticky diriguje celý film, mě naprosto uhranulo a dokonce mi v závěrečné třetině bylo toho zmetka až skoro líto a po skončení projekce u mě vyvstala jediná otázka - kdo je vlastně tou největší obětí? Pravděpodobně nikdo, protože vše vychází z nenasytné a destruktivní povahy člověka obecně...

K tomuto filmu jsem se dostal až později, protože mě samozřejmě velmi zajímaly rané začátky mého oblíbeného žánru a navíc ještě s dobovou atmosférou. I přes omezené prostředky té doby zvládli filmaři naservírovat víceméně čistokrevnou gangsterku o klasickém vzestupu a pádu. Často mívám potřebu soucítit s hlavní postavou zataženou do temného podsvětí mafiánských praktik, ale u Toma Powerse v podání Jamese Cagneyho to nebyl ten případ. Ten si svým chováním nakonec vysloužil co zasloužil. Kromě Cagneyho slušného hereckého vystoupení mě potěšila i nesporná podoba s mým oblíbeným britským hercem Malcolmem McDowellem a dokonce bych tu viděl i jistý náznak podobnosti s Mechanickým pomerančem co se samotného chuligánství týče. Rozdíl vidím hlavně v tom, že Malcolm nějakým zvláštním způsobem dovede vzbuzovat sympatie i v podobně zrůdných rolích.

Úvodní manželská hádka mezi Gandolfinim a Sarandon mě velmi navnadila, ale v průběhu sledování se spíše dostavilo mírné zklamání. Jednotlivé výstupy pěvecké i konverzační postrádaly tu správnou jiskru a na vině budou pravděpodobně chatrné scenáristické základy režiséra/scénáristy (herce) Turturra. I přes "nabušené" herecké obsazení jsem sledoval lehce nadprůměrnou romanci a už pouze doutnající cigarety. Úsměv na rtech se ale díky netypicky buranské Kate Winslet a podivínskému Christopheru Walkenovi přece jen dostavil. Pousmát se mě donutil i fakt, že pan herec Gandolfini se svého "sopránovství" snad v žádném filmu úplně nezbaví, ale zase na druhou stranu - kdo by ho chtěl vidět jinak, že?

Nevím, kde dříve začít... "Sopráni" rozhodně nejsou typickým mafianským produktem ala Scorsese či Coppola, protože jednotlivé postavy často vidíme v těch "nejobyčejnějších" situacích, ve kterých si nedokáží sami poradit bez pomoci druhých. Gandolfiniho Tony Soprano, ač je hlavní a bezpochyby nejvýraznější postavou, rozhodně nestrhává veškerou pozornost jen na sebe. V průběhu šesti sérií máme možnost se hlouběji seznámit se všemi původně vedlejšími postavami. Nejen dámy budou soucítit s psychicky vyčerpanou Carmellou, jejíž manžel jí svým nevypočitatelným chováním postupně dohání až k šílenství. Ten je ale bohužel ovlivněn pohnutou rodinnou historií a od útlého věku má na svých bedrech obří zátěž. Přidejme k tomu ještě deprese vyvolávající Tonyho matku nebo sestřičku utrženou ze řetězu a o návštěvu psychiatra je zaručeně postaráno. Nicméně seriál se opravdu poctivě věnuje i dalším členům mafiánské rodiny nebo lidem, kteří jsou s ní nějak spjati. Doslova líto mi bylo dobráckého Baccaly - ten si opravdu zasloužil úplně jiný život a tvrdého chlapíka připomínal pouze svou nepřehlédnutelnou figurou. Za to postava Michaela Imperioliho měla svůj osud prakticky zpečetěný od samého počátku a to i přes opakované pokusy o "nápravu". Za nejčistokrevnějšího mafiána bych označil Silvia v podání hudebníka Stevena Van Zandta, který by si se svým od přírody otráveným výrazem zasloužil označení - dvounohý italský buldok. Bruce Springsteen z něj tak může mít radost nejen na pódiu a ve studiu. Pokud tedy hledáte originální psychologické drama s mafiánským podtextem, jsou Sopráni určeni právě pro vás.