Piškotka

Člověk znalý válečné historie si musel lebedit. Alespoň zpočátku. Mě prvotně zaujala nádherná krajina a kostelík, prostě kus krásné zeleně a koně. Zajímavé bylo i vzájemné oťukávání Dejdara se staro a novousedlíky. Víceméně minimálně mi tam nezapadala ta partička hrající si na kovboje, která nahání drobné stádečko krav. Takové věčné děti. Za pousmání stojí scéna, kdy Dejdar se Schmitzerem nosí kbelíky vody tam a zpět, aby napojili všechny kravky. Ono to v té době asi ani jinak nešlo. Dejdar zahrál vážného válečného hrdinu, který empatizuje s odsunutými Němci, protože za válkou udělal tlustou čáru. Lidství a skromnost v něm převažuje nad hrdinstvím. Stejně tak potřeba zakořenit v rodné hroudě zapadlé vesničky, kdy zahodil možnost městského blahobytu.

Skutečně poetický film plný poválečné nejistoty, nenaplněných tužeb a jemné erotiky. I ten žižkovský exteriér a interiér má své kouzlo. Menšíka mi bylo skutečně líto, OSVČ každým coulem se zapřít nedalo. Lukáš Vaculík byl vpasován do role naivního a infantilního hošíka šprtajícího latinu, jehož bratr mu svede neposkvrněnou lásku. Život zkrátka není peříčko, ale tvrdá realita.Musel si pěkně nabít čumák, aby pochopil, o čem vlastně ten život je. Ale hlavně život poválečný musel být hodně poučný a donutil předčasně dozrát ono sladké mládí.

Začínám být na Hřebejkovy filmy alergická. Kráska v nesnázích mě o tom utvrzuje. Děj o ničem, i herci to nedokázali zachránit, seč se zuby nehty snažili. Snaha za každou cenu se nevyplácí. Dilematy procházíme každý z nás, tak proč na to neustále upozorňovat. Hřebejkovy filmy se stávají filmy na jedno brdo. Sorry.

Film z dob, kdy to oběma protagonistům společně slušelo. Napínavá hra kočky s myší a milostný trojúhelník v jednom. Psychologické vykreslení ženských zbraní dokonalé, tomu se fakt nejde ubránit. Zejména proslulá scéna bez kalhotek má něco do sebe, protože úspěšné rozpumpuje mužské libido. Inspirace pro nás ženy. I děj měl logiku, bohudík.

Zajímavé melodrama, ovšem nic nového pod sluncem. Láska na x-tý způsob mezi zralými lidmi. Clint Eastwood mi přišel nadmíru sexy a mužný. Bude to asi tím, že mám pro něj slabost.

Chvála Stanleymu Kubrickovi. Určitě to byl na tu dobu šokující film, až nechutně naturalistický. Místy mi to přišlo jako vytržené z reality, už jenom ty nápadně podivné oblečky mladé partičky. Kupříkladu ty suspenzory. Celý film jsem hltala jedním dechem a nestačila se divit, jak hlavnímu hrdinovi chutnalo násilí. A to jeho chladnokrevné "singing in the rain". Ten bolestný experiment jsem mu opravdu přála.

Opravdu odvážné zpracování. Člověk se ostýchá pomyslet, natož činit. Povídky jsou pro mě důkazem, že zvrácenost v nich zobrazená je pojímána jako něco naprosto přirozeného a lidského, čehož si cením. Není nad normalitu. Protože většina zobrazeného je v současné době tabu, tím víc mě to utvrzuje v tom, že zvědavého diváka to plně uspokojí či sexuálně nabudí. Ale ti škaredí lidé to můžou pokazit, větší šeredy jsem dlouho neviděla. Domnívám se také, že každá povídka má člověka něčemu naučit a v něčem poučit. Což bylo úmyslem autora literární předlohy.

Opojná procházka pro někoho zapovězeným světem. Polanski se dokonale zhostil vděčného tématu o lásce, která se mění ve vzájemnou nenávist. Myslím si, že člověk by lásku měl vychutnávat po malých pomalých doušcích, protože v momentě příliš rychlého nasycení není už z čeho brát. Jak se o tom přesvědčil pisálek Oscar. Uvědomění, že maximálně intenzivní vášeň se mění v něco patologického, v jakousi křeč, to musí být nepříjemné prozření. A pomsta zhrzené milenky samozřejmě také. Její láska ho upoutala k sobě navždycky, stejně jako jeho tělo na invalidní vozík. I ta výměna rolí byla kvalitně vykreslena. Pobavila mě scéna, jak invalida líčí celou peripetii na lodi mladému muži, jak se opájí v detailním popisu přirození své chotě a tento mladý muž se může studem propadnout. Jeho manželství očividně postrádá jakoukoli vášeň, pokud vůbec nějakou zažilo. Proto se vůbec nedivím, že se zamiloval do tajemné, sexem nabité Francouzky. Co se týče hereckých výkonů, líbilo se mi dosazení fyzicky nedokonalých lidí, což dodalo celému filmu vnitřní krásu a opravdovost. Hugha Granta bytostně nesnáším, musela jsem ho víceméně strpět. Ostatní herci mi nevadili, ale ani neoslnili.

Nevím, čím to je, ale filmy Víta Olmera se mi povšechně líbí. Nepostrádají humor a ironii, hrdinové jsou obyčejní smrtelníci, se kterýma je možno se měřit. A navíc podávají odkaz generacím narozeným po pádu komunismu. "Jako jed" hodnotím jako hořkou cimrmanovskou komedii, kdy chlapa chytne druhá míza. Zdeňka Svěráka příliš nepovažuju za vhodného do této role, ale budiž. Mám jiný vkus, možná Kodet by mi tam seděl víc. Ale co naplat. I tak se mi film líbil, hlavně hlášky, hudba a dějové linie, kdy má hlavní hrdina plnou hlavu půvabné slovenské kolegyně. Kdy na poradě začíná mít slovenské přeřeky s českým přízvukem, kdy životní peripetie řeší přímočaře a po chlapsku, bez ohledu, co na to okolí a rodina. Obdivuhodné.

Jednička byla lepší!!!! Což bývá většinou zákonité. Příběh byl celkově zmatený pro toho, kdo neviděl předchozí díl. Souvislosti byly nevěrohodné a křečovité, třeba ta scéna s jeleny na cestě. Oba hrdinové to samozřejmě přežili bez újmy, to by ani jinak nešlo. Výkon malého synka je opět lepší než jeho matky. Samara byla boží, ovšem jako vždy. Člověk by uvěřil, že to tak může skutečně být.